Martin Stropnický: cestování je pro mě kyslík
Herec, režisér, politik a diplomat. Kvůli jeho časové vytíženosti vznikal následující rozhovor on-line, ovšem ani takhle na dálku neztratil tento charismatický muž nic ze své osobitosti.
Už jako dítě jste s rodinou žil v různých zemích, pak jste byl kariérním diplomatem. Cestujete vlastně ještě rád?
Určitě! Cesty jsou pro mě kyslík. A cíle vůbec nemusí být nějak zvlášť exotické. Jen nevydržím dlouho v letadle. Tak maximálně tři čtyři hodiny. Nevejdou si mi tam nohy. Mám mnohem raději silnici. Jak jste tedy trávil letošní prázdniny? Já jsem trochu „monotematický“. Skoro každý rok jezdíme do Itálie. Tentokrát jsme byli s Veronikou a Kordulkou na Elbě a pak v Toskánsku. Ostrovy suchozemce vždycky přitahovaly. Ubytování si už léta zařizuji sám, přes internet. Měli jsme tentokrát opravdu štěstí – bydleli jsme v kouzelném privátu s výhledem, který by bral i Brad Pitt s Angelinou Jolie. A v Toskánsku je kromě památek i spousta krásných venkovských usedlostí, kde se dá prožít mezi olivovými
háji a vinicemi moc příjemný týden.
Kde se vlastně cítíte nejlíp? Přirostly vám k srdci třeba Lisabon a Řím, kde jste pracoval jako velvyslanec?
Já jsem měl na diplomatické štace štěstí. On je to opravdu rozdíl, jestli žijete čtyři roky v Římě nebo v Kábulu. Řím je společně s Prahou na těch nejpřednějších místech ve světové „hitparádě“ měst a Lisabon bych zařadil nejhůř do druhé desítky. Ale nejlíp se cítím, když se koukám na moře nebo na vrcholky Orlických hor, kde máme chalupu.
Ty pohledy jsou v něčem hodně podobné. Váš život je velice pestrý a zajímavý. Jste úspěšným hercem, máte za sebou kariéru uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech, v Tošovského vládě jste byl ministrem kultury, o diplomacii jsme mluvili. Která etapa života vám vyhovovala nejvíc?
Možná vždycky ta, kdy se schylovalo k nějaké další. Mám prostě rád změny a nové cíle. Osvojování si nových věcí. Přitahuje mě nepoznané, to, co budu muset zvládnout, překonat. Mám rád tu špetku nejistoty, která mě čeká. Láká mě to tajemství se změnami spojené. Motivuje mě to.
V roce 2002 jste z politiky odešel a vrátil se zpět k divadlu. Rozhodlo znechucení z české politiky?
Bylo to v návaznosti na období, kdy u nás kralovala opoziční smlouva. Na Ministerstvu zahraničních věcí se děly podivné věci, např. aféra s později odsouzeným p. Srbou. Měl jsem sílící pocit, že to je něco, co nechci venku reprezentovat. A že zůstat by znamenalo vlastně nechat se korumpovat funkcí.
Teď se ale do politiky vracíte, proč?
Ty důvody jsou vlastně úplně prosté: současná politická garnitura to prostě přehnala. Její chování a postupy mě jako občana uráží. Bezostyšnost, s jakou se staví ke správě věcí veřejných, už přesáhla všechny meze. To si tahle země nezaslouží. A já chci žít tady. Nehodlám někam utíkat. Odejít musí oni.
Myslíte, že je česká společnost připravená na zásadní politickou změnu?
Mám sílící pocit, že jistá tradiční česká občanská pasivita slábne a mění se v energii. Jde o to, aby to byla energie pozitivní. Lidé si zaslouží, aby jim byla nabídnuta nějaká alternativa. Bude na nich, jestli se pro ni rozhodnou.
V čem by ta změna měla podle vás spočívat?
Politika se musí stát službou. Měli by se jí věnovat lidé s určitou lidskou i profesní zkušeností. Takoví, kteří už v životě něco dokázali. A mimo jiné i takoví, kteří nepotřebují politickou funkci, aby si koupili třeba auto. Věřte, nemám sebemenší důvod opouštět svoji současnou profesi. Je mi v ní dobře. Ale jsou chvíle, kdy člověk musí říct: dost! Několik tisíc banditů si tuhle zemi cynicky přivlastnilo, a pokud se tomu nepostavíme,
nezasloužíme si nic než to, na co nadáváme.
Zvládáte toho strašně moc. Jak se dá stihnout velká rodina, divadlo a ještě k tomu politika?
Nerad drobím síly. Proto se politika teď stane mojí hlavní pracovní náplní. Nebude to lehké. Občané už jsou právem skeptičtí. Bude zapotřebí
hodně energie, abychom je přesvědčili, že naděje na nápravu existuje. Že věta „stejně to nemá cenu“ je cesta do pekel.
Jak máte rozdělené povinnosti kolem rodiny s vaší ženou Veronikou Žilkovou?
Veronika to všechno stihne a já jí občas poradím. Ne, vážně: Základní pravidlo je rychlost. Musíme prostě mít trochu jiné tempo, než je běžné. Zbytečně nevysedávat, nemudrovat a zapojovat děti. Jinak by to nešlo. Některé naše děti už jsou dospělé a zcela samostatné. Na druhé straně to přináší ale i nástup vnoučat. Sotva se Kordulka trochu osamostatnila, narodil se Agátě Kryšpín a my si zase musíme vyhrnout rukávy a vytáhnout ze skříně bábovičky. Ne, opravdu se nenudíme.
Zbývá vám nějaký volný čas jen pro sebe?
Ale ano. Bývá to ovšem na úkor spánku. Navíc, já svoje záliby většinou proměňuji v profese. Musím se také přiznat, že nejsem bůhvíjaký domácí kutil. A v našem velkém domě je pořád co opravovat. Jsem ale zastáncem dělby práce: Dobrá, vrtačka není můj nejlepší přítel, pak ale musím vydělat dost na to, aby provoz a údržba domácnosti nevisela jenom na Veronice.
Váš syn je úspěšný v komunální politice, hrál v několika fi lmech, také vaše dcera z prvního manželství je herečka. Máte radost z toho, co děti dělají, nebo byste je raději viděl někde jinde?
Z toho, jak Matěj pracuje jako místostarosta na Praze 3, mám radost. Myslím, že to mohou ocenit i obyvatelé této velké městské části. Když vyrůstal, hodně mi záleželo na tom, aby měl kvalitní vzdělání. Chodil postupně do anglické, americké, francouzské a samozřejmě i české školy. Vystudoval dvě vysoké. Má dobrý základ. Naší rodinou se ale nepřehlédnutelně rozpíná i sklon k herectví. Po Aničce k němu začala tíhnout
i Františka a Vincent. Herectví představuje hodně tvrdý chleba, ale zakazovat jim to? Stejně by to bylo marné. Možná to vyřeším tak, že si pořídíme časem nějaký cirkus…
Zdroj: Časopis Žlutý