„Kampaň proti prezidentu Václavu Klausovi kvůli vyhlášení amnestie je hanebnost, která nemá v naší polistopadové historii obdoby a, myslím, že ani v celé poválečné Evropě se nikdy nic podobného neodehrálo. Je nespravedlivá, neboť amnestie jako akt odpuštění a nabídka nové šance je v každém případě svou podstatou ušlechtilý skutek. Pana prezidenta k jejímu vyhlášení zmocňuje navíc ústava“, napsal publicista Martin Stín na Neviditelném psu.
Co je na této amnestii podivného? Celou řadou věcí musím oponovat Martinu Stínovi. Již tou, že ji vydal Václav Klaus, jeden z největších eurobijců, který ji opřel o judikáty Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) týkající se délky řízení.
Je to poprvé, kdy si Václav Klaus bere na svůj štít nějaká „evropská“ rozhodnutí. A dokonce se v jejich jménu pustil do boje se svými oponenty. V zájmu práva na spravedlivý proces pro dlouho stíhané pachatele podezřelé z tunelování a korupce, se z Václava Klause stal stoupenec instituce EU. Tato skutečnost je ovšem natolik mimořádná, že měla vzbudit větší pozornost!
U toho Václava Klause, který byl znám svým negativním vztahem k milostem a amnestii, jak to vyjádřil kupř. v prosinci 2003 pro BBC: „…milost je totálně výjimečná věc, která se vymyká standardům demokratického uspořádání. Je to přežitek z doby feudální, kdy král mohl někoho dát i zavraždit i omilostnit.“
Je-li individuální milost věc výjimečná, neplatí to i pro její hromadnou a obecnou formu – amnestii (abolici)?
Nebyl to Václav Klaus, jehož vztah k právu a spravedlnosti již na počátku jeho politické dráhy vyznačil nesouhlas s fair-play ve věci Maradonovy ruky? Není podivné, že právě on se dovolává humanity a spravedlnosti pro déle trestně stíhané výše uvedené pachatele? Navíc pro ty, kteří měli jednat protizákonně právě v době jeho premiérování divoké privatizaci?
Dobře, osvítil jej Duch svatý, a protože je věřící, i jemu se na odchodu z Hradu zjevil Pán a řekl mu: „Quo vadis, Domine? Když ty opouštíš moje uvězněné a stíhané, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“
I to se mohlo stát. Nebyl snad dříve sv. Pavel z Tarsu Šavlem pronásledujícím křesťany? Není to vysvětlení přirozenější než obhajoby amnestie a jejich autora těmi, kteří nikdy nepřestanou vyznávat svoji víru ve sv. Václava s přesvědčením, že cokoliv činí, dobře činí.
Máme snad věřit obvinění nejabsurdnějšímu – že amnestie je součástí organizovaného zločinu? Zločinu, do kterého je zapleten náš prezident? Ví snad o tom něco nový prezident, který amnestii označil za zločin? Najde se odvážný investigativní novinář, který se jej zeptá – znamená to pane prezidente, že prezident Václav Klaus je zločinec? Jestli ne, pak se potichu ptám Miloše Zemana já – je to tak? Ten kdo spáchá zločin, je přece zločinec! Nepochybuji o tom, že pro fandy obou prezidentů budu imbecilem nebo idiotem já, protože na Tabu se jen pitomec ptá...
Cui prodest? Tak je třeba se ptát! Komu amnestie posloužila nejvíce? Kdo z ní měl největší prospěch? A dokonce trojnásobný:
a/ Vyhnout se kriminálu a zaskvít se opět čistým trestním rejstříkem.
b/ Domoci se zpátky ukradeného majetku.
c/ Vyhnout se povinnosti odškodnit poškozené a okradené.
Symbolem tohoto vítězství humanity nad nespravedlností dlouhého trestního stíhání je onen amnestovaný gauner, který se šel vysmát okradenému důchodci a sdělit mu, že mu jeho peníze již nikdy nevrátí.
Podle filosofie zastánců amnestie by poškozené měl odškodnit stát. Tedy daňoví poplatníci. Proč ne? Moje maminka musela také v padesátých letech platit náklady trestního řízení za tatínka odsouzeného na 12 let. A v době nacismu museli příbuzní některých popravených platit i za náklady spojené s popravou jejich nejbližších.
Jak správně napsal Petr Suchomel v MF Dnes 17. ledna v článku „Amnestie nám uchovává nepochopitelné dobro: Spravedlnost amnestie (abolice), a tedy i ospravedlnění jejího použití, je však v tom, jak působí na celek: do společnosti náchylné k radikálním a definitivním řešením vnáší vědomí, že může existovat jakési iracionální dobro, které společenský řád přesahuje svojí velkorysostí, a tím ho vrací k živému člověku.“
Buďme tedy velkorysí, zaplaťme škodu způsobenou okradeným a zamávejme přátelsky bývalým zlodějům, až se nám budou smát z oken svých rezidencí. A vzpomeňme si přitom na americké přísloví: „Justice is what we get when the decision is in our favor“ (spravedlnosti se nám dostane, jestliže je rozhodnutí v náš prospěch).
Autor: Milan Hulík, předseda Rozhodčí a smírčí komise hnutí ANO, garant programové sekce právo a spravedlnost