Spor o ÚSTR, použijeme-li názvu apologetické brožury vydané Václavem Klausem o jeho amnestii, je co do pořadí dramatických sporů v tomto roce sporem druhým. Prvním byla již zmíněná amnestie a třetím je rovněž nyní probíhající spor o šéfa protikorupční policie Tomáše Martince. Ani v jednom případě nejde o komedii, ale o truchlohry.
V případě ÚSTR jde o truchlohru, která vstoupí do dějin již tím, že se v ní jako v průsečíku promítají paradoxy, které zcela naplňují samotné logo této instituce pro udržení národní paměti; je dokonce kvintesencí výroku samotného amerického filosofa a spisovatele Georga Santayany (1863-1952): "Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali."
ÚSTR se totiž stal svoji vlastní didaktickou pomůckou. Metody, které má jako praktiky totalitní minulosti podle zadání zákona zkoumat, počala úspěšně uplatňovat jeho vlastní Rada a nová ředitelka.
Není nad takovou studijní pomůcku – vyrobit ji v samotném ústavu, který zkoumá vznik a používání takových praktik v totalitní minulosti, je mimořádný historický paradox, jehož zkoumání ÚSTR na sobě samém, tento ústav jednou proslaví.
Ponechme stranou boj levice s pravicí, ideologický atak ČSSD i levicové aktéry toho sporu v Radě ÚSTR; a všímejme si jen porušování práva a dobrých mravů při tomto sporu.
Byl jsem přítomen dvěma zasedáním Rady, při kterých byl peskován ředitel Daniel Herman mladým Michalem Uhlem, ovšem s konstatováním, že Rada nemá v úmyslu ředitele Hermana odvolat. V té době však již byla připravena nová ředitelka Mgr. Pavla Foglová. Jistě, byla to obvyklá pia fraus, vůči bývalému duchovnímu, ale zvláště pikantní.
Na půdě Ústavu, který se zabývá zkoumáním totalitních metod, se stala perfidností, ubohou lží a pokrytectvím, tedy průvodními jevy při používání represivních metod všemi totalitami. Tentokráte byly použity v provedení a la ČSSD v ústavu, jenž se zabývá naší národní pamětí.
Další oživenou připomínkou národní paměti je ocenění k likvidaci určeného ředitele ještě před jeho odvoláním. Koncem minulého roku byl totiž ředitel Herman odměněn za dobrou práci; v té době se již polonistka Foglová chystala na nové pracoviště.
Jak případné - nejvyšší kalibr této perfidnosti zkoumají badatelé ÚSTR v jeho archivech. Generálnímu tajemníkovi Rudolfu Slánskému byla před jeho zatčením, odsouzením a popravou uspořádána pompézní oslava jeho padesátin.
Jistě, událost historicky nesouměřitelná, mravně však totožná. Zdá se, že nová Rada ÚSTR se vyučila ještě dříve, než se začala zabývat výsledky bádání z padesátých let. Dodávat, že po vypuzení ředitele byl shledán natolik „vinným“, že nová ředitelka proti němu připravuje trestní oznámení, je jen důkazem, že Georg Santayana při psaní své knihy „The life of reason“ (Život rozumu), ze které jeho shora uvedený slavný výrok pochází, myslel i na ni.
Již skoro zbytečné je dodávat, že nová ředitelka je neodbornice par excellence, jako vystřižená z padesátých let, tedy ještě z doby, kterou jako totalitní, levicoví mladíci z nové Rady, uznávají.
Santayana měl tisíckrát pravdu, jen na jedno nepomyslel, že se jeho výrok naplní v instituci, která si jej napíše na svůj štít.
Paměť z let padesátých se opakuje v ústavu národní paměti. Výpovědi nepohodlným (jinak smýšlejícím) zaměstnancům a badatelům, lámání duší, kdo se ke komu přidá, kdo zůstane, kdo odejde „dobrovolně“, kdo využije příležitosti a sedne si na opuštěné židle...
Proč tedy studovat vztah pilných dělníků pracujících pro vítězství Říše a odměňovaných Reinhardem Heydrichem k režimu nacistickému, proč studovat vztah ostravských horníků a všech poctivých pracujících k režimu komunistickému, když jsou zde pro zákonnou úlohu ÚSTR daleko zajímavější témata?
Třeba návštěvy Prahy takovými nositeli zla a věrozvěsty šťastné budoucnosti pracujících, jako byli Michail Alexandrovič Bakunin a Vladimír Iljič Lenin. Proti tomu nebudou mít Michal Uhl a Lukáš Jelínek jistě žádné námitky.
Autor: Milan Hulík, předseda Rozhodčí a smírčí komise hnutí ANO, garant programové sekce právo a spravedlnost