Traktory se prodírají bahnem. Zahradnický déšť činí nesjízdný terén neschůdným. Diváci pod deštníky jsou ale když ne nadšeni, tak ne otráveni.
V neděli, patnáctého září agitujeme v obci Bozkov u Semil.
Stánek Ano je rozhodně méně navštěvován, než stánek s libereckým párkem.
Má žena, obchodnice: „Tak jdem rozdávat letáčky, ne?“
V Americe vyhrála Michele Obamová volby Obamovi. Doufám, že na liberecku mi je vyhraje má žena Petra. A je hezčí, než Michele. Obama by určitě nesouhlasil a za tohle by na mě poslal dvě tři letadlové lodě.
Brodíme se blátem k možným voličům. Dobrovolný nosič za námi táhne nůši s perníčky, propiskami a plackami s vtipnými nápisy jako „Ano, líbí se mi to s tebou“, „Ano, děláš to dobře.“
Dost lidí říká: „Budeme Ano volit.“
Další říkají: „Tohle je hezký den, sem mi politiku netahejte.“
Jiní: „Už jsem rozhodnutý, budu volit komunisty.“
Krásná starší dáma: „Všichni jste stejní!“
Zájem o perníčky a propisky převyšuje zájem o program.
Zvláště mezi dětmi do deseti let.
Necítíme se nijak frustrováni. O voliče prostě musíš usilovat a on tě může poslat, kam chce on.
Petr říká: „Moc ti ta agitace nešla.“
Já: „Pořád se zlepšuju.“
Petra je na tom líp. Můj spolukandidát, Rostislav Chlupáč, jí vlastnoručně omývá kozačky. Já si meju pohorky sám.
Od politiky se člověk chtě nechtě umaže.
Autor: Martin Komárek