První mediální informace o primáři dětského oddělení bylá že týral děti. Jen postupně jsme se dozvídali více a hned se hledal viník. To se lehce řekne, ale těžko dokazuje a na to jsou vyšetřovací orgány, aby případ začaly okamžitě vyšetřovat. Stalo se tak? Nevím. Nikdo o tom nemluví. Takže nám ostatním nezbývá, než si říci: Na každém šprochu je pravdy trochu.
Takže, jestli někdo neadekvátně léčí děti až tak, že je to tyranizuje nebo jen nepřiměřeně stresuje, tak je třeba to nejen silně odsoudit, ale podezření důkladně vyšetřit a adekvátně postihnout. Ne začít omlouvat, že byl v podstatě nepříčetný. Jak zabránit, aby se podobné případy neopakovaly. Existuje přece vedení nemocnice, které má k dispozici zprávu závodního lékaře. Není jen tak jednoduché závažnou diagnózu zatajit. Nebo snad závodní lékař v dané nemocnici nefunguje? Jak dál zamezit podobným stavům?
Existuje, ale řádně nefunguje, akreditační proces v nemocnicích. Bohužel jej provádí buď soukromá akreditační komise nebo dokonce komise zahraniční. Samotný akreditační proces je vhodným nástrojem, jak mít v nemocnici pořádek a hodně se vedení dozví o fungování a procesech v nemocnici. Jenže řada nemocnic si o takovou akreditaci nepožádá, protože je k tomu nikdo nenutí ani z toho nemají žádné ekonomické výhody. Tak proč se honit? Je to pohodlnost, protože akreditace něco stojí. Někdy méně, někdy více a je možné ji zaplatit, jen ze svých, tedy veřejných peněz. Kdo konečně udělá pořádek v akreditačním procesu našeho zdravotnictví? Řešení to jistě není 100%, ale určitě výrazně snižuje pravděpodobnost selhání managementu, ke kterému zde jednoznačně došlo.
Autor: Rostislav Vyzula, Poslanec a předseda Výboru pro zdravotnictví