Mnozí komentátoři soudí, že propad české politiky ještě nedosáhl svého dna. Je to možné, zvykl jsem si na nadávky, kterými se politici častují, ale musím se ohradit, když některý z nich začne přenášet svoji indolenci na nás – občany, proti nim pouhé „civilisty“. Pan ministr Blažek a pan premiér Nečas došli k závěru, že ruský podnikatel Alexej Torubarov byl vydán do Ruské federace v důsledku nekvalitního advokáta doktora Hulíka. Politikovi, který dokáže udělat z vlastního pochybení vinu advokáta, je třeba odpovědět.
Pan ministr Pavel Blažek mě označil za hlavního viníka vydání ruského podnikatele Alexeje Torubarova do Ruské federace. Má to svoji logiku, pan ministr, který varován českými i zahraničními humanitárními organizacemi, v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu správního, judikaturou Ústavního soudu a mezinárodními dohodami, vydal podnikatele, o jehož ruskou stranou tvrzené vině lze důvodně pochybovat, neboť jeho obvinění pochází od lidí z tajné služby a policie zainteresovaných do jeho podnikání a poté, co se proti jeho rozhodnutí zvedl nečekaný odpor, musí nějak ze své odpovědnosti vykličkovat.
Kdo jiný je vinen, než obhájce, který nedostatečně čelil jeho rozhodnutí a kdyby byl kvalitnější, dokázal by jeho rozhodnutí zvrátit! To je samozřejmě absurdní argumentace – pan ministr má vydávat taková rozhodnutí, aby je nemusel ani kvalitní, ani nekvalitní advokát napadat. Protože mu přisvědčil i premiér Nečas, musím jejich obvinění personifikovat do jejich ODS, kdysi i mé.
Znamená to, že nemá nést odpovědnost ten, kdo z titulu svého úřadu a pravomoci podepsal povolení k vydání Torubarova k trestnímu stíhání do Ruské federace, ale „nekvalitní„ obhájce, který výkonu jeho rozhodnutí nezabránil? Jestliže tím způsobil, že panu ministrovi začalo téci do bot, je třeba se s tím vyrovnat. Že se po vlně rozhořčení a protestů, které se zvedly po jeho rozhodnutí, pan ministr chce z mokrých bot rychle vyzout, je pochopitelné; neměl by ale sahat po mých botách. Obvinění pana ministra a jeho premiéra je absurdní. Nejsem ale politik, abych si to musel nechat líbit a protože se již nepovažuji za voliče ODS, aby mě svazovala úcta k vedení této strany, musím oběma politikům odpovědět. Protože platí, že "v politice jsi jen tak dobrý, jak tě vnímá veřejnost“, je třeba, aby veřejnost věděla, jak nekvalitního politika má v ministru spravedlnosti a premiérovi, když už oba začali mluvit o kvalitě. U nich toto slovo již dávno nesedí.
Poté, co všechny tři soudy - krajský, vrchní i ústavní, rozhodly o přípustnosti vydání mého klienta do Ruské federace, zbývala panu Torubarovovi poslední naděje – pozitivní rozhodnutí v azylovém řízení, které běželo paralelně vedle řízení o vydání. Nesměl být vydán, dokud nebude rozhodnuto o jeho žádosti o udělení azylu a v případě, že mu nebude udělen, se mohl dále bránit řádným i mimořádným opravným prostředkem včetně ústavní stížnosti. Vydání totiž bránila Úmluva o právech uprchlíků vyjadřující zásadu „non refoulment“, tedy zákaz vydání uprchlíků do země, kde by byla ohrožena jejich svoboda či zdraví a judikatura Nejvyššího správního soudu ČR a Ústavního soudu. Můj klient mohl za stávajícího azylového řízení být vydán jen tehdy, kdyby vzal svoji žádost o azyl zpět.
Všimněme si prosím, že ministr spravedlnosti hovoří stále jen o řízení extradičním (vydávacím) a zcela opomíjí řízení azylové.
Poté, co proběhla médii zpráva, že v polovině března 2013 uzavřel ministr Pavel Blažek v Moskvě dohodu o právní spolupráci a později se objevily neoficielní zprávy, že ruští podnikatelé držení ve vydávací vazbě mají být i při neskončeném azylovém řízení vydáni do Ruské federace, upozornil jsem dopisem doručeným 25. 4. pana ministra spravedlnosti , že Alexej Torubarov nesmí být vydán do Ruské federace. Když i přes tento dopis jsem se dozvěděl od manželky klienta, že Torubarov byl převezen z brněnské věznice do věznice v Ruzyni, navštívil jsem svého klienta 30. 4. večer v této věznici, abych zjistil, proč byl převezen do Prahy. Nevěděl, ale žádné rozhodnutí o vydání nedostal, řekl mi. To však jen posílilo moje podezření, že se připravuje tajné vydání mého klienta způsobem, kterému diplomati říkají „fait accompli“ (postavit někoho před hotovou věc) a proto jsem po odchodu z věznice se snažil ještě před půlnocí dovolat ministra Schwarzenberga, který byl však v tuto dobu nedostupný. Poslal jsem mu tedy SMS zprávu, na kterou ministr časně ráno zareagoval svým zavoláním. Informoval jsem jej, že má být vydáno několika ruských podnikatelů, aniž by jejich azylové řízení bylo ukončeno. Ministr slíbil podniknout co bude v jeho silách, aby k tomu nedošlo a za dvě hodiny mi zavolal zpět, že se nemusím ničeho obávat, že k vydání nikoho z nich nedojde. Tuto informaci později také ministr zahraničí médiím potvrdil.
Ústavní stížnost proti vydání pana Torubarova, jak mi pan ministr a premiér vytýkají, jsem podat nemohl, protože rozhodnutí o vydání jsem nikdy nedostal, a i kdybych jej dříve dostal, pak jsem byl ujištěn ministrem Schwarzenbergem, kterého zase ujistil ministr Blažek, že k vydání Alexey Torubarova nedojde.
Tím větší bylo moje překvapení, když následujícího dne 2.5. ráno v 8.53 jsem obdržel faxový dopis od Mgr. Jakuba Pastuszeka, zastupujícího ředitele mezinárodního odboru trestního MS s informací, že pan ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 16.4. povolil vydání jmenovaného k trestnímu stíhání do Ruské federace. Snažil jsem se opět dosáhnout mobilem pana ministra Schwarzenberga, který však volání nebral (byl na zasedání vlády) a proto jsem mu poslal SMS. Od ní se po jejím přečtení ministrem začal odvíjet řetěz událostí, které jsou známy z médií jako „Akce cisterna na letišti“. Zatímco pan ministr burcoval členy vlády, snažil jsem se u Ústavního soudu dosáhnout toho, aby ještě do plánovaného odletu letadla Aeroflotu v 13 hod. rozhodl Ústavní soud o mé žádosti o odklad vydání, což se nepodařilo proto, že senát ÚS ČR se nemohl v tak krátké době sejít. To potvrdila v LN i soudkyně JUDr. Petra Janů.
Pokud pan ministr uvádí, že 7.5. sdělil ÚS ČR, že se nemohl zabývat žádostí o odklad vydání, neboť nebyla obhájcem podána ústavní stížnost, pak nebyla podána proto, že ústavní stížnost není možné podat proti dopisu úředníka ministerstva, ale jen proti rozhodnutí ministra, nehledě na informaci JUDr. Janů o časové tísni. Tyto technické podrobnosti nic nemění na skutečnosti, že původním momentem, který uvedl celý řetěz událostí do pohybu, bylo rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání Alexey Torubarova k trestnímu stíhání do Ruské federace. Bylo učiněno v rozporu s mezinárodními závazky ČR a judikaturou ÚS ČR a NSS.
Tvrzení pana ministra Blažka, že vydáním Alexeje Torubarova je vinen jeho nekvalitní obhájce, musím odmítnout - je to nestoudné tvrzení, kterým se pan ministr snaží svalit ze sebe odpovědnost. Celou situaci výstižně charakterizoval známý právní publicista Zdeněk Jemelík, který v Parlamentních listech napsal: „…domnělé selhání obhájce tak ve skutečnosti není důkazem jeho profesní nedostatečnosti, ale svědčí o podivnosti administrativního postupu MS.“ O jeho vydání rozhodl on, navíc zřejmě nepravdivě mystifikoval ministra Schwarzenberga, že Torubarov vydán nebude.
Nesnížím se k tomu, abych zpochybňoval kvalitu právních vědomostí pana ministra a nebudu se dovolávat ani jiných pochybností, jak o nich v souvislosti s ním referovala média – jen konstatuji, že ministr spravedlnosti České republiky se chová jako desetiletý kluk, který míčem rozbil okno a ukazuje prstem na všechny kolem: já ne – to oni!
Spolu s ním si do té meruny kopl i pan premiér. Doufám, že to jsou jejich poslední kopance v české politice. Proto by měli oba podat demisi. Jistě znají výrok: „Kdo zachránil jeden lidský život, jakoby zachránil celý svět“ napsaný v památníku obětí holocaustu Jad vašem v Izraeli. A oni se ani nepokusili a ještě dehonestovali obhájce, který se o to pokoušel.
Autor: Milan Hulík, předseda Rozhodčí a smírčí komise hnutí ANO, garant programové sekce právo a spravedlnost