Jsou bohatí, úspěšní, ve svém oboru patří mezi nejlepší a pro zaměstnanost nebo státní rozpočet svým podnikáním udělali více než většina současných politiků. Úspěch je jejich druhé jméno a vždy, když se oni nebo jim podobní objevili v časopise či televizním interview, tak jsem si je s radostí vyslechl navíc s velkým povzdechem, proč takto schopní lidé také nevedou naši zemi. Vše se ale vždy změnilo poté, co začali kandidovat či se vysoce angažovat v politice.
Hned se přestali vyjadřovat ke svému podnikání, kde jim v přehledu mohl málokdo konkurovat a začali komentovat věci veřejné (s malými písmeny), kde se buď neorientují vůbec a nebo s tak velkou dávkou populismu a naivity, že to vidí snad každý, i já jejich dřívější obdivovatel.
Celý článek najdete na blogu iDnes.cz ZDE
Čím více jsem četl jejich příspěvky, sledoval debaty a interview, tak jsem si všiml několika shodných rysů, které je předurčují k tomu být v politické oblasti neúspěšní (neznamená někam se dostat, ale něco tam dokázat, prosadit).
1) Sólisti
Svoje firmy řídí z pozice “boží vůle :-)” a každý musí dělat, co chtějí oni, však je za to také platí. Jsou self-mademani a jsou zvyklí si vše udělat a zařídit sami. A pokud splňují všechny zákony, tak se nikomu nemusejí zpovídat ze svého podnikání. A právě svět podnikání se rozhodli naroubovat na svět veřejné služby. Zde to ale funguje úplně jinak. Již se nemůžou jen tak přes noc rozhodnout a další den tu věc udělat. I kdyby nakrásně jejich nápad byl nejlepší, musejí ho nejdříve prodiskutovat, nechat schválit, vysvětlit veřejnosti atd. Prostě vše, co teď nedělali či ani dělat neumí. Když tento člověk přijde do Parlamentu, tak se z něj okamžitě stane osamocená černá ovce, která hlasitě mečí, je obden v televizi, ale nic neprosadí, protože se nedokáže dohodnout.
2) Populisti
Ze svého podnikání jsou zvyklí na rychlá a rázná řešení a podobně vystupují veřejně. Plamenné projevy, odsuzování úplně všeho, slibování rychlých řešení problémů a shazování svých politických soupeřů. Přesně takto jsem vnímal debaty pánů Babiše, Okamury a dříve třeba Bárty v televizi. Populismus je dvousečná zbraň, může jim pomoci se dostat nahoru, ale pokud to s ní budou přehánět, tak je zachvíli do debat nebude nikdo zvát. Oba zmínění pánové jsou už teď pasováni do role potížistů, však si najděte na archivu ČT pár debat s nimi. Jejich “spravedlivá naštvanost”, která se určité skupině voličům libí, naprosto zastiňuje, že nemají o tématech a veřejné službě žádný šajn. Vystačí si stále dokola s pár výroky o zlodějích, jak “vymetou chlív” apod. Navíc své politické oponenty v živém vysílání urážejí a obviňují, což mě velmi vadí. I kdyby měli pravdu, tak oni nejsou soudci a pokud mají důkazy, nechť navštíví policii. Ač tyto pány uznávám jako podnikatele, tak z některých jejich výroků mám občas husí kůži.
3) Oligarchové
Je to teď moderní v ČR zvát každého, kdo má nějaké médium či velkou firmu a začne se veřejně angažovat, oligarchou. Ne vždy znamená vstup do politiky u těchto pánů rychlý výtah k moci. Věřím, že tomu tak není ani u Okamury či Babiše. Mnohem horší “oligarchové” jsou ti, kteří do politiky napřímo nevstoupí a nenesou veřejně kůži na trh a jen z povzdálí “pasou” svoji skupinu politiků, kteří dělají černou práci za ně. Bohužel ale, jak už víme z kauzy pana Bárty z ABL, i tací jsou a každý velký podnikatel, co do politiky vstoupí, bude okamžitě pod výrazně větším drobnohledem médií a konkurenčních politiků. A protože ČR je malá země, všichni se tu znají a nikdo tu nemá zas až tak křišťálově čisté ruce, tak se po čase určitě něco najde, co dostatečně nafouknuté zlomí podnikateli-politikovi vaz.
Teď to vypadá, že si přeji, aby podobní úspěšní lidé nevstupovali do politiky a nechali ji radši řídit starou garniturou. Tak tomu není. Jen by ale chtělo, aby do ní vstupovali pomalu, zkusili si nejdříve řídit vesnici, či menší město, zjistili o čem politika a veřejná služba je a pak postupně budovali základnu členů, prohráli pár voleb a nakonec vstoupili do vysoké politiky. Ano, nebude to hned, ale rychlá řešení jsou většinou hodně populistická a z minulosti víme, kam také můžou vést.
Autor: Martin Schovanec, blog iDnes.cz