Máme zde malé výročí: před rokem zemřel bývalý prezident Václav Havel. Pro toho, kdo si toho nevšiml, se pro jistotu naši zákonodárci usnesli na zákoně, že se Václav Havel zasloužil o tento stát. Až na komické výroky obskurních figurek z okolí stávajícího prezidenta jsme v tom, myslím, zajedno.
Už ale v obtížích, jak různá média hledají pro Václava Havla označení, se ukrývá spor o podstatu jeho zásluh. Nelze jej označit za prvního polistopadového prezidenta. Jak známo, Gustáv Husák abdikoval až 10. prosince 1989. Takže se používá označení „první polistopadový prezident, který dovedl zemi k svobodným volbám“, což je, jak uznáte, poněkud neobratně zdlouhavé. Pojmenování „první český prezident“ mi jako Slezanovi je zatěžko přijmout. A první prezident samostatné České republiky, to mnohým z nás dodnes zavání pachutí hořkosti a selhání.
V čem tedy spočívá význam Václava Havla pro tyto a příští dny? Podle mého názoru ve dvojím:
Zaprvé, po velmi dlouhé době, přesně od konce 60. let a pak opět na dlouhou dobu až doposud, byl Václav Havel jediným skutečně významným politikem, který byl schopen a ochoten postavit před svůj národ pozitivní vizi. Období normalizace i polistopadová doba mají společné to, že každý, kdo jen trochu ovládá veřejný komunikační prostor, snaží se jej opanovat prostřednictvím úroku na svého protivníka. Pro normalizátory to byli imperialisté, kapitalisté a samozřejmě vnitřní nepřítel: oportunisté, samozvanci, disidenti.
Pro nynější elity jsou to zkorumpovaní tuneláři, nezodpovědní levičáci, ekoteroristé, anarchisté, samozřejmě komunisté, bývalí komunisté, kryptokomunisté... zvolte dle libosti. Všichni se ovšem dojemně shodnou na nutnosti získat životní prostor tím, že co nejvíce poplivají své okolí.
Václava Havla budeme mít naproti tomu navždy spojeného s vizí svobody, víry v budoucnost, v občana jako svéprávného a svrchovaného pána ve svém státě. Proto bylo tak symbolické a nadějeplné (pro některé naopak mimořádně hrozivé) setkání Václava Havla s Alexandrem Dubčekem.
Druhý význam Václava Havla je odvrácenou stranou předchozího. Pro své odmítání „politické politiky“, pro jistou intelektuálskou výlučnost, pro neochotu nebo možná neschopnost sestavit akční tým a proměnit svou vizi v politický program, zůstala jeho vize doposud snem – v posledním období snem spíše se vzdalujícím každodenní životní zkušenosti.
Političtí majitelé billboardových ploch nalezli velmi rychle pro stoupence Havlovy vize označení „pravdoláskaři“. Mně se při vzpomínce na Havlovo motto „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ vybavuje verš jiného významného divadelníka a válečníka proti tupé mocichtivé mašinerii, Vladimira Vysockého:
„Jistěže ve světě nakonec zvítězí pravda,
ale až dokáže to, co dokáže lež“
Autor: Aleš Bajgar, sympatizant ANO 2011, Ostrava