Dnes odpoledne (psáno 14. 8. nad ránem) jedu na pohřeb Františka Dohnala. A budu se kát – za to, že jsem se dost hlasitě neozývala, když na něj byl uspořádán hon v době, kdy byl prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. V pár článcích a veřejných vystoupeních jsem se snažila přesvědčovat, že likvidace Františka Dohnala je útokem na suverenitu a nezávislost úřadu. Útok byl dokonán – ve vedení jsou dnes členové ČSSD a ODS, čímž nezávislost, podstatný atribut této ústavní instituce, vzala za své.
Nechci ale psát o úřadu. Čert vem instituce. Chci psát o člověku, který prohrál nejen boj s těžkou nemocí, ale též boj s lidskou zlobou, která byla o to nebezpečnější, protože ji organizoval stát.
Františka jsem poznala ještě jako primátora Jihlavy, hlavně však později jako svého šéfa – hejtmana kraje Vysočina. Byla jsem odpovědná za rozvoj kraje, příliv investic, turistů, zaměstnanost, zvyšování kvality života. František mi dal důvěru a prostor, což mně a mým lidem umožnilo dělat nové věci, být skutečnými developery, tedy „rozvojáři“ kraje.
Mívali jsme spolu jednou za měsíc jakousi pětiminutovou poradu mezi čtyřma očima, jen abychom si potvrdili, že jdeme správným směrem a že máme „sladěné kompasy“. A taky jsem se ho občas bála, byl přísný šéf. Celkově pro mne ale byla spolupráce s ním úžasná profesní zkušenost. Připravovali jsme kraj na vstup do Unie, byli jsme pod jeho vedením hodně napřed oproti jiným krajům. František Dohnal byl totiž především vizionář.
Pak jsem z kraje odešla na ministerstvo a z šéfa se stal, snad to tak mohu nazvat, přítel. V roce 2006 jsem musela čelit cílené likvidaci a bránit se křivému obvinění, které mne připravilo nejdřív o práci a posléze o dobré jméno a na nějakou dobu o osobní svobodu. Krátce po mém návratu z vazby jsme byli s partou přátel v hospodě U Rudolfa, byl tam i František, tehdy už prezident NKÚ. Byla jsem z toho všeho ještě celá pomačkaná, trpěla jsem děsivou paranoiou a děkovala jsem mu, že má odvahu se se mnou ukázat na veřejnosti. Poslal mě tehdy dost drsně do háje. Řekl mi, že o tom, kdo je a není jeho přítel, nerozhoduje policie. A řekl mi důležitou věc: nemělas šanci, muselo se ti to stát, protože jsi nepatřila do bratrstva.
Ani František Dohnal nepatřil do bratrstva – což by ho mimochodem v civilizované středoevropské zemi zcela jednoznačně kvalifikovalo do funkce nejvyššího nezávislého kontrolora v zemi. V České republice ho to kvalifikovalo k cílené likvidaci.
Šetřil rozkrádání státních peněz, dával podněty k trestnímu stíhání, neřešil, jestli jeho zjištění míří vpravo nebo vlevo, takže se postupně stal nebezpečným úplně všem, jak se hezky říká „napříč politickým spektrem“. A jako takový musel být odstraněn.
Nařčením, že používá příliš drahý služební byt, se úspěšně a neomylně zabrnkalo na tu nejspolehlivější strunu – na lidskou závist. Nikdo se neobtěžoval porovnat náklady na bydlení ostatních vysokých ústavních činitelů, kteří bydlí vesměs ve státních rezidencích, počínaje Kramářovou vilou (pominu-li Pražský hrad). Prezident NKÚ takové bydlení ve státním k dispozici nemá a musí si pronajmout byt či dům adekvátní jeho postavení. To taky konstatoval soud, který ho osvobodil. To už ale nikoho nezajímalo, hon se věnčil úspěchem, veřejné odsouzení bylo jednoznačné a nevratné.
Stejnou fraškou bylo takzvané „neposkytnutí součinnosti při kontrole NKÚ“. Tak nazvali poslanci sněmovního kontrolního výboru „kauzu“, v níž šéf NKÚ nechtěl politikům vydat některé spisy k nahlédnutí. Klasický kompetenční spor, kdo má právo koho kontrolovat, byl nakonec přičinlivě řešen s použitím trestního práva. František byl odsouzen a musel z NKÚ odejít.
Cesta k ovládnutí NKÚ politickými stranami tak byla uvolněna. Ještě v březnu tohoto roku, kdy jsme se viděli naposled, mluvil o tom, že požádá o obnovu procesu. Nechtěl to vzdát, chtěl bojovat, přitom mu ubývaly síly.
Dnes se budu s Františkem loučit, společně se stovkami dalších lidí. Potkám se tam s mnoha známými, kteří se možná budou – tak jako já – upřímně kát. Bude tam taky nejspíš dost pokrytců, kteří se na Františkově honu aktivně podíleli. A nejspíš taky budou mít dost silnou hroší kůži, aby podali ruku soustrasti Františkově ženě Jindře a dětem. Těm nezbývá než popřát dost síly, aby dokázali tu ruku přijmout.
Autor: Věra Jourová, místopředsedkyně hnutí ANO