Ševče, drž se svého kopyta, namítnete. Co ví takový Martin Kolovratník o sociálních službách a miliardách, které se jich týkají? On to ale opravdu je kus mého života – sociálním službám jsem pomáhal prorazit, dlouhodobě je sleduji, byl jsem kdysi u založení a dodnes jsem u provozu jednoho velkého poskytovatele. Mám oči, tedy koukám, a hlavu, tedy přemýšlím. Pojďte na chvíli přemýšlet se mnou.
Sociální služby nějakým způsobem vstupují do života mnoha rodin v Česku. Stát si jejich roli uvědomuje, proto na ně myslí ve svém rozpočtu. Letos, stejně jako loni, poslal stát do sociálních služeb zhruba 6,5 miliardy korun. 6 500 miliónů je dost peněz, ale na provozování dostatečně široké a kvalitní sítě služeb sociální péče a sociální prevence stačit nemohou.
Vždyť sociální služby často nahrazují roli mnohem dražšího zdravotnictví nebo o dost dražšího školství. Proto stát o trojnásobek těch 6,5 gigapeněz, o nějakých 18 miliard, posiluje ještě rodinné rozpočty těch, kdo nutně potřebují využívat sociální péči. Rozčlenil občany do pěti (oficiálně jen čtyř) stupňů závislosti na péči: většina z nás končí „v nule“, protože zvládneme základní úkony sebeobsluhy. Je mezi námi ovšem mnoho těch, kdo splní podmínky pro zařazení do stupně 1 až 4 – a těm pak stát pošle na účet měsíčně mezi osmi stokorunami a dvanácti tisíci.
Tak je to správně, stát by se neměl tvářit, že se ho handicapy jeho občanů netýkají. Takže 18 gigapeněz, osmnáct miliard, osmnáct tisíc miliónů dorazí ročně na účty velké části občanů (nakonec trochu méně, protože pobytové služby sociální péče dostávají za péči zaplaceno přímo, bez mezikroku přes účet občana). Ty od státu k občanům odeslané miliardy by měly být použity na nákup sociálních služeb, a je jedno, jestli je poskytne rodina nebo profesionální organizace.
Kolik procent z toho balíku bankovek skončí v rukou profesionálů, registrovaných zařízení sociálních služeb? Tipněte si. Tři čtvrtiny, dvě třetiny? To jste vedle. Pětina. Dvacet procent. Safraportsky málo. Z osmnácti miliard příspěvku na péči skončí u poskytovatelů sociálních služeb (včetně pobytových, kterým stát posílá peníze přímo) 3,6 miliardy. 14,4 miliardy se rozpustí v rodinných rozpočtech příjemců. Jistě, velká část z nich zaplatí za péči rodině, je to tak, nemysleme si.
Ale kolik z těch peněz představuje příspěvky třeba na dovolenou dětem nebo na byt vnukům, péče nepéče? Buďme optimističtí – řekněme, že těch zneužitých příspěvků bude jen miliarda. Tisíc miliónů, které musel někdo vydělat a odvést na daních. Kolik se nás musí složit na jednu miliardu? A co z ní jde do sociálních služeb pořídit?
Z miliardy koupíte třeba 25 000 moderních polohovacích lůžek s elektrickým motorem. Nebo z ní postavíte 1 000 nových pobytových míst pro seniory s Alzheimerovou chorobou. Nebo za ni zaměstnáte dalších 49 750 pracovníků v sociálních službách. A co když to není jen miliarda? A jak poznáme, kolik to vlastně je, když stát rezignoval na efektivní kontrolu – vyplatí peníze a hrdě se bije se do prsou, kolik že milard do sociálních služeb poslal?
Stát prý nejde řídit jako firmu, zdraví prý nejde přepočítávat na koruny. Kdyby se ovšem stát nechoval jako osel, mohl by posílat skutečně potřebným ještě více – a sociální služby by se stabilizovaly. Pouhá pětina z osmnácti miliard na sociální služby, která dorazí do sociálních služeb, svědčí o tom, že stát není záchranný kruh, ale oslíček otřes se.
Autor: Martin Kolovratník