Ti šikovní a schopní tu rezignovali
Andrej Babiš je druhý nejbohatší Čech a v žebříčku nejbohatších lidí světa mu patří 736. místo, jeho majetek přesahuje hodnotu čtyřiceti miliard korun. Když jsem s ním mluvila, pochopila jsem proč. Je tvrdý a jde si za svým jako tank.
Kupujeme jeho chleba, jogurty nebo šunku, zemědělci hnojí jeho hnojivy. Výrobu jídla kontroluje od á do zet a svými produkty plní regály hypermarketů. Přesto se rozčiluje, že vlády nechaly Česko zaplavit obřími nákupními centry, sám totiž radši chodí do malých obchodů, kde si s ním popovídají o počasí. Tvrdí, že vrátit se zpátky ke krámkům na rohu nejde, protože to vlastně nikdo doopravdy nechce. Své firmy, které má rozstrkané po světě, řídí pomocí trhacího kalendáře, žádný super plánovací systém nepoužívá.
Nezdá se vám, že se dnes ztrácí zdravý selský rozum?
Můžeme mít takový pocit, ale v téhle zemi pořád žije strašně moc šikovných lidí, geneticky patříme do první ligy v Evropě. Díky schopnostem našich lidí bychom měli být úplně jinde. Bohužel nejsme. Když vydal v roce 1937 Jan Antonín Baťa svou knížku Budujeme stát pro 40 000 000 lidí, naplánoval v ní dálnice, kanály, přesně tak, aby sloužily ve prospěch celé země. Kdyby se to povedlo uskutečnit, bylo by tady dnes Švýcarsko. Teď třeba otevíráme restauraci v Cannes. Bude to jedna z nejhezčích restaurací na Azurovém pobřeží a všechno tam dělaly české firmy. Krásné lustry, interiéry, vinotéka. Francouzi na to koukají a jsou moc překvapeni.
Proč nejsme tam, kde Švýcaři?
Protože si dvacet let volíme neschopné lidi, kteří tuhle zemi řídí. Teď to vidíme prakticky v on-line přenosu. Většina šikovných a schopných lidí už dávno rezignovala nebo odešli do zahraničí. Do politiky se nikdo slušný nehrne. Aristotelova definice, že politici jsou ti nejlepší z nás, kteří mají být vzorem moudrosti, pracovitosti a morálky, u nás neplatí, takže jsme tam, kde právě jsme.
Měli jsme po revoluci v roce 1989 šanci, tak kde se stala chyba?
Byla v těch, kteří tehdy budovali nové struktury a nastavili určitý systém, který zde stále přežívá. A už od roku 1989 u toho byl a stále je Václav Klaus, který je pro tuhle zemi největším zlem. Já jsem si naopak velmi vážil ekonoma Valtra Komárka. Ten říkal: Pojďme se učit od Rakouska, tam to celkem dobře funguje.
To ano, třeba to jejich výborné jídlo, malé obchůdky s místními potravinami.
Taky mám malé obchůdky rád, chodím do nich ve Francii. Majitel se usmívá, dá vám dárek, popovídá si s vámi. Tady je pořád hodně lidí naštvaných.
Hlavně tu chybí tyhle obchody. Pořádáme nájezdy na slevy v hypermarketech.
Všechno jsme budovali takzvaně liberálně, vždyť v Evropě je největší koncentrace obchodních řetězců a benzinových pump. Proč jich potřebujeme tolik? Neustále někdo kritizuje české potraviny, přitom Češi umějí vyrobit skvělé jídlo. Náš chléb letos zvítězil v soutěži Chleba roku.
Jsou ho plné regály v obřích obchoďácích. Vy byste ho radši neviděl v malém pekařství?
Ale ano, rád bych ho tam viděl. Ale není to možné, už je pravděpodobně pozdě.
Otázka zisku, chápu.
Nikoli zisk. Tady rozhoduje jiný styl života. Je jiný než třeba v Rakousku a čeští výrobci se mu prostě přizpůsobují.
Jenže on nám byl trochu vnucený. Po létech nedostatku jsme si najednou sedli na zadek z nekonečných řad tělových mlék a jogurtů. Ale ta doba je pryč. Už chceme chodit do mlékárny na rohu.
Chtěli jsme si asi ten jiný styl života zkusit. Přišli jsme ze zahrádek a chat, kam jsme jezdili na víkend, pěstovali ovoce a zeleninu, zavařovali. Dneska jsme se přemístili do supermarketů a obchodních středisek.
Vy jste velký hráč na trhu s potravinami. Není kultura prodeje i vaše věc?
Nejsem tak mocný, to jsou jen představy. Nemám vliv na maloobchod.
Tak udělejte síť svých pekařství, řeznictví a mlékáren. Budu tam chodit.
Ne, to už dneska tak jednoduše nejde. Ale my vlastně už něco podobného provozujeme. Máme síť Pekařství u Golema a Makovou bábu. Jenže u nás se střední podnikání moc nerozvinulo. Není to prostě jako například v Itálii, kde chodí lidi každé ráno do kaváren, dají si kávu, něco sladkého k ní a přečtou si noviny. Spěcháme a neumíme vychutnávat.
Zmizely rituály.
Ano. Třeba ve Francii, kde částečně trávím léto, pořád existují, jsou součástí tamního života. Žena volá v poledne muži, ať koupí bagetu a večer mu volá kvůli tomu samému znovu. Až budu mít příští rok víc času a budu svobodnější, chtěl bych si takový život vychutnat.
Copak vy jste nesvobodný?
Ano, ale neumím se odpoutat od práce, a to je chyba. Pracuju osmnáct hodin denně, soboty, neděle. To je šílené. Vstávám v pět, pak cvičím, pracuju, chtěl bych od příštího roku víc spát. Teď spím pět hodin, a to je málo, chtěl bych třeba ráno v klidu posnídat s rodinou.
Vy jste šéf, můžete si nechat alespoň sobotu a neděli volnou.
Nemůžu, protože jsem zodpovědný a kromě firmy mě časově zatěžuje hnutí ANO.
Nevymlouvejte se, jde jen o to, chtít odpočívat.
Neříkejte mi to, vím to. Nenahraditelných jsou plné hřbitovy.
Tak asi vás baví hodně pracovat, jinak byste to nedělal.
Baví, baví… to je otázka, drží mě má vize. A udržet velkou firmu není dneska snadné.
A ještě k tomu chcete jít do politiky.
Věnuju tomu spoustu energie, času a peněz. Věřím, že to má smysl. Když se tu něco nezmění, tak za patnáct let můžeme mít v Česku kvůli velkému zadlužení, které se neustále zrychluje, velké ekonomické problémy.
Jenže to říká před volbami každý, že něco změní. A nic.
Do politiky totiž musí přijít úplně jiní lidé. Ti, kteří v ní nemusejí být, aby uspěli, protože už úspěšní jsou. Tady je to obráceně. Do politiky chodí lidi, aby si vůbec v životě něco dokázali, aby si vydělali.
Řídí nás lidi, kteří často nic neumějí.
Ano, někteří z nich nezasadili ani ten strom, nepostarají se o své rodiny. A to musíme změnit.
Tohle všechno jsou jen slova. Vy máte nějaký konkrétní plán?
Stát není nic jiného než firma, která má efektivně sloužit občanům a jejich zájmům. A tak je s ním potřeba i zacházet. Česká republika má deset milionů akcionářů, kteří jdou ovšem na valnou hromadu jen jednou za čtyři roky, a ještě mají omezené kompetence. Je jim totiž předložen nějaký management, který v té chvíli hezky mluví, slibuje, a pak nic z toho nesplní. A voliči na tyhle sliby za nějakou dobu zapomenou a jdou zase volit ty samé lidi, kteří lžou a podvádějí. Já celý život funguju na podání ruky. V byznysu zalžete jen dvakrát, poprvé a naposledy. Když někoho podvedete, přijdete o image, a to je nevyčíslitelná ztráta. V politice je ale dnes lhaní norma.
Ale ani vaše minulost není průzračně čistá. Mluví se o nesrovnalostech v prodeji firmy, vaší minulosti v StB.
Soudím se s Ústavem paměti národa. Jako agent StB jsem vedený neoprávněně, nikdy jsem žádnou spolupráci nepodepsal. Proto se soudím s médii, s Bleskem a redaktorem Reflexu, který tvrdí, že jsem někoho uplácel. Je to pro mě velký boj. Kdysi mě to strašně iritovalo, teď už tolik ne, ale jde mi o princip. Kdybych měl nějaký problém v minulosti, nedělal bych přece to, co dělám. Mám čistý stůl, firmu jsem vybudoval bez kuponové privatizace s podporou americké banky. Navíc mám velkou výhodu, když v politice neuspěju, tak moje žena i kolegové budou šťastní.
Stát se řídí nejen stejně jako firma, ale dokonce jako rodina. A první pořádek bychom měli dělat právě v ní.
Na tomhle stole mám taky uklizeno, o rodinu a své děti se starám, a nejenom o ně, ale i o mnoho dalších lidí.
Jste velmi bohatý člověk. Jaké to je?
Žiju v prostředí, kde chce každý peníze a nějakou pomoc. Dostávám stovky dopisů. Lidi si myslí, že mám miliardy, přitom tahle čísla jsou jen vyjádřením hodnoty firmy. Pokud ji neprodám, nemám je. Je to samozřejmě depresivní pocit, když o vás lidi projevují zájem jen kvůli penězům. Ale pomáhat se snažím. Loni jsme například pořídili přístroje do IKEMu a dalších nemocnic. Potíž je v tom, že bohatým lidem ostatní nevěří, že to dělají nezištně.
Ale pro zisk nebo dobré jméno?
Člověk se vyvíjí. Když jsem byl mladý, chtěl jsem být bohatý a úspěšný, Teď jsem asi bohatý i úspěšný a chtěl bych pomáhat lidem, kteří neměli takové štěstí. Dnes je pro mě důležitá rodina, přátelé, vztahy a pomoc lidem. Možná to taky nějak souvisí s naplněním ega. Na farmě Čapí hnízdo, kterou financujeme i proto, aby děti věděly, jak vypadají domácí zvířata, stavíme pavilon pro lemury. Bylo by fajn dostat na farmu pandu velkou. Jenže je to hrozně těžké, protože panda je majetkem čínské vlády. Zvířata mě uklidňují, nelžou, nekradou a jsou upřímná.
Rozhovor vedla: Klára Mandausová
Zdroj: Marianne