V životě se někdy propojí události a náhody tak, že vytvoří neuvěřitelný řetěz s ještě neuvěřitelnějším koncem. Nikdy bych si v dospívání v době komunismu nepomyslel, že prezident mé jednou budoucí svobodné a demokratické země bude mít co do činění se stavitelem jihočeských rybníků Jakubem Krčinem z Jelčan, po kterém se v mém rodném Kolíně jmenuje ulice, ve které jsem strávil dětství.
Co je spojilo? Vlastně nic zásadního „jen“ výrok Jakuba Krčína: „S rozvahou čiň vše, co děláš, a konec na paměti měj“.
Pan prezident Václav Klaus asi takový konec svého prezidentování na paměti neměl, když jednal bez rozvahy a vyhlásil amnestii, která vstoupila do dějin jako totální vítězství nespravedlnosti nad právem a spravedlností.
Dočkal se tak na konci svého prezidentování sundávání svých portrétů ve školách a na úřadech, celonárodního odporu, nesouhlasu soudců, státních zástupců a policistů, distance ředitelky své hradní legislativní kanceláře, odmítání amnestie odborníky, jejího označení předsedou Ústavního soudu za diletantskou a také bezmocného vzteku tisíců poškozených.
Samozřejmě, že se ti nejvěrnější semkli na jeho obranu. Je jich ale velmi, velmi málo. Amnestie vždy přinášela úlevu odsouzeným a radost jejich blízkým; tentokráte ale přinesla rozčarování a odpor. Navíc se z ní stalo volební téma.
K volbám nám dal pan prezident hádanku. Kdo ji rozluští, tomu pan prezident jeho volbu a odpor vůči amnestii odpustí. Pan prezident lituje porážky pravice (ODS), varuje před levicí, a přitom doporučuje ke zvolení jednoho z jejích představitelů, pana Miloše Zemana.
Pane prezidente, já tomu nerozumím. N e r o z u m í m. To přece nejde dohromady. Aspoň v mé hlavě. Je to jako s tou chytrou horákyní. Pěšky a na koloběžce. Oblečená neoblečená… atd.
Pane prezidente
vy moji prosbu pochopíte
vy totiž všechno víte
vy se poradíte vy to vyřešíte
vy mně odpovíte
pane prezidente
já chci jen kousek Vašich vědomostí
pro co jiného jsme přeci zvonili
klíčema na náměstí
Jarek Nohavica snad promine, že jsem trochu pozměnil jeho verše. Pane prezidente, Zeman a pravice nejdou dohromady.
Pan inženýr Zeman, kterého nám doporučujete, označil Vaši amnestii za zločin. A teď jsem poprvé, pane prezidente, od listopadu 1989 dostal autocenzurní strach. Mohu to vůbec napsat?
Pane prezidente
potřebuji kousek Vaší odvahy a rozumu
znamená to snad, že jste amnestií účasten zločinu?
a mohu se takto ptát,
když prezident je majestát?
Když už mi hrozí kriminál, tak mohu jít ještě dál. Prezident, a to ani Václav Klaus, by neměl autoritativně mluvit o věcech, které nespadají do jeho odbornosti a kterým nerozumí.
Třeba o historii. Dekrety prezidenta Beneše mají jaksi, a lepší výraz nenacházím, „vachrlaté“ postavení v českém právním řádu. Jistě, nebyly zrušeny, platí, ale přinejmenším Listina základních práv a svobod je zbavila účinnosti.
Přesto jsou soudy aplikovány ve sporech se vztahem k minulosti, ponejvíce restitučních. Pokud se ministr Karel Schwarzenberg nesprávně vyjádřil, že jsou zrušené, namísto neúčinné (vyhaslé), pak si myslím, že by mu to pan prezident mohl odpustit, stejně jako já mu promíjím, že na adresu lékařů, kteří chtěli odejít do ciziny pronesl v novoročním projevu r. 2011 verše Viktora Dyka: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš“.
Tedy ty samé verše, které vtloukali komunisté čtyřicet let do hlav exulantům. Byly to, myslím, jediné verše nějakého antikomunisty, které si tak oblíbili. Vy zrádní emigranti, vy bez nás a národa (se kterým se komunisté ztotožnili) zahynete. A my vás sem zpátky nepustíme.
Viktor Dyk je ale napsal pro někoho jiného než pro odcházející do ciziny. Za Viktora Dyka se totiž neemigrovalo. Tyto verše byly určené českým poslancům říšského sněmu. Dyk je napsal v roce 1916 v rakouském vězení a vyzýval jimi poslance, aby neopouštěli politicky svoji vlast a její zájmy. V době, kdy se čeští politici chovali ještě prorakousky a budoucnost národa viděli jen pod žezlem habsburským.
Proto Dyk poslal ze žaláře, dokonce z „věže smrti“, svoji báseň „Země mluví“. Její pointa „Prosím Tě, matka tvá, braň si mne synu. Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš“ měla z bázlivců udělat reky. To se nakonec podařilo a cesta ke vzniku nástupnického státu Československa byla volná.
Ale to vše je maturitní otázka. Aspoň v době mé maturity byla. Pane prezidente, víte, kdo byl Viktor Dyk?
Jak je vidět, s problémem cizáctví má pan prezident problém. Dokonce rodinný. Musela se totiž ozvat i jeho sestra Alena Jarochová ze Švýcarska, která s Karlem Schwarzenbergem solidarizovala. Půjdeme-li v historii dále, pak by se prezident Klaus musel ozvat i proti kandidatuře T.G.M. na prezidenta republiky, ten si také pár let pobyl v exilu. Dokonce jako velezrádce.
Je neuvěřitelné, že prezident republiky dělí občany své země na domácí (opouštějící zemi jen na dovolenou) a cizácké, kteří strávili určitý čas v exilu. Jak by v jeho očích obstál cizák Jan Amos Komenský, kdyby se na stará kolena vrátil domů?
Volební hit Miloše Zemana „já byl s vámi vždycky“ je neuvěřitelně hloupý. A prezident Klaus jej v tom podporuje. I jeho Livie si přisadila: Manželka Karla Schwarzenberga nemluví česky! Paní Livie, manželka Tomáše Garigguea Masaryka, paní Charlotta Gariggue, také nemluvila česky a většinu života strávila v USA…
Zatímco nacisté dělili příslušníky českého národa podle hledisek rasových, komunisté podle třídních, tak Václav Klaus je dělí podle adresy. Časy se mění…
Těch historických lapsů pana prezidenta, které jsem během jeho politické kariéry zaznamenal, je více. O nich tento článek není. Každý je přece omylný. Ne každý se ale za chyby omluví. Pan prezident by měl být ke Schwarzenbergům shovívavější. Vždyť bratr otce našeho schwarzenberského kandidáta František Schwarzenberg se spolu s panem prezidentem účastnil pražského povstání v roce 1945!
K významným českým vlastencům patřili i prapraděd současného prezidentského kandidáta Karel III. Schwarzenberg a jeho syn Karel IV. Schwarzenberg.
Karel III. patřil společně s Františkem Ladislavem Riegrem a hrabětem Lvem Thunem k hlavním bojovníkům za české státní právo. Byl rovněž členem sboru pro zřízení českého národního divadla v Praze.
V říjnu roku 1871 jej velmi zklamal císař František Josef I., který odmítl fundamentální články, jež měly zlepšit postavení Českých zemí v habsburské monarchii, a také korunovaci na českého krále.
O měsíc později se Karel III. veřejně a rázně přihlásil k historickým právům Zemí koruny české. „Osvědčujeme pánové, že chceme hájiti práva tohoto a chrániti je budeme, seč nám síly stačí, až do těch hrdel a statků,“ prohlásil na českém zemském sněmu.
Karel IV. se pro změnu angažoval v postavení nové budovy Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Tento výklad je už ale spíše pro Václava Klause juniora.
O vodohospodářství jižních Čech se zasloužil nejen Jakub Krčín z Jelčan svými rybníky, ale i Jan ze Schwarzenbergu, který r. 1779 rozhodl o stavbě schwarzenberského plavebního kanálu, s níž se začalo o 10 let později. Kanál byl dokončen r. 1822. Spojil povodí Vltavy a Dunaje (jeden z přítoků Studené Vltavy a rakouskou řeku Grosse Mühl) a stal se vodohospodářským pojítkem mezi Čechami a Rakouskem.
Karel Schwarzenberg je zárukou, že bude pojítkem nejen občanů našeho státu, ale i k Rakousku, Švýcarsku a Evropě. A že bude mít na paměti zájmy skutečně národní jako jeho předci, nikoli národovecké, nacionalistické nebo snad ruské.
Autor: Milan Hulík, předseda Rozhodčí a smírčí komise hnutí ANO, garant programové sekce právo a spravedlnost