Historici se dodnes nemohou dohodnout, kdo je autorem proslulého výroku "To nebyl zločin, to byla chyba". Ani jak tento výrok přesně zněl. "Bylo to horší než zločin, byla to chyba"? Řekl to na adresu Napoleona jeho ministr policie Joseph Fouché nebo jeho ministr zahraničí Charles Maurice de Talleyrand v souvislosti s justiční vraždou bourbonského prince a vévody Antoine d´Enghien? Ať zločin nebo chyba, nebo chyba horší zločinu či naopak – president Václav Klaus udělal s amnestií největší chybu svého života.
Tou chybou byl fakt, že při svém projevu, kterým odpor veřejnosti proti amnestii označil za osobní útok proti sobě, v jeho podání tedy za třetí Sarajevo, jevil známky strachu z reakce veřejnosti. Václav Klaus se bál a bojí. Stačí si tento projev pustit bez zvuku a kdo trochu rozumí řeči těla, je doma.
Jsme malá země, kde se i zločin těžko skrývá. Zločin? Miloš Zeman prohlásil, že amnestii považuje za zločin. A amnestii vyhlásil Václav Klaus. Je tedy zločincem sám Václav Klaus, který za amnestii nese plnou odpovědnost? A aby této absurdity nebyl konec, vězme, že Václav Klaus prohlásil vítězství Miloše Zemana za vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, nový president zase konstatoval, že si na Hradě zjistí, kdo tu amnestii připravil.
A co když zjistí, že se na její přípravě podílel sám Václav Klaus? Česko je malá země, ve které se výjimečně podaří něco utajit. Zejména týká-li se to politiky. A amnestii připravili - a Ladislav Jakl se s tím netajil - jen lidé z nejbližšího okolí prezidenta. Prezident Zeman v roli poručíka Colomba bude proto jistě úspěšný. Doufám, že mu následující řádky v jeho pátrání pomohou.
Ten, kdo věří tomu, že president (tento právní nihilista, jehož zájem o právo se soustřeďoval na boj s justicí, na spory se soudními funkcionáři, na odmítnutí jmenovat soudcem kvalifikovaného čekatele, jak mu nařídil Nejvyšší soud...) chtěl amnestií jen přimět justici k rychlejšímu souzení, když si vzal délku lhůt soudních řízení za důvod k aboličnímu článku amnestie, musí Václava Klause opravdu zbožňovat. Pro rozumnější zde platí přísloví: "Od Boha hřích – od lidí smích."
Sám Ladislav Jakl mi s dovětkem "jak se mýlím" poslal z Hradu seznam deseti českých trestních kauz, kde Evropský soud pro lidská práva (ESLP) rozhodl o porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení. Tato nepřiměřená délka se pohybuje od pěti do jedenácti a půl roku a byla způsobena jak protahováním a zdržováním řízení ze strany obviněných, tak průtahy soudů. K tomu je třeba uvést vysvětlení, které odesílatel jako laik nebyl schopen poskytnout:
1/ ze samotné délky řízení, pokud ji ESLP považuje za porušení práva na spravedlivý proces, může tento soud vyvodit nanejvýše finanční sankci, když uloží příslušnému státu povinnost zaplatit souzenému finanční odškodnění. ESLP však nemůže stížností napadený rozsudek zrušit nebo změnit a samozřejmě nemůže ani zastavit trestní stíhání, podobně jako v civilním řízení. Do vnitrostátního procesu tak nemůže ESLP zasahovat. Může toliko ukládat finanční sankce státu, z něhož rozsudek pochází.
2/ ESLP výslovně stanovil, že sebevětší délka trestního řízení nemůže být důvodem k zastavení trestního stíhání.
3/ dnes je ESLP v takové situaci, že mnohá samotná řízení u něj trvají déle, než stanovil ve svém “pilotním” rozhodnutí bratrů Hartmanových (překročení lhůty 6 let), takže nějaké sankcionování pro porušení práva na spravedlivý proces v důsledku překročení uvedené lhůty je ilusorní. ESLP by musel sankcionovat sám sebe.
4/ mimořádná délka trestního stíhání nebo "delší délka" se vždy odrazí ve výši trestu odnětí svobody, protože senát přihlédne k tomu, že se obžalovaný po všechna ta léta řádně choval, což soudci promítnou do rozsudku tak, že mu uloží trest na samé spodní hranici příslušné sazby nebo jim ustanovení § 40 tr. zákona dovoluje jít i pod tuto trestní sazbu.
Z výše uvedeného je patrné, že délka trestního řízení a rozhodnutí ESLP v těchto případech v žádném případě nemohla být důvodem pro vyhlášení amnestie. U trestního řízení jsme v jiné situaci než u civilního. V trestním řízení jde o potrestání pachatele trestného činu a poskytnutí satisfakce oběti tohoto činu. Tento eticko-právní imperativ nemůže být odstraněn abolicí – zastavením trestního stíhání, a když, tak jen výjimečně, nikoliv takovým druhově obecným způsobem, jak to učinil čl. 2 amnestie.
Jsem proto přesvědčen, že délka řízení byla toliko záminkou k účelovému použití abolice ve prospěch určitých osob. O tom svědčí i skutečnosnost, že Hrad se neodvolal na konkrétní trestní případy sankciované ESLP, ale argumentoval délkou řízení jen obecně, když v tomto všeobecném odkazu byla zahrnuta i řízení civilní.
a/ judikatura ESLP naopak zdůrazňuje, že neexistuje v trestním řízení nějaká jedna lhůta, po jejímž překročení by bylo možno považovat takové řízení za porušení práva na spravedlivý proces, a vychází z toho, že je nutno každý případ hodnotit individuálně.
b/ modelovým případem diletantismu Hradu je případ Santos versus Portugal, na který se Hrad také odvolával. V tomto případě souzení pachatele, který vystavil nekrytý šek, bylo považováno za dlouhé, a ESPL rozhodl, že musí být odškodněn poškozený, nikoli ale pachatel, jak by vyplývalo z logiky dovolávání se Hradu tohoto rozhodnutí. I zde samozřejmě nešlo o žádný pokyn k zastavení řízení. ESLP kromě postižení země, která průtahy zavinila, nemůže do rozsudků či do řízení nijak zasahovat – nemůže nic rušit, zastavovat nebo měnit.
Výsledkem tohoto diletantismu (termín předsedy ÚS ČR JUDr. Pavla Rychetského) je zastavení řízení u 18 největších kauz:
1/ konkurzní mafie Jiřího Berky – škoda 264 milionů
2/ tunel ve společnosti KTP Quantum – 1,35 miliardy
3/ Úvěrové podvody v KB – 1,5 miliardy
4/ H – System – Private Investors
5/ Český dům – 26 milionů
6/ případ nesplacených úvěrů Františka Chvalovského – 640 milionů
7/ Bena a Čepro – 2,6 miliardy
8/ daňový únik firmy M5 – 533 milionů
9/ fond Trend a Mercia – 1,4 miliardy
10/ válcovny trub Chomutov – 1,7 miliardy
11/ milost pro muže z Krejčířových kauz
12/ tunel na Union banku – 4 miliardy
13/ tunel na Českomoravskou družstevní spořitelnu – 300 milionů
14/ tunel na Družstevní záložnu - 1 miliarda
15/ úniky z obchodů s naftou – 110 milionů
16/ tunel na Moravia banku – 2 miliardy
(Výše uvedené částky jsou uvedeny v obžalobách.)
Tyto obrovské finanční sumy reprezentují nepřiměřené zvýhodnění obžalovaných před poškozenými, kteří bez pravomocného rozsudku o vině mají velmi ztíženou možnost domoci se svých nároků. Nemohou použít dosavadní důkazní řízení provedené v trestních řízeních, musí zaplatit neúnosné soudní poplatky, zaplatit advokáty a začít soudní spor, který i bez průtahů ze strany soudů, bude trvat léta. Důkazní břemeno spočívá samozřejmě na nich. A v případě, že s částí svého nároku neuspějí (nebo s celým), budou muset z této alikvotní části zaplatit náklady řízení účtované advokátem protistrany. A hlavně nebudou moci použít důkaz největší – pravomocný rozsudek o vině pachatelů.
A to vše kvůli diletantskému posouzení shora uvedených lhůt, pokud tedy budeme věřit tomu, že na vině jsou lhůty a že v článku 2 amnestie nešlo o úmysl.
Někteří přesto považují amnestii za správnou, třeba podle rčení "kde nic není, ani čert nic nebere", jak ve smyslu svého článku argumentuje dne 4. 1. 2013 na svém blogu JUDr. Tomáš Sokol: "Takže je sice pravda, že tam, kde je trestní stíhání zastaveno, šance poškozených na přiznání náhrady škody v trestním řízení pochopitelně mizí a čeká je řízení civilní. Ale v nemalém počtu trestních věcí stejně soud odkáže poškozené na pořad práva civilního, zejména jde-li o složitější případ. Ale zejména, ať už je příčinou cokoliv, stejně v koncovce není z čeho brát. Tedy amnestie způsobí těm, kteří uplatnili svůj nárok v některém z nyní zastavených trestních řízeních fakticky jen minimální škodu." Je neuvěřitelné, že to napsal advokát.
Jak daleko je to od skutečnosti, lze jednoduše zjistit z médií a z internetu, kde se referuje o majetcích, které se mají vrátit například obžalovanému Františku Chvalovskému a dalším. Jde o stamilionové majetky. Vracet výnosy z trestné činnosti namísto poškozeným "aboliciovaným" znamená, že se majetky vysáté z české ekonomiky vracejí zpět do organizovaného zločinu. To je možné skutečně jen v zemi, která jako jediná v Evropě ještě nepřistoupila k Evropské úmluvě boje proti korupci.
Autor: Milan Hulík, předseda Rozhodčí a smírčí komise hnutí ANO, garant programové sekce právo a spravedlnost