Reakce některých čtenářů na můj článek o atentátu na Klause mě přiměly k dalšímu „pokusu“ - s pomocí logiky a jejích důkazů. Logika je jak známo taková aplikovaná matematika, jiní ji řadí do filosofie a na PF UK to byl pro mne nejobávanější předmět. Podle definice logika zkoumá objektivní podmínky správnosti, podle jiné to myšlenková cest k daným závěrům nebo také empirická věda o myšlení.
Článek Milana Hulíka o „atentátu“ na Václava Klause čtěte na Neviditelném psu ZDE
Politické fandovství ale zákony logiky popírá, neboť spadá do psychologie, kde se vzorce aplikované matematiky používané logikou nemohou uplatnit. Takovému fandovi můžete předkládat tisíce důkazů a nikdy jej nepřesvědčíte; on např. absolutně věří v barvu bílou, jestliže černou barvu označil jeho politický guru za bílou.
Co se už vůbec mezi nimi nenosí, je používání škály jednotlivých stupňů šedi mezi těmito dvěma barvami. Každý politik, stejně jako každý člověk, má svá pozitiva a negativa, jen ten „jejich“ má jen pozitiva, a kdo podle svého hodnocení píše i o jeho negativech, činí tak z nenávisti vůči jejich miláčkovi. V české politice je takovým příkladem Dr. Edvard Beneš, který se mimořádným způsobem jako exulant zasloužil o vznik první republiky a lze jej ocenit i ve funkci jejího ministra zahraničí, což již nelze napsat o jeho dvou selháních jako prezidenta v roce 1938 a 1948.
Dnes je na tom podobně prezident Václav Klaus. Než na mě pro další text začnou pršet nadávky, i u něj, stejně jako u Václava Havla, lze na pomyslné škále odstínů bílé a černé nalézt více stupňů. Jeho zásluhy o nasměrování ekonomiky v 90. letech, o klidné rozdělení státu, když nebylo vyhnutí a o vznik pluralitního politického systému jsou nepopiratelné. Píšu to proto, abych ubral razanci nadávkám, které mě čekají, i když se mi to stejně nepodaří.
O čem chci psát? Chci znát rodiče svého prezidenta. Je to legitimní právo občana demokratického státu. Vědět, kdo byli, co dělali a jak vypadali matka a otec tak významného a bezpochyby pro polistopadové dějiny našeho státu velkého politika. Matku Václava Klause známe, bylo o ní hodně publikováno a víme i to, jak se k ní hezky syn Václav choval a jak ji denně telefonoval. Moje logická otázka a zde se dovolávám shora uvedené logiky, zní: Kdo je otec Václava Klause?
Každý máme přece dva rodiče, matku a otce a každý právník ví, že s otcem to někdy bývá složité. Já se ale nehodlám odvolávat na známé římské rčení „mater semper certa est, pater incertus„ (matka vždy jistá, otec nejistý), neboť nehodlám zpochybňovat jednotu biologického a právního otcovství otce Václava Klause. Jenom chci vědět, kdo to byl.
Jaké měl povolání, čím se zabýval, chtěl bych znát jeho stručný životopis. Je logické, abych na internetu našel vše o matce a nic o otci? Zadám-li si heslo – otec Václava Klause, našel jsem jen to, co o svém otci Václav Klaus napsal v roce 2004, aby odrazil zlovolné útoky pomlouvačů:
„Nějaký anonymní pisatel či pisatelé naprosto neskutečným způsobem opakují jméno Pružinský a vyslovují názor, že si můj otec nechal změnit jméno a že přišel odkudsi z Podkarpatské Rusi. Není to pravda. Rod Klausů je doložen už od konce 18. století v obci Mileč u Nepomuku, kde dodnes stojí rodová chalupa. V ní se můj otec narodil a dnes tam žije jeho synovec, můj bratranec Vojtěch Klaus s rodinou.“
Prohlašuji, že odmítám veškeré konspirativní teorie o Pružinském, o Rusku a Podkarpatské Rusi i řeči o tom, že svého otce Václav Klaus utajuje z nějakých negativních důvodů, jako jsou kolaborace, komunistická minulost a jiné.
Protože jsem chtěl znát alespoň nejzákladnější údaje, jméno, povolání, data narození a úmrtí, tak jsem pátral. Již to je nelogické – proč složitě pátrat po něčem, co máme každý ve svém CV, jen v tom „nejprvnějším“ to chybí. Proč to, co má být logické, je nelogické? Nakonec jsem to od spolužáka pana prezidenta zjistil, ne úplně vše, ale asi to, proč základní údaje o otci Václava Klause nevíme. Proč nejsou stejně dostupné jako údaje o jeho matce.
Není to nic, co by jej z důvodů politických nebo historických dehonestovalo. Příčina „utajení“ je v jiné oblasti – v psychologii. Proč tedy píšu tento článek, když si myslím, že to vím?
Abych si ověřil, nakolik mi bude přiznána podle mne logická legitimita takové otázky jako logická protiváha otázky po matce, abych se pokusil zjistit, proč o ní v demokratické společnosti plné investigativních novinářů existuje takové nelogické TABU a nakonec, abych se dozvěděl, jaké nadávky schytám od těch, kteří mají Václava Klause jen v základním stupni barvy bílé a pitomého tazatele Hulíka jen v barvě černé.
Autor: Milan Hulík, předseda Rozhodčí a smírčí komise hnutí ANO, garant programové sekce právo a spravedlnost