V současné bitvě o Klause, o délku lhůt soudních řízení, o právním diletantismu Hradu, o odškodnění poškozených zcela zapadá jedna důležitá věc. Totiž, že nejde jen o právo, ale (nebo především) také o řád, mravnost a duch ústavy. To proto, jak se ukázalo, že právní akt amnestie je v českém právním řádu teoreticky nezakotven. A to již v samotné charakteristice amnestie jako takové.
Je to právní předpis, zákon, právní norma? Kam se řadí v hierarchii právní síly těchto norem? Ukázalo se, že ani odborníci na ústavní právo se nemohou o základní právní charakteristice amnestie dohodnout. O tom, jakož i o jiných právně teoretických problémech amnestie včetně jejího eventuelního zrušení (nebo její části) měli v uplynulých dnech možnost se přesvědčovat i autoři návrhu na zrušení části zákona (respektive analogicky jiné normy) podávaného podle § 64 zákona o Ústavním soudu.
Ale toto téma je natolik prodiskutované, že k této diskusi v této úvaze nehodlám přispívat. Spíše mě zajímá postoj obhájců Václava Klause, ať již laiků nebo právníků, kteří jeho amnestii včetně aboličního článku 2. hájí. Dokonce tak úporně, že vyvolávají podezření, že jim nejde ani tak o obranu amnestie, jako spíše o obranu Václava Klause, a to z pozice jeho naprosté adorace.
Zvláštní kapitolu tvoří osoba Ladislava Jakla, který i mě poctil dehonestujícím emailem, neboť pro něj představa, že si někdo dovolí oponovat jeho Bohu, je zřejmě nesnesitelná.
Ale předmětem mé úvahy je střet jedince či několika oponentů s převažující většinou. Zjednodušeně, jeden proti všem. V demokracii je v takovém případě jedinec poražen, musí se podřídit většině. Jinak je tomu v samotné polemice – jejího vítěze může někdy určit historie až po desetiletích či staletích.
O politických sporech jedinců s většinou a o politické odvaze napsal v roce 1955 ještě jako senátor knihu „Profily odvahy“ John Fitzerald Kennedy, pozdější americký prezident. Je o amerických politicích, kteří se postavili proti většinovému mínění a kteří prokázali mimořádnou odvahu.
Jít za svojí politickou pravdou a vizí i za cenu zničení vlastní kariéry je jednání v české politice neznámé. Stejně jako uvedená kniha, což při nevzdělanosti většiny českých politiků není překvapivé. Je tedy možné srovnat obhájce amnestie Václava Klause s jejich americkými protějšky?
Bez ohledu na odbornost a právní vzdělání? Když vynechám Václavem Klausem placené pretoriány (jako je Ladislav Jakl), je zde několik stoprocentních obránců, jimž je nutno vzdát úctu pro úpornost jejich obrany. Lhůty, judikáty, Štrasburg, vše mají vyargumentované. Jen v diskusi samé se neřídí pravidlem dialogů, jak je definoval v antice již Platón.
Nejde jim o uznání jejich argumentů oponentem, ale o jeho porážku, zničení. Nevím, co by vlastně udělali, kdyby Václav Klaus uznal svoji chybu. Ale protože vědí, že se to nemůže nikdy stát, tak neustoupí ani devadesáti procentům ostatních právníků ani odborníkům tvrdícím, že amnestie byla zfušovaná.
I to je v pořádku. Stále jsou na úrovni senátora Roberta A. Tafta z Ohia, který v roce 1946 protestoval proti tomu, aby byli nacističtí váleční zločinci odsouzení v Norimberku popraveni, když Norimberský proces podle něj porušil americkou zásadu práva (a nejen americkou), podle níž nikdo nemůže být souzen s použitím zásady ex post facto. Tedy se zpětnou účinností – retroaktivně.
Tento ve světě ojedinělý odpor mu zničil jeho politickou kariéru a do Bílého domu se pak již nedostal. Dnes mnozí právníci ve světě docházejí k závěru, že měl vlastně pravdu. Jenže – jsem přesvědčen, že právní defensoři Václava Klause ji nemají a mít nikdy nebudou. Nejen pro dnes již zjevně diletantskou přípravu amnestie, pro rozpory mezi Jaklem a Klausem o její přípravě a jejich zřejmou bezradnost, s jakou čelí její kritice, ale pro naprosté zanedbání vedlejších účinků amnestie a absenci jakéhokoliv respektu k duchovnímu řádu a mravnosti.
Co tím mám na mysli? Dalo by se to ve zkratce vyjádřit slavným výrokem „Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud“, jehož autorem je římský filosof Lucius Annaeus Seneca. Je z něj zřejmé, že zákon není největší autoritou, ale že nad ním je něco vyššího, protože stud je kategorie mravnosti.
A převedu-li to do sporu o amnestii Václava Klause, pak zrušení trestního stíhání soudce Berky a dokonce vyplacení dlužné mzdy ve výši 5 milionů (návrat do taláru je již mimo možnost mé úvahy) při vědomí škody, kterou způsobil jiným ve výši několika set milionů, je právě tím, co měl na mysli Seneca. Ano, něco takového musí zakázat stud. A jestliže to autoru amnestie stud nezakázal, pak se musíme stydět za něj.
Autor: Milan Hulík, předseda Rozhodčí a smírčí komise hnutí ANO, garant programové sekce právo a spravedlnost