„Proč jdeš do voleb, Martine?“ Ptají se mě přátelé, kteří vědí, že jsem dvanáct let pracoval ve veřejnoprávním médiu a řídil rozhlasovou stanici. Politiku jsem vnímal jako vnější prostředí své práce, před kterým musím pečlivě zavírat okna a dveře studia. Časy se ovšem mění. Svá rodinná okna a své životní dveře před politikou nezavřeme, ona nám je prostě vyrazí – protože politika, zvlášť v poslední době, hrubě ovlivňuje to, v čem žijeme, i to, v čem budou žít naše děti.
Nejsem dnešní a nevěřím tomu, že se něco změní samo od sebe. Jako novinář jsem dávno odložil iluze o hodných, sebeobětavých politicích, usilujících o naše blaho. Za dveřmi do politiky se nachází divočina, džungle, utkání bez rozhodčího, kde se vítězí na body a borci občas zůstanou na podlaze.
„Proč jdeš do voleb, Martine?“ Protože stát v ringu je větší výzva, než sedět v hledišti. Protože se nechci dívat, jak o mně rozhodují nějaké veverky v sekuriťácké uniformě nebo strana s lidmi v názvu, ale bez lidí. Protože nechci podepsat další bianko šek těm napravo nebo těm nalevo, kteří můj hlas hned po volbách pilně zobchodují. Protože tady chci žít, narodil jsem se tady, mluvím česky a nechci emigrovat. Protože chci, aby tady žily moje děti, aby nemusely za prací, bezpečím a svobodou někam do Berlína nebo do Curychu. Protože i ředitel veřejnoprávní rozhlasové stanice ví, kdy odložit mikrofon a vyhrnout rukávy. Mikrofon jsem držel dlouho, baví mě to a má to smysl. Ale teď, dnes, se v české politice něco láme, něco už se zlomilo a něco začíná růst. Ať to chvíli pozorují, natáčejí a komentují jiní. Martin Kolovratník půjde kypřit, zalévat a sázet. Aby bylo líp.
Autor: Martin Kolovratník