Drsná žena ze severu

Ostrava na cestě k městu, kde má smysl začínat

Je symbolem Ostravy starý udřený horník? Nebo poněkud drsná, energická žena, před kterou se rýsuje slibná budoucnost? Tohle dilema právě teď řeší tým, který pro magistrát třetího největšího města v této zemi zpracovává strategickou vizi na příštích patnáct let. Hraje se o hodně. Zavírání dolů a útlum těžkého průmyslu může Ostravu plné protikladů srazit na kolena. Stejně tak pro ni ale může znamenat jedinečnou šanci.

Dělat pořádnou práci

Blíží se pátá ranní, na velkém parkovišti před Dolem Darkov zhruba dvacet kilometrů od centra Ostravy zastavují další a další auta. Na blednoucí obloze se rýsuje ocelová těžební věž. Havíři, většinou muži kolem čtyřicítky v triku a kraťasech, se zastavují u svítícího okénka trafiky. Nákup nemá mnoho variant: Blesk, Sport a cigarety.

„Dnes pracujeme 4. den bez úrazu,“ hlásá velká tabule ve vrátnici. Vývěska na dole, kde pracuje nějakých 1900 lidí, z nichž asi 1300 fárá skoro kilometr pod zem, to oceňuje palcem nahoru. Úrazů tu bylo od začátku roku už přes čtyřicet, tedy v průměru šest měsíčně. Dva horníci zemřeli začátkem roku při otřesu. Právě seizmické otřesy, uvolněná energie, kterou masiv horniny reaguje na to, že do něj člověk zasahuje, jsou černou můrou havířů, nedají se předvídat a jejich následky bývají fatální. „Chodba je sice vyztužená, ale její spodek zničehonic vyletí o metr dva vzhůru. Materiál začne lítat, razící kombajn, který má pětadvacet tun, skočí klidně o metr,“ popisuje otřes Luděk Procházka, šéf odborů na Dole Darkov, který fáral třicet let.

Navzdory nebezpečí, tmě, horku a dusnu pod zemí ale nedá většina horníků na svou práci dopustit. „Šachta je droga, adrenalin,“ říká Procházkův odborový zástupce Vítězslav Sznapka. Oba do dolu nastoupili před třemi desítkami let, tedy ještě v době, kdy tahle práce byla protežovaná. Horník nemusel na vojnu, bral třikrát tolik, než by si vydělal jinde, samozřejmostí byl podnikový byt. „Dělal jsem v karvinské Kovoně za dva a půl tisíce,“ vzpomíná na komunistický režim vyučený strojař Sznapka. „Na šachtě jsem dostal sedm tisíc, dvakrát víc, než v Kovoně brali inženýři.“

Po revoluci Sznapka z dolu odešel. „Bylo mi třicet, šachty se začaly zavírat, řekl jsem si, jsem mladý, jdu od toho,“ vzpomíná. Tři roky se živil na stavbách nebo jako řidič, pak se na šachtu vrátil. „Ta chlapská robota mi chyběla,“ říká. Zlaté dno už důl dávno nemá, horník si na Darkově vydělá 34 tisíc korun hrubého. Zmizela i bouřlivá pospolitost, kdysi byla u každého dolu plná hospoda a někdy se rovnou po flámu znovu fáralo. Jistou chlapáckou výlučnost ale Sznapka cítí dál. „Lidi nevědí, co ta práce v dole obnáší, z padesáti by jich osmačtyřicet uteklo,“ tvrdí. „Když vidím chlapa, jak sedí v Albertu za pokladnou, vždycky mě napadne - ten má asi na sobě tanga. Mám chuť mu říct, měl bys jít dělat pořádnou práci.“

Nemáme na platy

Tahle „pořádná práce“ v dole už každopádně mladé lidi dávno netáhne. Průměrný věk horníka na Ostravsku je kolem 45 let. „Mladí nevidí v té práci žádnou budoucnost,“ říká odborář Procházka. Není divu, Západ sází na úspory a alternativu, jádro ocelářství se přesouvá do Asie, ceny uhlí padají dolů a vyspělé země na těžbu pomalu rezignují. Třeba v Německu se těží už jen ve dvou hlubinných dolech v Porúří a ty do tří let skončí. O pokračující těžbu dnes vážně bojují vlastně jen horníci v Česku a v Polsku, kde je uhlí desetkrát víc než u nás. V této situaci je jisté, že konec severomoravských dolů je na dohled. Už i odboráři se smířili s tím, že do konce roku 2017 skončí dva nejvíc prodělečné doly, Paskov a Darkov, a do sedmi let pak zbylé tři, Lazy, ČSA a ČSM. Ztráta práce se dotkne zhruba deseti tisíc lidí. Zní to celkem dramaticky, ale region už prošel masivnějším propouštěním - při útlumu těžby v letech 1990-2000 čtrnáct dolů na Ostravsku opustilo na devadesát tisíc lidí.

Pomyšlení na to, co bude za rok nebo za sedm let, teď překrývá aktuální starost. Horníci řeší, jestli dostanou nejbližší výplatu. Od letošního května je společnost OKD v úpadku, přihlásilo se přes pět set jejích věřitelů s dluhy kolem dvaceti miliard korun, insolvenční správce Lee Louda uznal dluhy ve výši zhruba tří miliard korun. Začátkem letošního roku OKD opustili po jedenácti letech miliardáři Zdeněk Bakala (vlastník tohoto listu) a Peter Kadas: firmu New World Resources, které OKD patří, od nich převzala britská finanční skupina Ad Hoc Group.

Odboráři bývalému vedení vyčítají, že v době padajících cen přivedli firmu na buben tím, že zbytečně nakupovali drahé stroje a vytáhli z ní miliardové dividendy. V praxi to má někdy dramatické důsledky. Například letos na jaře zůstala na Dole Darkov padesátka horníků po šichtě pod zemí. „Proslýchalo se, že nebude na mzdy,“ říká jeden z nich, Pavel Staniowski. „Chtěli jsme, aby za námi sfáralo vedení a vysvětlili nám, co bude.“ Šéfové dolu i odborů tehdy opravdu sjeli do podzemí a horníky uklidnili, že o peníze se bát nemusí. Ti po několika hodinách protestní akci ukončili. Brzy nato navíc ministr průmyslu Jan Mládek přispěchal s příslibem, že propuštění horníci budou dostávat od státu osm tisíc korun měsíčně, počet měsíců bude záviset na tom, jak dlouho pro důl pracují. Nejlépe na tom budou ti, kdo fárají už čtvrt století, mimořádná dávka jim bude chodit pět let.

Výplaty sice horníci dostali, nervozita na dole však stále houstne. „Říká se, že tentokrát už opravdu peníze nejsou,“ krčí rameny Staniowski, který právě vyfáral po ranní směně a celý černý míří do umývárny. A má pravdu. „Před prázdninami se těžilo 600 tisíc tun měsíčně, v červenci se ale kvůli odstávkám a dovoleným vytěžilo jen 400 tisíc tun,“ vysvětluje odborář Procházka. Žádné rezervy firma nemá, navíc dodavatelům musí kvůli insolvenci platit hned, ne až za měsíc nebo dva v době splatnosti faktury jako dřív. „Z potřebných 300 milionů korun nám na srpnové výplaty chybí třetina,“ říká Procházka.

Až do minulého týdne nebylo jasné, zda OKD neskončí ze dne na den. Tahle varianta by nastala v případě konkurzu, věřitelé ale nakonec souhlasili s tím, že dojde k restrukturalizaci, tedy výše nastíněnému a odbory preferovanému postupnému útlumu. Vláda se chystá poslat dolům 700 milionů korun a pro srpnovou výplatu prosadily odbory nouzový plán. Horníci dostanou mzdu celou, ostatní pracovníci jen část, zbytek se jim doplatí později buď z vládní pomoci, pokud přijde rychle, či z odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které v nejhorším firma státu nepošle. Tomu, proč horníci masově neopouštějí potápějící se loď, odborář Procházka rozumí. Na dole mají přes třicet tisíc, v jakékoli nové manuální práci by se svou kvalifikací začínali zhruba na polovině. Navíc by se dobrovolným odchodem připravili o zmíněných státních osm tisíc měsíčně. Dramatu po útlumu dolů se však Procházka nebojí. „Trh vstřebal devadesát tisíc horníků, myslím, že vstřebá i dalších deset tisíc lidí,“ říká. Část jich tehdy před lety odešla do předčasného důchodu, část se vrátila do jiných koutů republiky, odkud pocházela, zbytek si našel jinou práci. „Jsem strojař, budu si hledat práci zámečníka nebo údržbáře,“ plánuje budoucnost po útlumu Darkova odborář Sznapka. „Já jsem klidný,“ těší se Procházka. „V té době budu mít důchod a jsem zajištěný, mám dům, v pondělí budu chodit na golf, v úterý na tenis, ve středu se chci věnovat vnučce.“ Řadoví horníci zatím budoucnost moc neřeší. „Tohle je zatím daleko,“ říká Staniowski.

Z dolu k rybníku

„Je tam štika,“ spěchá mladík v oranžové kšiltovce k jednomu z prutů. Na obzoru za kmeny uschlých stromů, které trčí z vodní hladiny, se rýsuje věž Dolu Darkov. Půda se tu vinou těžby kdysi propadla, povodeň sem pak z nedaleké říčky Stonávky spláchla nejen vodu, ale i ryby, hlavně štiky a okouny. Třicátník Michal Fanta tu chytá rád, má sice rybářský lístek, ale na rozdíl od lovných vod může v tomhle průmyslovém jezírku nahodit klidně pět prutů najednou.

Mezi havíři má Fanta kamarády a zánik jejich oboru pozoruje hodně zblízka. Na jednu stranu je mu prý líto, že kdysi prestižní povolání končí. Zároveň mu ale vadí, že vláda chce soukromé firmě OKD poslat stovky milionů, aby měla na platy. „Dost lidí tady je proti tomu,“ říká. „Proč by zrovna tahle firma měla dostávat peníze od státu, když jiné je nedostanou? Stát by měl pomoci až těm horníkům, kteří budou bez práce.“

Fanta zná zároveň řadu bývalých horníků, kteří se dokázali postavit na vlastní nohy. Jedním z nich je padesátník Karel Horváth, který má v nedalekém Šenově dva rybníky a pro kapry, pstruhy, candáty, štiky či sumce se k němu sjíždějí lidé ze širokého okolí. Horníka dělal osmnáct let, volba to prý byla jasná. „Na šachtě byly peníze, věděl jsem, že dostanu byt,“ vysvětluje Horváth. Našetřil si na domek se zahradou, na které vyhloubil dva rybníky.

Pak přišel obávaný důlní otřes a Horváthovi se změnil život: „Odneslo to koleno. Ze šachty mě po úrazu propustili.“ Chvíli pracoval na stavbách a dělal lidem na zahradách bazény. Pak si jednou před Vánoci řekl, že by kapry z rybníků na své zahradě mohl nabídnout na trhu, a už u téhle obživy zůstal. S bývalými kolegy ze šachty se pořád vídá, většinou už mají také jinou práci, našli si ji, když jejich Důl Dukla před devíti lety skončil. „Dělají na stavbách, jezdí s kamionem, někteří podnikají,“ vypočítává Horváth. „Jeden má třeba tady v Havířově koupaliště.“

Ostrava zároveň léta dělá hodně pro to, aby ubývající místa v dolech a hutích nahrazovala práce nová. V regionu vzniklo několik průmyslových zón, místo tu našlo na dvacet tisíc lidí, pracují nejčastěji pro automobilový průmysl. Přesto počet obyvatel Ostravy klesá, z téměř 330 tisíc v devadesátých letech na dnešních něco přes 290 tisíc. Dělníci odcházejí za vyššími platy, lidé s vysokou školou zase za prestižní prací.

Trend se ale pomalu začíná měnit. Před dvanácti lety otevřela v Ostravě svou pobočku finská firma Tieto, největší dodavatel IT služeb pro soukromý i veřejný sektor ve Skandinávii. Dnes je Tieto Czech s více než dvěma tisíci zaměstnanci jedním z největších zaměstnavatelů v oblasti IT v republice. „Byli tu schopní lidé, ale příležitost pro ně chyběla,“ vysvětluje generální ředitel Tieto Czech Petr Lukasík, proč si finská firma vybrala právě Ostravu.

„Lidé tady jsou patrioti, a i když třeba pracují v Praze, často dojíždějí a rodina tu zůstává.“ Tieto navíc na Ostravsku měla tu výhodu, že při hledání softwarových odborníků jí nikdo nekonkuroval. „Ostrava je sama o sobě malá,“ přidává Lukasík další argument. „Když ale nakreslím kolem Ostravy kružnici o poloměru nějakých devadesáti kilometrů, která zasahuje do Polska a na Slovensko, dostanu region s několika miliony lidí.“

Ostrava uměla nabídnout dostatek počítačových odborníků proto, že už na začátku devadesátých let minulého století současný rektor Vysoké školy báňské Ivo Vondrák tušil, že právě tohle může být obor, který jednou nahradí doly a hutě. Prosadil, aby vedle tradiční hornicko-geologické, metalurgické či strojní fakulty vznikla fakulta elektrotechniky a informatiky. „Bylo jasné, že tudy se bude ubírat pokrok, nechtěl jsem, abychom museli importovat odborníky z Prahy nebo Brna,“ vzpomíná Vondrák na začátky v roce 1990, kdy založil katedru informatiky, která měla pět pedagogů a asi dvacítku studentů. Dnes je z ní dospělá fakulta s více než třemi tisíci studenty, která se v branži těší všeobecné úctě. Skoro jako Hrad

„Tak vy jste zvědaví, jaká je osobnost Ostravy?“ ptá se socioložka Lenka Mynářová asi desítky přítomných, kteří se usazují kolem stolu. Jsme na schůzce týmu, který pro magistrát připravuje strategický plán Ostravy do roku 2030 a právě se zabývá tím, jak domácí a lidé z jiných koutů republiky město vnímají. Mynářová, majitelka společnosti Datamar, která se specializuje na marketingové výzkumy, udělala na tohle téma rychlý výzkum mezi 450 lidmi. Ptala se, co jim jako první prolétne hlavou, když se řekne Ostrava, jakým jediným slovem by ji vystihli, zda je Ostrava spíš muž, nebo žena a jaké lidské vlastnosti by jí přisoudili.

Na první pohled to vypadá jako možná zábavná, ale trochu samoúčelná hra. Jenže současným primátorem Tomášem Macurou (bezpartijní za ANO) sezvaná „rada moudrých“, do které patří i citovaný rektor Vondrák, ředitel Lukasík či organizátorka největšího českého hudebního festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová, má velké ambice. Ostrava má být za patnáct let město plné univerzitních studentů, které bude daleko víc než na dolech a hutích stát na čistých technologiích. Snem přítomných je metropole pětimilionového regionu, který sahá za polské a slovenské hranice.

V hlavách desetiny dotázaných sice jako první rezonují slova „smog“ a „špína“, téměř stejnému počtu lidí ale v hlavě běželo něco úplně jiného - město plné kultury, festival Colours of Ostrava, technické památky, konkrétně Dolní oblast Vítkovice. Rozlehlý areál, kde se kdysi tavilo železo ve čtyřech vysokých pecích a těžilo uhlí v Dole Hlubina, se před devíti roky z chátrající ruiny začal měnit na centrum kultury, v bývalém obřím plynojemu o průměru sedmdesát metrů je dnes aula, kde koncertují světoznámí hudebníci, probíhají přednášky a mezinárodní konference, zájemce vyveze výtah na vrchol pece, odkud se za stolkem kavárny mohou kochat pohledem na město a nedaleké Beskydy, Velký svět techniky láká veřejnost na popularizaci vědy, v Malém světě techniky si pohrají děti.

Se svými ratolestmi ve věku osm a deset let sem rád chodívá i ředitel Tieto Czech Petr Lukasík.

„Děti se tu o fyzice dozvědí víc než ve škole,“ pochvaluje si. „Na vlastní oči mohou třeba vidět, co se stane, když pošlete dva zvuky proti sobě.“ V průhledné bedně to demonstrují malinké kuličky z polystyrenu, které zvuková vlna rozhýbe. Vidí, jak vzniká bublina, elektrický proud nebo jak se taví ocel. Koncerty v plynojemu Gong mají zase jedinečnou atmosféru. „Když se podíváte nahoru a představíte si, že ještě nedávno tady plyn stlačoval obrovský zvon, cítíte úžasnou energii,“ říká Lukasík. „Jsem rád, že tohle industriální dědictví nereziví a hlavně že se nezbouralo, aby uvolnilo místo mrakodrapům.“

Se zmíněným přerodem pomáhala i socioložka Mynářová. Nejdřív udělala za peníze města a majitele železáren Jana Světlíka sociologickou studii. Z ní vyplynulo, že jestli má město něco začít měnit, pak je to právě chátrající areál vysokých pecí a Hlubiny. „Místní na něj byli hrdí, kdekdo měl v rodině někoho, kdo tady pracoval, a těžce nesli, jak se mění ve zpustlou hrůzu,“ říká Mynářová. Dobře věděla, co lidé cítí, její tatínek hutník celý život pracoval na vysoké peci číslo 1 a ona si dodnes pamatuje, jak fascinovaně sledovala odpich železa, když ji vzal s sebou. „Záře odpichů mě provázela celé dětství,“ vzpomíná Mynářová. „Když osvítila Ostravu, bylo to uklidňující, věděli jsme - taví se, vše je v pořádku.“ Ostravané si podle zmíněné studie zároveň přáli, aby se v areálu něco dělo a neskončil jako zakonzervovaná národní památka. „Začátkem srpna měla Dolní oblast Vítkovice miliontého letošního návštěvníka,“ říká Mynářová pyšně. „Po Pražském hradu je z ní druhý nejnavštěvovanější cíl. Když jsem před pár lety psala žádosti o dotace, nikdo tomu nevěřil. Úředníci mě nutili, abych odhad stovek tisíc návštěvníků měnila na desítky tisíc.“

Žádné ořezávátko

„Výzkum skončil jednoznačně. Ostrava je žena,“ vrací se Mynářová k debatě, kterou tým vedl při poslední schůzce. Část přítomných tehdy trvala na tom, že Ostrava je muž - unavený, ztrhaný horník s černými víčky. Dvě třetiny respondentů výzkumu ji však viděly jako ženu. „Je sice drsná a stále ještě pro řadu lidí špinavá, stará a šedivá, ale zároveň pracovitá, veselá, vtipná a kamarádská, férová, hrdá a nebojácná. Není to žádné ořezávátko, je to žena, která tvrdě pracuje, ale stejně tak se umí bavit.“ Ostravané podle ní sice lpí na hornických a hutních kořenech, ale už mají nakročeno jinam. 16.8.2016

Tradice těžby a těžkého průmyslu je dnes pro Ostravu koulí na noze stejně jako odrazovým můstkem. „Chlapi ze šachet se práce nebojí, nebude problém je přetáhnout do jiných odvětví,“ říká rektor Vondrák. „Navíc jsme kraj techniků a inženýrů, ti se dívají na svět jinak než finančníci nebo úředníci. Náš region je díky nim přímočarý, inženýrské myšlení míří k řešení problémů, je nápadité a kreativní.“ Ke geniu loci navíc podle něj patří nepřehlédnutelná houževnatost. „Ten kraj tady je prostě urputný,“ dodává rektor.

Další ostravský rodák, ředitel Tieto Czech Petr Lukasík, přidává praktičtější doklady faktu, že marketingový slogan, ke kterému magistrátní tým pro strategii na konci schůzky došel -„Ostrava!!! Město pro nové začátky“ - má hmatatelný obsah. „Město přejedu za půl hodiny, nestojím v zácpách. Je tu sice hodně průmyslu, ale na sjezdovku do Beskyd to mám půl hodiny,“ říká. „Bydlím na předměstí, blízko soutoku Odry a Ostravice a teď právě jdu z práce domů kolem krásné řeky.“

Nahoru