Co všechno může prezident? Ústavní soud nám to neřekne.
Považuji za velkou škodu, že se Ústavní soud nezabýval žalobou na Václava Klause věcně. Řízení skončilo konstatováním Ústavního soudu, že žaloba byla podána pozdě. Podání sice proběhlo ještě za trvání výkonu mandátu prezidenta, avšak Ústavní soud se žalobou zabýval až po Klausově odchodu.
Nejde jen o procesní problém, fakticky je nástroj ústavní žaloby pro velezradu v našem ústavním pořádku proto, aby bylo prezidentovi zamezeno v dalším porušování svých ústavních povinností.
Již v televizní debatě (Politické spektrum na ČT 24 v sobotu 16. 3.) jsem opakovaně zdůrazňovala, že Senát ve své ústavní pravomoci jediného možného žalobce prezidenta selhal v tom smyslu, že měl žalobu podat dříve.
Domnívám se totiž, mimo jiné společně s autory textu ústavní žaloby, že Václav Klaus porušoval své ústavní povinnosti opakovaně během výkonu svého úřadu a každé toto porušení samostatně zavdávalo podnět k podání ústavní žaloby.
Ústavní soud věcně nerozhodl, a proto se společnost nedozví, jak se měl prezident zachovat v případě povinnosti podpisu mezinárodních smluv, jmenování soudců, aboliční amnestie a například i v případě demise ministra. Nestanovil tak pro budoucnost meze jednání prezidenta vůči ostatním ústavním institucím, nezpřesnil a nedal jasné kontury ústavních zvyklostí, které se před prezidentem Klausem zdály být jasnými.
Přesnější vymezení kompetencí prezidenta by bylo žádoucí a potřebné. Především pro výkon funkce prezidenta současného.
Věra Jourová, 1. místopředsedkyně Hnutí ANO