O mně
Jestliže hledáte někoho, kdo provede Vás, Vaši rodinu i celý kraj krizí, jste správně. Čtěte dál. Jmenuji se Jaromír Dědeček a krizové situace řeším celý svůj pracovní život. Studoval jsem Vysokou školu chemicko – technologickou v Pardubicích a poté jsem přešel na pražskou Vysokou školu ekonomickou. Každý rok povinné chmelové brigády, každý rok pravidelní letní praxe, třeba v podniku Léčiva. A také osudové setkání s profesorem Lubomírem Cyhelským, který mně jako „politickému“ vyvrheli pomohl konzultacemi k dokončení školy, a který hluboce ovlivnil můj osobní i profesní život. Později jsme se stali dobrými přáteli. Jeho pohled na makroekonomické analýzy a interpretace nudných statistických čísel byla fascinující.
Hned po škole následovala povinná vojna, po které jsem se vrátil do rodného kraje. A potkal se s tvrdou realitou. S diplomem ze slavné VŠE jsem v roce 1982 nastoupil jako obráběč kovů k soustruhu do JZD Sedmihorky. Od soustruhu jsem po dvou letech přešel na pozici ekonoma a postupně se vypracoval na vedoucího přidružené výroby. V Sedmihorkách jsem působil až do roku 1990.
V roce 1981 jsem se oženil a narodil se nám syn Tomáš. Zatímco manželství vydrželo jen 5 let, ze syna jsem měl vždy velkou radost. . Od prvních krůčků až po vysokou. Na Technické univerzitě v Liberci vystudoval obor slévárenství a získal inženýrský titul. Absolvoval studium soudního znalectví na Masarykově univerzitě v Brně. A na Technické univerzitě v Liberci studoval ještě obor ekonomie a získal bakalářský titul. Nyní je zaměstnancem ŠKODA AUTO v Mladé Boleslavi.
Pád komunistického režimu mě zastihl na pozici vedoucího přidružené výroby v JZD Sedmihorky. Konečně. Teď vysvětlím toho politického vyvrhela, kterým jsem byl na VŠE. Mé babičce komunisté zabavili v Turnově cihelnu. Mojí maminku vystěhovali ze statku a otec byl syn živnostníka. V padesátých letech neprošel prověrkami a jako inženýr ekonomie mohl pracovat pouze v dělnických profesích – a to jen na nočních směnách. Navíc se v roce 1968 angažoval jako tajemník Společnosti pro lidská práva.
V roce 1990 jsem tak konečně mohl naplno využít znalostí, které mi dala Vysoká škola ekonomická, a které jsem získal praxí v zemědělství. Stal jsem se ředitelem firmy SECO, kterou jsme založili společně s dvanácti kolegy. V roce 1996 jsme vstoupili do Agrostroje Jičín. A začali každý den doslova bojovat o budoucnost celého podniku. Kdo to nezažil, dnes už neuvěří. Náš trh byl ze dne na den zavalen zbožím věhlasných značek ze západního světa a naše značky a fabriky začaly padat jako mouchy. A to jsme nechtěli v Jičíně dopustit. I za cenu propouštění, které bolelo stejně mě, jako zaměstnance, se nám podařilo fabriku zachránit a dovést zdravou do nového tisíciletí.
V letech 2013 – 2016 bylo 95% motorů nákladních vozidel a autobusů SCANIA osazeno vloženými válci z Jičína. Když se dneska podívám, jak jičínské traktory sekají fotbalové trávníky na Spartě i Slavii, v Hradci i v Jablonci, jsem fakt hrdý.
Ale jak se říká – nejen prací živ je člověk.
Od roku 2004 žiji s partnerkou Evou. Mámě dvě krásné dcery - Lucii a Nicolu. Chodí na základku a opravdu mě nenechají jen tak zestárnout. Naopak – často se díky nim vracím zpět do svého mládí.
Od dětství mám jednu obrovskou vášeň – rybaření. Je to pravý protipól hektického života ve fabrikách a kancelářích. Nejraději mám rybník DVORCE. A právě tady jsem ulovil dvě největší ryby – štiku 99 cm a kapra 88 cm. Obě nádherné ryby jsem vrátil vodě…
Rybařina ale není jen romantické posedávání u vody. Musíte se starat o násadu, nebo o čištění rybníků.To je další velké téma, kterému se chci věnovat. Nedostatek vody. Ten nepostihne jen rybářství, ale hlavně zemědělství. Tam se může jednat o absolutní tragédii. Tomu chci jako „člověk od vody“ stůj co stůj zabránit.
Letos nás postihla katastrofa, jaká nemá v naší moderní historii obdoby. Za to, že se jí podařilo zvládnout, musíme poděkovat hlavně lékařům a lékařkám, zdravotním sestřičkám, slečnám a dámám z domovů pro seniory a sociálních zařízení, nebo řidičům záchranek. Zkrátka všem, kdo v první linii bojovali proti zhoubnému koronaviru.
Nyní přichází chvíle, kdy musí nastoupit lidé, kteří už mají s úspěšným překonáváním krizí svojí životní zkušenost. Kteří budou pomáhat živnostníkům v kraji udržet své dílny a obchody. A pomáhat místním firmám udržet své zaměstnance.
Myslím, že k lidem se zkušeností z krize patřím. Manžerské posty jsem definitivně opustil před třemi lety a teď mám obrovskou chuť své znalosti a schopnosti využít ve prospěch svého milovaného Královehradecka.