O nutnosti změn v naší společnosti není pochyb. Krize důvěry a ztráta víry v to, že politik či politické strany dodrží, co slibovali, narostla do takových rozměrů, že změny zkrátka přijít musí. Je jen otázka „kdy“ a „s kým“. Dostali jsme se totiž do tak absurdní situace, kdy připouštíme, že se krade, a tolerujeme, když se krade „jen trošku“. Je to normální?
Kam tedy posouváme hodnoty, na nichž by měla být naše společnost postavena? Zbožným přáním většiny společnosti je, aby odešli ti, kteří kradou ve velkém. Pomalu nám přitom přestává vadit myšlenka, že mohou přijít další zloději, protože počítáme s tím, že budou krást méně. Jsme přece realisté…
Jenže to je špatně! Krást se nemá a basta. Za krádeží musí následovat trest, a pokud nebude fungovat tato základní rovnice, stěží se něco změní. Nedovolme toto posouvání hodnot. Kdysi dávno jsem četl citát Tomáše Bati, který mnozí z vás jistě znají: „Krize hospodářská je především krizí hodnot mravních.“ V poslední době a ve světle toho, co se v politice děje, tomu rozumím čím dál víc.
Držet slovo
Nemůže přece platit, že ANO je NE a NE je ANO. ANO je ANO a NE je NE. Cožpak společnost žádá sama od sebe tolik? To není schopna vygenerovat alespoň pár poctivých a slušných?
Ono vlastně zatím úplně postačí, když se v politice začne držet slovo. Pokud se nepletu, všechny dnešní vládní strany (LIDEM ještě jako VV) před volbami hlásaly změny. Zvolte nás, jinak málem zahynete.
Prosadíme zákon o státní službě, služební zákon, zrušíme akcie na doručitele, nastavíme lépe kritéria pro výběrová řízení atd. Pohodlná většina to nakonec stejně neprosadila. Jsem zvědav, co budou tyto strany nabízet teď. Strašení komunisty je opravdu málo.
Víme nejlépe, proč to nejde
Jak můžou dnešní vládní představitelé mluvit o tom, že kvůli neustálé odpovědnosti a starostem o naše blaho nemohou odejít, protože se o nás musejí starat a bez nich bychom byli ztraceni?
Proč v nás neustále vyvolávají pocit, že my tomu nerozumíme, že je „to“ příliš složité, že oni „to“ vidí stejně jako my, avšak není „to“ tak jednoduché, protože... Ono to ale docela jednoduché je. Stačí držet slovo a spojit se s iniciativami a lidmi, kteří slovo dokážou držet také.
Politika by měla být především o držení slova, ale ta stávající česká je o opaku. Problém je, že když odejdou současní vládní představitelé, chystají se je vystřídat ti předchozí. Ti, co nedrželi slovo, ani když před pěti lety měli podpořit svého kandidáta na Hrad. Věříte jim?
Hledání důvěry
Bez nových občanských či politických hnutí se nic nezmění. Volební zákon, tak jak je nastaven, nám příliš možností nedává, vlastně pouze jedinou.
Nenechme se odradit tím, že to tady už jednou bylo, že nová uskupení nejsou cestou. Ono už tady v podstatě bylo asi všechno. Je to hlavně o důvěře, kterou si občanská či politická hnutí, která tento marasmus chtějí změnit, musí vybudovat.
A jsme opět na začátku, u hledání důvěry a víry. Recept? Neříkat ANO a pak nedělat opak (stím, že tento opak je „politicky“ zdůvodněn blahem národa).
Vzpomínám si na demonstraci 17. listopadu 2011 v Ostravě, kde jsem na podporu hnutí ANO 2011 prohlásil, že tato iniciativa je tady a její zástupci nemají ohnutá záda.
Ihned se ozvaly hlasy: „Jak tomu můžeme věřit?“ Bez obnovení důvěry, o které se musíme snažit tím, co děláme, to zcela jistě nepůjde. Naše společnost se ale mění, přece jenom jí začínají levárny, podvody a krádeže vadit.
Bez dlouhé cesty budování důvěry voliči podle mého názoru do nového projektu své naděje nevloží. Budovat důvěru ale lze. Pomalu, ztěžka, ale jde to.
Sbohem, ODS
Nevěřím ale, že si důvěru mohou vybudovat stávající politické strany, které se na dnešním marasmu podílely a podílejí.
A to je vlastně také hlavní důvod, proč jsem opustil ODS. Ta strana nedělá to, co říká. Stará se jen o sebe. Nechce nebo spíš ani nemůže bojovat s korupcí.
Nechci se podílet na tom, že se zase budou zvyšovat daně, nechci být jako člen strany součástí zpráv o tom, kolik se zase rozkradlo, mnechci být kolegou těch, kteří jsou v oněch zprávách jmenováni jako zloději. Nechci být spoluzodpovědný za to, že ve stáří umřu hlady.
Co dál? Přeji hnutí Ano 2011otevřené a důvěryhodné sympatizanty, přeji mu šťastnou ruku při hledání jeho zástupců, dále také čas na to, aby se tito lidé mohli ukázat, protože i v tomto případě platí: podle skutků jejich poznáte je.
Autor: Miloslav Samiec, Stonava