Česko má z geografického hlediska tu nevýhodu, že leží „na střešeˮ Evropy. Žádná větší řeka k nám nepřitéká, veškerá voda, kterou máme k dispozici před tím, než odteče do oceánu, pochází ze srážek. V souvislosti s probíhající klimatickou změnou jsme svědky velmi pozvolného, leč setrvalého ubývání vodních zdrojů. To se na některých místech České republiky již nyní projevuje citelným nedostatkem povrchové i podzemní vody (Rakovnicko, Žatecko, jižní Morava). A protože byl tento neutěšený a dlouhodobě neudržitelný stav doposud uceleně neřešen, je naší povinností se právě na sucho a krizové řešení jeho dopadů zaměřit. Máme nejvyšší čas.
Povodňové události za posledních 20 let způsobily, že se dosavadní vlády pod tíhou zjevných katastrofálních následků zaměřily pouze na problematiku povodní, tedy jak povodňové průtoky v krajině zadržet a odtok vody z krajiny zpomalit. Vytvořila se příslušná legislativa, každý ví, co má v dané chvíli dělat.
V mnoha městech i mimo ně byla zavedena účinná protipovodňová opatření. Tolik vzývané a dnes zhusta stavěné suché poldery jsou jistě při povodňových situacích užitečné, nicméně po zbytek roku nevedou k žádoucímu dlouhodobému zadržení vody v krajině.
Sucho je narozdíl od povodní jevem plíživým a jeho následky se narozdíl od povodní projevují se zpožděním. Proto je třeba již v raných fázích jeho rozvoje učinit kroky, které jeho dopady dokáží zmírnit. Řešení spočívá v podpoře vzniku strategie pro přizpůsobování se změnám klimatu a řízení rizik, v rámci které je nutné vytvořit „Systém hodnocení rozsahu a dopadů sucha na území ČRˮ.
V něm budou pro příslušné stupně sucha (obdoba stupňů povodňové aktivity) legislativně definována opatření zmírňující důsledky jeho dalšího postupu a určeny priority využití dostupných vodních zdrojů, kdy budou pečlivě váženy různorodé veřejné zájmy z pohledu nakládání s vodami. Zjednodušeně řečeno, aby každý věděl, co má v dané chvíli dělat.
V rámci uvedené strategie je nezbytné vytvořit podmínky pro vznik nových vodních zdrojů v podobě tzv. malých vodních nádrží (objem do 2 mil. m3) v územích, kde se tzv. měkká opatření pro zvýšení retence vody v krajině z dlouhodobého hlediska ukazují jako neúčinná, včetně revize seznamu pro tyto účely hájených lokalit.
Jsem přesvědčen, že i přes počáteční odpor některých skupin obyvatel a sdružení, který je s výstavbou takových vodních děl vždy spojen, jde o řešení nejvíce racionální, jednoznačně efektivní i finančně přijatelné. Vodu ke svému životu potřebujeme a proto se starejme, aby jí jednou nebylo málo.
Autor: Tomáš Hrdinka, Garant programové sekce životní prostředí