Z Marxe mnoho nezbylo, ale jeho výrok, že historické období, které jsme prožili jako tragedii, se vrací jako komedie, je pravdivý. Přesvědčuje mě o tom „boj o ÚSTR“.
Nedávno jsem měl možnost pozorovat zasedání Rady ÚSTR. Vidět mladičkého Mgr. Michala Uhla a mladého Mgr. Lukáše Jelínka byl zážitek. Až na to, že tato tragedie proměněná v komedii moc smíchu nevyvolávala. Je to zase tady?
Nevím, nakolik kritika ředitele Mgr. Daniela Hermana byla oprávněná, zda formální výhrady typu špatné "úpravy slohové práce" (tedy, že to, co bylo vlevo, mělo být napsáno vpravo a opačně) stály Radě za to, aby vůbec zasedala, ale jako příprava k ideologickému odstřelu, to bylo ukázkové.
Nevím, čím to je, že levice je vždy ve svém stranickém zápalu fanatičtější než pravice. Ne že by Patrik Benda, který mě před dvěma lety zkoušel (sic) jako uchazeče o místo ředitele, byl vhodnější osobou do Rady než Michal Uhl, ale jeho ideový zápal byl přece jen "kultivovanější", i když si neodpustil podraz, když mi položil otázku se špatným zadáním, abych na ni musel špatně odpovědět.
Co mají ale tito mladíci, byť se známými jmény, co dělat v Radě ÚSTR? Jak může hoch, který totalitu nezažil, útočit na vzdělaného kněze, který totalitu zažil a angažoval se proti ní, s jasným podtextem: my tě, hošánku, z té funkce sundáme.
Když Patrik Benda zkoumal moje kvalifikační předpoklady, nevadilo mi, že jsem se se svojí kariérou obhájce disidentů, doktoráty a historickým vzděláním stal jeho žákem, ale vadilo mi, že v Radě ÚSTR jsou mladíci jen díky politickým konexím, známostem a politikaření.
Ovšem Míša Uhl byl jednička. Míša… on už si jistě nepamatuje, ale když jsem v roce 1992 nastoupil jako podplukovník tehdy ještě SNV (Sboru nápravné výchovy), dnes Vězeňské služby, do funkce náměstka generálního ředitele, vyfasoval jsem služební zbraně - malý samopal Škorpion a pistoli ČZ 75.
Přinesl jsem je na setkání členů VONS konané v bytě Petra Uhla a Jarmila Bělíková tehdy pronesla svůj slavný výrok: "Tak VONS má už i svoje fízly". Ovšem nejnadšenější byl malý Míša. Běhal se samopalem po bytě a dělal ta.ta.ta.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem jej viděl na jednání Rady. Jeho ta.ta.ta tentokráte patřilo řediteli ÚSTR Danielu Hermanovi. Výtky, projevy nespokojenosti, kritika... Už to nebyl malý Míša, ale důležitý člen Rady, který peskoval ředitele Ústavu zabývajícího se poznáváním totalitní minulosti, kterou ředitel Herman zažil, zatímco Míša nikoliv.
Není divu, že pan ředitel kladl důraz na zkoumání represivních stránek nacistického a komunistického režimu, zatímco Mgr. Michal Uhl naopak na studium vztahu ostravských horníků ke komunistickému režimu. Bylo mi smutno z pohledu na korektně bránícího se ředitele, na dva staré mlčící politické vězně a na levicového mladíčka a mladého muže Jelínka, ideologa Lidového domu.
Jen na okraj, byl jsem na dvou přednáškách Masarykovy demokratické akademie. Panu Jiřímu Ješovi, který mě tam tehdy vzal, se při přednášce udělalo špatně. Zkrátím vyznění přednášky: jen díky sociální demokracii jsme ještě tady a máme svobodu.
Celý boj o ÚSTR lze poněkud zjednodušeně vyjádřit definicí: "Na tom komunismu něco bylo." Měl bych ji opakovat také. Proč se zabývat ostravskými horníky? Proč ne mým vztahem k pionýrským táborům, na které jsem jezdil jako dítě a později jako kapitán do proslulého vodáckého tábora v Dobronicích na Lužnici?
Dokonce kosmonauta Remka jsme do šlajsny hodili! A ideovost jsme prezentovali formální nástěnkou „Poznáváme země socialistických přátel“. Jinak jsme provozovali skautský tábor. A co ty rekreace ROH? Na jedné jsem na horách byl celý týden i s dcerkou úplně zadarmo! No bájo!
Teď ale něco o 50. letech, ve kterých Míša a Lukáš komunistickou totalitu připouštějí, protože byla popravena JUDr. Milada Horáková a další. Ale co Den dětí? Těch atrakcí a na 1. Máje jsme běhali nadšeně za alegorickými vozy a co Závod míru? Jak jsme mávali cyklistům a fandili „poslům míru“. Maminka nosila z práce vánoční čokoládové kolekce a takový lampionový průvod! Ten jsem vždycky obrečel, táta mě na něj nikdy nepustil...
Na průmyslovce v Dušní v 60. letech jsme byli antikomunisty všichni, studenti i profesoři. Hráli jsme divadlo a parodovali komunistické hrdiny. Nadšeně jsme povinně chodili na komunistické happeningy k výročí Velkého února na Staromák. Novotný na závěr manifestace oznamoval, co všechno bude, dokonce i maso a dámské vložky, a pak začala ta pravá sranda – ať žije KSČ, křičeli jsme pod tribunou do ochraptění, "bude maso a vložky“ a milicionářské báby nám v nadšení nestačily.
Nikomu se nic nestalo. A ty mejdany později! V socialismu tekl levný alkohol proudem. Taková oslava MDŽ trvala u nás v advokátní poradně někdy i tři dny. Čtvrtý den jsme některé gratulanty museli hledat. Totalita? K smíchu! Když to sečtu, tak tady žádná totalita vlastně nebyla. Na co ji tedy zkoumat? Proč vyhazovat miliony? Lepší je dát je na oslavy MDŽ, který je prý zase v kursu.
Je ovšem pravda, že téměř celou tuto dobu byl můj otec v kriminále, do díry na táboře Vojna jej strčili za to, že se pokusil napsat Chruščovovi, když povolil vydání „Jednoho dne Ivana Denisoviče“. Přišel domů až na podzim 1967 se zničeným zdravím a za pět let zemřel. Byl tam deset let.
Ještě v době, kdy nebyl disent, byli tito protivníci komunismu nazýváni třídními nepřáteli a nepřáteli socialismu, míru a šťastného života našich dětí. Také je pravda, že jsme s matkou psali zoufalé dopisy na ÚV, Štrougalovi a do parlamentu. Jednou proto přijela do Valdic kontrola. Když zjistili, že táta neplní normu, byl za svoji stížnost ještě potrestán. Je pravda, že mi režim místo vysněné Paříže dovolil jednou za půl roku přes drátěnou mříž uvidět otce, ale pro slzy jsem stejně nemohl mluvit.
Byli tam s ním i letci z Anglie, tajemník prezidenta Beneše Dr. Sum, duchovní, bývalí politici i chodec Rambousek a další příslušníci protikomunistické rezistence. Ale v 60. letech, jak tvrdí Míša a Lukáš, už prý totalita nebyla, jen autoritativní režim.
V milostivém roce 1968 jsem byl přijat na PF UK a o pár let později jsem už byl zase v kriminálech - tentokráte jako obhájce disidentů, jak se říkalo novým odpůrcům režimu.
Mnozí z nich ten totalitní režim, co předcházel jen režimu autoritativnímu, spoluvytvořili, díky jim a času se ten druhý stal „jenom“ režimem normalizačním. Akademici z Masarykovy demokratické akademie soudí, že není věšení jako věšení (jeden z bratrů Barešů byl pověšen ještě v 80. letech) a mučení jako mučení (Pavel Wonka v roce 1988) a že tehdy již totalita dávno nebyla.
Mají pravdu, bez té nádherné ideje o sociálním ráji, ve kterém nebude chudých ani bohatých, jenom potřebných, kteří všechno zadarmo dostanou, by nebylo ani první totalitní totality, ale ani druhé - totalitní normality. A z toho plyne poučení, není totalita jako totalita. Myslím, že o tom snu o sociální spravedlnosti budeme nyní slyšet zleva stále více. Nejen z Masarykovy demokratické akademie. Na co ÚSTR? Stačí tato akademie a badatelé Míša s Lukášem. Mají jasno. Dokáží stratifikovat totalitní režim na méně a více totalitní, mikrototalitní a makrototalitní a jenom autoritativní.
A co mi vadí nejvíce! Už zase to pokrytectví, to lhaní a předstírání. Nechceme vyhazovat ředitele, nechceme rušit Ústav, chceme jen zlepšit jeho práci. Ještě před prvním tvrzením je již kontaktována nová ředitelka a že se Ústav nebude rušit, to si ještě pár týdnů pamatujme. Kdyby se pravice po listopadu 1989 ve lhaní nepředvedla stejně, mohli bychom mluvit o kompasové úchylce.
Největší fór je ale odbornost, tolik Radou akcentovaná. Pochopil jsem, že jako právník a historik ji nemám, u Daniela Hermana jsem uznal, že kněz může lépe usmířit rozladěné tábory a vnést poklid do historického bádání, ale u polonistky paní Foglové tápu. Proč ne nordistka nebo koreanistka?
K tomu je nutno připojit malý právní výklad. Jmenování ředitelky s kvalifikací polonistky není možno považovat za vážně míněný právní úkon. Jde o tzv. právní úkon simulovaný, pouze o předstírání právního úkonu, k perfekt tohoto úkonu však chybí náležitý a vážně míněný projev vůle. Jmenování Pavly Foglové ředitelkou ÚSTR je zřejmě žert Rady ÚSTR, u kterého absentuje vážnost vůle v důsledku, čehož je tento „právní úkon“ stižen absolutní neplatností podle § 37 odst.1 obč. zákona. Jen zcela teoreticky dodávám, že oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání.
Již při vzniku zákona č. 181/2007 Sb. o ÚSTR jsem upozorňoval, že je špatný, řekl jsem to i členům Rady, když mě zkoušeli, i Patriku Bendovi, ale nyní mám jeden zásadní návrh – zákon by měl být doplněn ustanovením, že zaměstnanci Ústavu mohou odvolat Radu. Za rozhodování contra lege artis. Jinak hrozí, že až na ÚSTR selže bádání o polštině, mohla by Rada za dalšího ředitele zvolit kpt. Minaříka nebo kocoura Mikeše.
Autor: Milan Hulík, předseda Rozhodčí a smírčí komise hnutí ANO, garant programové sekce právo a spravedlnost