Martin Stropnický: Nebudeme kšeftovat s mocí

Tento rozhovor vyšel v deníku Právo pod názvem: Nebudeme kšeftovat s mocí, nejdřív si to odpracujeme v opozici

V 90. letech jste byl diplomat, přechodně i ministr kultury v Tošovského vládě. Po více než deseti letech se do politiky vracíte po boku Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. To vám politika tak nedá spát?

Víte, spát mi dala docela dlouho. Ale v posledním roce dvou jsem měl sílící a pak neklamný pocit, že si ze mě ta parta profesionálních politiků, kteří ve Sněmovně sedí tři čtyři a víc volebních období, dělá hodně hloupou legraci. Nehoráznost, jakou přecházejí své přehmaty, vědomé omyly i nečisté hry přesáhly míru únosnosti. Už mě to jako občana uráží a nechci už hrát tu hru, protože vím, že tomu v pátek večer na chalupě při grilovačce se sousedem stejně neuniknu.

Většina lidí považuje politiku za špínu a na politiky hledí skrz prsty. Jste úspěšný a oblíbený herec, skutečně vám stojí za to riskovat své renomé?

Kdybych do ní nešel, tak bych měl snazší život a byl bych na tom hmotně lépe. K tomuto rozhodnutí musíte nějakým způsobem dozrát. Nechci si hrát na zachránce příštích generací, ale stejně tak nechci nad dobrou dvanáctkou kroutit hlavou a říkat, že to nemá cenu. Vím, že mě to bude stát hodně sil. Ale ten cíl, či spíš jeho obrys je pro mě tak drahý, že tomu chci kus svého života věnovat.

Kdy byl ten moment, kdy jste si řekl: „Jdu do toho“?

Bylo jich několik – zdržování ratifikace Lisabonské smlouvy, rozpad koalice a ta absolutní míra politického cynismu Věcí veřejných, které byly vlastně projektem pražského kmotra Tomáše Hrdličky, zveřejnění nahrávek mezi pražským primátorem Pavlem Bémem a lobbistou Romanem Janouškem... Česká politika dovede překvapit: vždycky, když myslíte, že dosáhla vrcholu trapnosti, přijde ještě větší průšvih. Říkal jsem si, že nemám právo si jen stěžovat, ale že bych se tomu měl nějak postavit. Vzpomínám si, když jsem byl v diplomacii, jak bylo stimulující reprezentovat tuto zemi. Byl to pocit autentické hrdosti, ale dnes se přiznám, že začínám mít problém být na naši zemi hrdý. Přitom si to zaslouží.

Stanete se členem ANO?

Dřív jsem si na nadstranictví zakládal, ale v Tošovského úřednické vládě jsem poznal, že bez strany neprosadíte zhola nic. Takže ano, stanu se členem hnutí, zdá se mi fér do toho jít naplno.

Pokud si vás voliči zvolí do Sněmovny, vydržíte tam celé volební období?

Určitě ano, protože to je závazek. Spolu s tím omezím své ostatní aktivity na minimum, protože jsem nikdy své síly netříštil, a je mi velmi protivné, jak někteří naši političtí matadoři jen kumulují další a další funkce. Ale asi bych čtyři roky ve Sněmovně nevydržel, kdyby se ukázalo, že musím hlasovat pro něco, s čím bytostně nesouhlasím. Nemám zapotřebí se v noci převalovat a říkat si, že jsem kývl na politický obchod, který byl za hranicí. Člověk si musí sám sebe trochu vážit.

Mluvil jste o politickém cynismu v souvislosti s VV. Kde ale berete jistotu, že Babiš do politiky nejde ze zcela zištných důvodů a touze po moci?

Jistota je v životě kategorie dost efemérní. Na začátku roku jsem se začal scházet s panem Babišem mezi čtyřma očima. V následujících měsících jsme si spolu pětkrát šestkrát na několik hodin sedli a bavili se. Chtěl jsem poznat jeho názory, zajímalo mě, jaký je to člověk. Nevěděl jsem, že jeho firmy platí daně v ČR, že dal do nadace na boj s rakovinou sto miliónů. On to totiž záměrně nevykřikuje. Nemá standardní profil českého podnikatele, třeba i proto, že svoje obchodní impérium vybudoval sám a nezprivatizoval. Myslím také, že už mám určitý odhad na lidi, a nepochybuji, že do politiky jde ze stejného pocitu jako já – tedy že už ho drzost těch, kteří si přivlastnili tenhle stát, příšerně štve.

ANO se často přirovnává k Věcem veřejným. Máte obavy z toho, že vás lidé nebudou volit po předchozích zkušenostech s VV?

To, že jsme VV č. 2, se v poslední době stalo často opakovaným žurnalistickým klišé, ale to přirovnání pokulhává. Nicméně máte pravdu, že k nám lidé mohou být obezřetní. Ale nemohu říct nic jiného, než že máme velké odhodlání a přesvědčení, že pokud bychom dostali podporu, tak jsme schopni s věcmi něco udělat. Dosud se o tom jen mluvilo. Přesvědčit ale můžete jen činem. Lidem bych poradil, aby si o nás něco přečetli, o konkrétních lidech, kteří kandidují. Aby si přečetli něco o naší minulosti, a ta jim snad naznačí, jací skutečně jsme. ANO už má téměř tisíc členů a do krajů sice nedohlédnu, ale ve dvacítce lidí v ústředí strany jsem neobjevil nikoho, kdo by do politiky šel proto, aby utekl před vlastními neúspěchy. Vesměs tam jdou lidé s podobným pocitem jako já, a to ve mně vzbuzuje základní důvěru. Víte, kdybychom hlasy ubírali báječným stranám, tak chápu, že voliči cítí riziko. Ale takové partaje tu prostě nejsou. Vy jste se ptal na to, kde beru jistotu u Babiše. Na to bych řekl, že dnes jediná jistota je, že když lidé budou volit ty, kteří nás do této situace dostali, tak si mohou být jistí, že se nezmění vůbec nic.

Babiš je podnikatel, tím byl i lídr VV Vít Bárta. Ten si představoval řízení strany jako firmy, Babiš říká, že by stát řídil jako firmu. To vás neděsí?

Pan Babiš to myslí ve smyslu efektivity, nikoli direktivnosti nebo dokonce vlastnictví. Soukromý podnik si dělají ze státu současní politici a jejich voliči.

Politici z ANO se řadí do pravého středu. To je i váš světonázor?

Pojmy pravice a levice jsou haraburdí, které politici vytáhnou vždycky, když jim dojdou argumenty. Podívejte se, jak třeba britský premiér Tony Blair „vykrádal“ program konkurenci, něco podobného dělá nyní německá kancléřka Angela Merkelová. Myslím si, že naše země potřebuje řadu opravných kroků, které nejsou pravicové nebo levicové, ale nezbytné. ANO je pravý střed, který však není necitlivý vůči některým sociálním tématům, jako je nezaměstnanost, důchody či školné na vysokých školách.

ANO se ale vymezilo proti levici, rozhodně odmítá spolupráci s komunisty a pro velké programové neshody i soc. dem. Chcete se tedy zaměřit jen na pravici?

Myslím, že není moudré si zavírat dveře pro nějakou koexiv stenci se soc. dem. Jsou tam politici jako Jiří Dienstbier, kteří jsou důvěryhodní, ale jsou vlastní partají systematicky marginalizováni. Pokud by převážilo toto evropštější křídlo soc. dem., tak jsou pro mě partnerem pro jednání. Co se týče komunistů, jsou pro mě problém. I generační. Nebudeme ale proti majetkovým přiznáním jen proto, že s tím komunisté souhlasí. Tahle země potřebuje řešení, a ne ideologické klapky na očích.

Ale i když vám voliči hlas dají a několik vašich poslanců se do Sněmovny dostane, jakou byste chtěli hrát roli v parlamentu? Strany, které hovoří o tom, že chtějí být v opozici, nakonec ve vládě skončí s odůvodněním, že by jinak své priority neprosadily.

Určitě nevyměníme svůj program nebo své priority za nějaký koaliční politický kšeft. Říkáme, že náš program není na jedno volební období. Země je v takovém stavu, že by to za jedno volební období nezvládl spravit ani Zeus. Jde o dlouhodobější plán rekonstrukce státu a věc je příliš vážná na to, aby se proměnila ve dvě ministerská křesla a jeden post vicepremiéra. Tyto flagrantní chyby nám jsou všem známy a například Stranu zelených to kdysi jednoznačně poškodilo. Pokud nám voliči hlas dají, tak si to odpracujeme v opozici. Na tom je ve vedení strany konsensus. Abychom svou politiku mohli realizovat rychle, museli bychom dosáhnout průlomového výsledku a získat silného kredibilního koaličního partnera s malými programovými odchylkami. A taková situace vzhledem k termínu voleb asi nenastane. Musíme vsadit na trpělivost, výdrž, dobrém slova smyslu neústupnost a na čtyřletou legitimizaci našeho vstupu do politiky. Například pro mě osobně je kardinální otázka těch 100 až 200 miliard, které kvůli korupci každý rok někam zmizí. Vždyť to je skoro pětina rozpočtu! Ty peníze lijeme do pěkně polstrovaných kanálů a po lidech s dvanácti patnácti tisíci hrubého chceme utahování opasků? To je taková míra nemravnosti, že to nemůžete nechat být. Ve starých feliciích vidím od pohledu sympatické mladé páry se dvěma dětmi a hanba mě fackuje, když kolem nich v autě za dva milióny projede vypreparovaná pipina, která si myslí, že Victor Hugo je barman odnaproti. Ta zbohatlická pýcha – speciálně v Praze viditelná na každém kroku – mě také uráží.

O tom, že se má dělat politika pro dobro lidí, že sociální cítění je důležité, že staré strany se ukázaly jako nefunkční, mluvily právě v roce 2010 VV. Ty se také stavěly do pravého středu, než našly svůj smysl jako vlastně levicová opozice. Má ANO kromě nespokojenosti s politikou vlastně nějaký program?

Samozřejmě! Za nesmírně důležité považuji dát této zemi jednoduchý nadpis, na kterém se lidé a demokratické strany shodnou. Co vlastně chceme? ČR by měla mít pověst spořádaného státu slušných, pracovitých, tvořivých a vzdělaných lidí. Každý stát potřebuje jasně definovaný a společensky přijatý étos, obsah své státnosti. Bez toho se jen potácí v kruhu. Dnešní situace mi v lecčems připomíná 80. léta: hlavní kvalifikací je spřízněnost s nějakou stranou. Zatímco na rozhodovacích pozicích jsou lidé průměrní až podprůměrní, tak šikovní lidé jen proto, že v ničem s nikým „nejedou“, mají omezený kariérní postup. Někdy se divím, že ta naše země ještě neklekla. A víte proč ne? Protože tu je naštěstí spousta lidí, kteří jsou za mizerný plat schopni pracovat s nadšením v branži, kterou mají rádi, přestože není výnosná. Knihovníci, kantoři, zdravotníci. Pořád naštěstí existují mladí lidé, kteří si vybírají obory srdcem, a ne kalkulačkou.

Boj proti korupci byla také vlajková loď VV, a jak to dopadlo. O tomtéž mluví vaši lidé...

Co čekáte, že řekneme v zemi zkorumpované jak Zimbabwe? Vždyť je to klíčová věc. Potřebujeme zákon o úřednících bez záměrných děr, průhledné vlastnictví firem, zákon o lobbingu, majetková přiznání či registr smluv. Osobně bych byl nejen pro to, aby firma s neprůhlednými vlastníky nemohla dostat veřejné zakázky, ale aby takové tendry nemohla získat ani firma, která neplatí v České republice daně. Každé zkomplikování trestné činnosti má svůj smysl a vůbec nejde o nějaké represe proti svobodě. Lidé mají dojem, že když jednou zachřestili klíči, tak mají svobodu předplacenou na šest generací. Ale o svobodu a demokracii je třeba každý den svádět souboj. Tendence ji oklešťovat a přizpůsobovat si ji k obrazu svému je v lidech strašně silná. Klíčové je přehodit gard z 90. let, kdy se říkalo, že právo musí počkat. Dnes je naopak prvořadé. Musíme se stát právním státem, politici nemohou hulákat na vyšetřovatele či na soudce, co a jak mají dělat. Ale nejde jen o vymahatelnost a fungování práva, stejně důležité je, aby společnost dodržovala nepsaná pravidla. Zákon je rákoska a má se k němu sahat, až když není zbytí. Slušní lidé zákon nepotřebují, protože ho mají v sobě. Nesoudí se, protože spor nenechají dojít tak daleko. Tyto zásadní atributy slušné společnosti se nejen u nás nepěstovaly, ono se o nich skoro nemluvilo. Mimochodem: přepnutí z chorobného kolektivismu komunismu na totální individualismus bylo logické, ale je třeba se k určité míře pospolitosti vrátit. Z individualismu se stalo sobectví.

Pojďme ke konkrétním programovým bodům. Měly by se podle vás měnit daně?

Určitě ano, alespoň co se týče DPH. Máme jednu z nejvyšších základních sazeb DPH v Evropě. Navrhujeme základní sazbu snížit opět na deset procent a zavést nulovou sazbu na léky, knihy a tiskoviny. Osobně jsem i pro snížení spotřební daně na pohonné hmoty, protože jsme se pro kamióny staly pouhou tranzitní zemí. Rozhodně nejsme pro zvyšování daní, ať už pro lidi, nebo firmy, nejsme pro progresívní daň. Ale nejdůležitější pro hospodářství je podle názoru řady ekonomů, a v tom s nimi souhlasím, stabilní předvídatelné podnikatelské prostředí včetně střednědobých plánů a třeba cen energií.

Jste pro nemocenské poplatky?

O jejich výši se lze bavit, ale jsem. Myslím si, že splnily svoji regulační roli, zejména co se týče obligátní návštěvy téměř společenského rázu u lékařů. Ale smysl to má jen tehdy, pokud se to odrazí na kvalitě péče. Když vidím rekonstrukci Motola, tak o tom mám velké pochybnosti... Jedna z černých děr zdravotnictví je, že nemocnice jako velkoodběratelé nakupují léky přes prostředníky. Zbytečné mezičlánky jsou naše specialita. Ale obávám se, že když se tato praxe bude chtít zrušit, nastane velký odpor. Stovky rodin si na tom založily svůj byznys. Problémy s překupníky a umělými službami nejsou jen u zdravotnictví nebo v minulosti u armádních zakázek. Například letadlo mé manželky mělo zpoždění a díky evropským zákonům měla dostat kompenzaci 250 eur. U okénka, kde to vyřizovala, jí ale řekli, že tu žádost musí poslat přes firmu, která to pro ně vyřizuje, a ta si účtuje třicet procent! To není služba, ale výpalné!

ANO zdůrazňuje vzdělanost. Jste pro zpoplatnění studia na vysokých školách?

V tuto chvíli rozhodně ne. Dělat efektivní reformy za současného stavu disfunkce státu není možné. Nejdřív musí stát fungovat, pak je možné dělat kroky, které nutně pocítí řada rodin, aby v budoucnu z reforem byl všeobecný prospěch. Dobře vím, že řada vysokoškoláků, kteří nejsou z Prahy, mají třeba sourozence nebo jen jednoho rodiče, už v současnosti musí házet v létě lopatou, aby se na studiích udrželi. Říkat mladým lidem při vstupu do života, aby spláceli školné, hypotéku, platili si důchodové připojištění a podporovali rodiče, je nejlepší způsob, jak vymřít. Za takových pět sedm let bych byl pro odstíněnou formu školného podle příjmu rodičů, jako v Rakousku.

A co si myslíte o druhém důchodovém pilíři? ČSSD ho chce zrušit.

Lidé se vlastně k druhému pilíři vyslovili v referendu tím, že ho nepřijali. Tak, jak je napsán, bych byl pro jeho zrušení. Přijde mi nemorální lidi, kteří mají jít do důchodu, strašit a dávat jim najevo, že jsou přebyteční. To je cynický vzkaz do společnosti a má velice záporný násobící efekt. A stejně nemravné mi přijde zdanění pracujících důchodců. To můžete možná dělat ve státě, který vaše daně investuje k vašemu prospěchu. A to náš případ bohužel často není.

Zdroj: Právo