Zcela jiná mise

„Bylo pár týdnů po volbách. Věděl jsem, že se mnou ve vládě počítá. Trochu jsem doufal, že skončím jako ministr zahraničí,“ líčí Stropnický. Nakonec kývl. Vzpomněl si prý, jak jej v roce 1994 zavolal tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec a nabídl mu coby zaběhlému diplomatovi v Portugalsku místo ambasadora v Itálii. „Musíš se naučit italsky,“ řekl mu tehdy budoucí šéf. „Vzal jsem to, rád vstupuji na neznámá území,“ vysvětluje dnešní ministr obrany. Pár týdnů poté odjel do Říma. Tam při první příležitosti nakoupil levná tranzistorová rádia a umístil je do všech místností ambasády, které používal. „Nepřetržitě z nich zněly italské zprávy. Za tři měsíce jsem se domluvil,“ podotýká Stropnický.

Pochopit armádu, vojenskou strategii, principy spolupráce se Severoatlantickou aliancí a tisíce dalších odborných detailů je samozřejmě složitější úkol než porozumět italštině. Martin Stropnický si v tomto smyslu vždy věřil, jenže od porady v Čapím hnízdě se jeho bitevní pole od základů proměnilo. Stropnický byl připraven bojovat s korupcí v armádě, chystal se udělat pořádek v zadávání zakázek a slíbil přesměrovat peníze, které mizely v kapsách armádních dodavatelů, na investice do výzbroje vojska. Pak ovšem přišla ruská anexe Krymu: Česko nyní potřebuje v čele rezortu nejen bijce korupce, ale především muže se strategickým rozhledem a orientací v tom, jak funguje Severoatlantická aliance. Výkony ministra obrany jsou zatím v této roli rozpačité, nicméně znalci NATO i českých poměrů mu věří. Ministr se prý tváří v tvář krymskému konfliktu rychle učí a je možné sázet na to, že novou situaci zvládne.

Celý text na www.respekt.cz

Autor: JAROSLAV SPURNÝ