Jestli teď migraci nezvládneme, nedopadne to dobře
Energická žena Ivana Dobešová je v jednom kole. Dvěma hlavními tématy této političky, která působí v Parlamentu jako nestraník za ANO, je hlavně migrace a školství. Dále pak pracuje jako ředitelka Vyšší odborné školy a Střední zemědělské školy v Benešově. Díky svému působení v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) připravuje rezoluci, která se týká právě migrace.
Čemu se teď věnujete?
Moje delegace se připravuje do OBSE na výroční zasedání v Tbilisi. Jeho téma je migrace. Připravili jsme rezoluci, která se snaží zabývat otázkou zvýšení bezpečnosti v souvislosti s migračními toky. Je někdy trochu paradoxní, že v Evropě hodně rezonuje v souvislosti s tímto tématem hlavně solidarita. Tento pojem je nadřazen všemu ostatnímu. Podle mě je to špatný signál do společnosti. Solidarita a bezpečnost musí jít ruku v ruce.
Proč?
Protože Evropská unie neustále zdůrazňuje solidaritu a pomoc příchozím lidem a zapomíná na vlastní obyvatele. Pokud bude solidarita vyvážená s bezpečností, na kterou se hlavně soustředíme, předejdeme mnoha problémům v budoucnosti. Nenecháme přijít do Evropy kohokoliv, kdo si to bude přát. Naopak budeme velmi sofistikovaně a řízeně přijímat ty, kteří to potřebují a které potřebujeme my.
Čím je rezoluce výjimečná?
V historii českého parlamentu a OBSE, což je 40 let, je to poprvé, kdy Česká republika prosadila tuto rezoluci na plénum. Vnímám to tak, že doba je hektická a je potřeba, aby i malé země měly hlas na mezinárodním fóru. A to, že nás podpořilo třináct zemí, znamená, že jsme mezinárodní scénou vnímáni. Velmi si vážím podpory především Francie.
Jaké jsou hlavní myšlenky rezoluce?
Vyzývá k větší bezpečnosti, vyzývá výkonnou moc OBSE, aby uspořádala speciální summit k bezpečnostním otázkám. K tomuto tématu může ještě přijít mnoho pozměňovacích návrhů, tak jsem zvědavá, v jaké formě půjde rezoluce do hlavního materiálu. Jsem připravena všechno vysvětlovat. V rámci delegací do OBSE svolávám před hlasováním schůzku V4 a doufám v její podporu.
Nejsou Češi vnímání spíše jako odpůrci řešení?
Nemyslím si, že bychom my jako Česká republika nebo poslanci situaci podceňovali či bránili hledání řešení. Snažíme se vyvažovat hlas, aby diskuse o tomto tématu byla vybalancovaná. Je v zájmu všech obyvatel EU abychom věděli, koho do Evropy pouštíme, abychom byli přesvědčení, že to jsou lidé, kteří opravdu pomoc potřebují. Zkušenost loňského léta nám ukazuje, že jsme rezignovali na to, abychom měli bezpečnost v evropském prostoru pod kontrolou. Ukázalo se to na podzim a na konci roku.
Co je tedy důležité udělat z vašeho pohledu?
Možná nejsem v Čechách vidět, ale snažím se věnovat velkou část mé energie do evropského a mezinárodního prostoru. Říkám si, jestli to teď nezvládneme, tak to nedopadne dobře. Když vyjely loni kvóty, tak se mnoho evropských politiků dívalo zle na stanovisko České republiky. Mysleli si, že jsme kverulanti. Neformálně jsem se scházela se zástupci národních delegací a sešla jsem se například také s Finy a vysvětlila jsem jim naši pozici. A nakonec mi říkali, že s námi souhlasí. A toto je hlavní příčina. Bohužel si dostatečně nevysvětlujeme naše národní postoje. Je potřeba vyjednávat, mluvit a vysvětlovat. Věřím, že tak dosáhneme výsledku. Jsem optimista.
Jsou ostatní v Evropské unii hlavně solidární?
Z evropského hlediska vnímám bipolaritu. Jako by západní země měly větší váhu a pravdu než země ze středu či východu EU. Stále se mi také zdá, pokud se bavíme o migraci, jako by to byla záležitost jen Evropské unie, a ne všech zemí v Evropě. Všichni deklarují svojí solidaritu a pomoc při řešení migrační krize, ale snahou je přemístit žadatele o azyl dále ze svého území na sever. Dobře je to vidět na současném postoji Řecka, kde zavřením balkánské cesty zamrzlo několik desítek tisíc migrantů. Myslím si, že je to krátkodobá strategie.
Tento postoj se promítá i do vztahu s Tureckem?
Evropa hraje hlavně o čas. V době, kdy s nimi uzavírala smlouvu, musela si uvědomovat, že Turecko nebude ochotné naplnit závazky, ke kterým se zavázalo, aby se smlouva mohla stoprocentně realizovat. Ale hrálo se o čas, aby se Evropa mohla nadechnout a především zastavit cestu přes Balkán.
Pokud se Evropská unie chová, jako by se to týkalo jen nás, jak je to v jiných zemích v Evropě?
Na začátku roku jsem navštívila Srbsko, které v této době bylo tranzitní zemí a vydávalo příchozím víza na 72 hodin. Za tuto dobu se migranti museli přesunout na severní hranici a opustit zemi. Loni Srbskem prošlo šest set tisíc lidí a jenom šest set lidí tam zůstalo. Mnoho evropských zemí se chovalo stejně. Všichni ukazovali, jak jsou solidární, ale přesouvali problém na jiné.
Jakým způsobem?
Zdá se, jako kdyby EU byl imaginární prostor, který jako jediný má nést zodpovědnost, ale nikdo se neptá, kdo bude cílovou destinací. I Řekové křičí, že EU musí pomáhat, že se musí znovu otevřít balkánská cesta, protože oni mají 55 tisíc uprchlíků, o které se musí sami postarat. Pokud ale EU nevydá jasný signál, že ne každý má právo na azyl, nepostará se o ochranu vnějších hranic, nezbaví se prázdných proklamací a nezačne věci nazývat pravými jmény, nedosáhne řešení. Stále se rozevírají nůžky mezi názory politiků a obyvatel EU. A proto tu je stále větší nebezpečí, že evropský projekt nakonec nebude úspěšný.
Má někdo stejný postoj i na vyšším místě v Evropské unii?
V únoru jsme poslouchala pana Junkera, když měl projev v Radě Evropy. Říkal, že evropský projekt je ohrožen, protože evropská komise zasahuje příliš mnoho do života svých obyvatel. A to se musí změnit. V duchu jsem jásala, že je tu konečně ze strany evropské komise sebereflexe. Ale na začátku dubna vydala komise návrh na řešení migrační krize a opět se tam mimo jiné objevují relokační mechanismy.
Co tedy dělají špatně?
Evropská komise tím, že řeší především pomoc migrantům, začíná od konce. Nejprve musíme začít odlišovat potřebné od méně potřebných. Těm, kteří jsou ekonomickými migranty, začněme vydávat modré karty podle profesí, které potřebujeme. Budeme tak cíleně vybírat příchozí, kterým pomůžeme integrovat se do společnosti. Ale my jsme řekli, že pomůžeme všem, kteří se rozhodli přijít do EU. To není dobrá strategie.
Jak z toho ven?
Byla jsem na petičním výboru o omezení držení soukromých zbraní a zbraní na sebeobranu. Byl tam i zástupce evropské komise a mám pocit, že poprvé slyšel názory českých poslanců i odborníků. Myslím si, že kdyby evropská komise více naslouchala národním parlamentům, bylo by to lepší. Neznám systém tvorby materiálů evropské komise, ale měli by si prvně udělat průzkum, jaká je praxe v evropských zemích a použít nejlepší řešení daného problému, které se již osvědčilo. Mám ale pocit, že to dělají opačně. Vytvoří se předpis a pak se to roubuje na ostatní prostředí.
A co Česká republika? Pomáhá?
Česká republika patří k jedné z těch zemí, která, ač počtem obyvatel malá, velmi pomáhá. Formy pomoci jsou různé. To nemusí být jen přijetí maximálního počtu migrantů. Jsou to lékaři bez hranic, posílání materiální pomoci, finanční podpora. Elektrifikovali jsme uprchlický kemp v Jordánsku v Zaátárí. Když jsem viděla tabulku, jak evropské země finančně pomáhají v řešení migrační krize, Češi byli zapojeni do všech oblastí.
Jak dlouho pracujete ve školství?
Ačkoliv to tak nevypadá, tak už 34 let. Působím jako učitelka a ředitelka ve středních Čechách. Je mi trochu líto, že kvalita vzdělávání u nás je horší, než by mohla být. V posledních letech šla malinko dolů, ale mohla by být daleko větší při úsilí, které učitelé dávají dětem. Všechny vlády po revoluci chtěly mít školství jako prioritu, ale spíš to zaznívalo jen ve volebních kampaních. To by jinak učitelé dlouhodobě nebrali podprůměrnou mzdu, na kolenou by si nevyráběli učební pomůcky, nepsali by si své vzdělávací programy. A to nemluvím o ředitelích. Potěšující je, že se nyní některé věci mění.
V čem je to dnes těžké?
Nemáme příliš nástrojů na to, jak žáky správně vychovávat. Je velmi obtížné studenta vyloučit ze školy, pokud svým chování hrubě porušil školní řád a to potom škola ztrácí autoritu a funkci. Pak je chození do školy na bázi dobrovolnosti. V průběhu mé praxe jsem sama několikrát rozhodla o vyloučení žáka, a nebylo to z mého rozmaru, ale bylo to vždy velmi těžké, nadřízený orgán rozhodl ve prospěch rodičů, kteří se odvolali.
Myslíte si, že je to kvůli problémům s autoritami?
Pokud společnost nepodporuje autority, je těžké žáky přimět, aby je uznávali. A učitel chce-li dosáhnout výsledku, musí jako autorita být vnímán. Nemyslím si, že by učitelé byli ti, kteří by žákům chtěli škodit. Obdivuji je a skláním se před nimi. Pracují i ve svém volnu, dávají konzultace, připravují žáky na soutěže. Ve školství sledujeme, že procento dětí, které se chtějí učit, je menší, než bychom si přáli. Ale to mluvím především za středního školství. Není nic lepšího než dělat s motivovanými dětmi.
Dětí na školách je čím dál méně. Jak se to projevuje?
Každý ředitel se snaží zajistit pro svoji školu dostatečný počet žáků. Některé kraje střední školy sloučily, a tím vyrovnaly poptávku s nabídkou a vytvořily větší předpoklad kvality studentů v maturitních oborech. Tak jak základní školy se snažily s populační krizí vyrovnat, nehodnotily žáky úplně objektivně. Střední škola pak při přijímání žáka ale nepozná, jestli trojka v předmětu na ZŠ je trojka, nebo čtyřka. V České republice jsme se rozhodli, že budeme zjišťovat kvalitu vzdělávání přes kvalitu středních škol. Na vstupu a na výstupu. Nás nezajímá, jak dítě zná látku v deváté třídě, ale jak zvládá střední školu. Dělá to na mě dojem, že nedůvěřujeme středoškolským učitelům, a proto jejich kvalitu práce musí měřit stát.
Takže státní maturity nejsou podle vás vyhovující?
S nimi nejsem úplně komfortní. Chceme, aby studenti maturovali z matematiky, češtiny, jazyka, odborným školám jsme přidali ještě další tři profilové tedy odborné předměty. Srovnáváme je s gymnázii, které jdou v probírání všeobecné látky do hloubky, kdežto odborné školy jdou spíše v obsahu výuky do šířky. Srovnáváme jablka s hruškami a chceme, aby z toho vyšla jablka. A to není možné.
Jsou tedy odborné středoškolské obory handicapované?
Na odborné škole studují mladí lidé, kteří vedle své odbornosti musí být stejně dobří v češtině, jazyce a matematice jako gymnazisté. Prosazovala jsem v parlamentu variantu maturitní zkoušky – dva státní, dva profilové a jeden volitelný předmět. Přičemž volitelný předmět by byl buď matematika, nebo další odborný předmět podle toho, zda student chce pokračovat dále ve studiu na vysoké škole nebo chce jít do praxe. Mrzí mě, že jsem nezískala podporu. To, že jsme matematiku přijali jako další povinný předmět maturity, je dalším hřebíčkem do rakve odborných škol. Všichni ve světě se diví, jak máme propracovaný systém středního odborného školství, jak je dobře propustný, ale my jsme se zhlédli v modelu západní Evropy a odbornost budeme postupně přesouvat do terciéru.
Co dnešnímu školství ještě chybí?
Podle mě jsou v dnešní škole potřeba takové pracovní pozice, na které ale dosud nebyly peníze. Školní psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník, výchovný poradce, pracovník IT. Jenže škola dostane peníze na učitele, uklízečku, kuchařku a školníka. Ráda bych otevřela diskuzi, aby se do katalogu prací a především do finančních rozpočtů škol dostaly i tyto profese. Je to škola jedenadvacátého století, křída už nestačí.
Autorka: Pavla Janoušková
Zdroj: Boleslavský deník