Všichni vrazi finanční ústavy

Z médií
Zpět na Zprávy

Nezbývá než se modlit, aby si toho trhy nevšimly. Když si Evropská unie schvalovala v roce 2012 fiskální pakt, který by krotil vládní výdaje, Česko bylo po boku Velké Británie furiantsky proti. Tehdejší premiér Petr Nečas zpupně tvrdil: Uděláme si vlastní finanční brzdu. A lepší! Výsledkem je včerejší dlouho oddalovaný krach ústavního zákona o rozpočtové zodpovědnosti.

Zbývá nám tak jen rétorické přitakání evropskému fiskálnímu paktu, kterým se ovšem odmítáme řídit, dokud nepřijmeme euro.

A zavede se obyčejný zákon o zdravých financích, který může jakákoliv příští vláda prostou většinou změnit, když zrovna nebude před volbami na dárky pro voliče. Takže nemáme vlastně nic. Česko zůstává jediným státem v EU, který nemá do fiskální politiky zabudovanou hodnověrnou odstrašující gilotinu, jež bez milosti bude řezat výdaje, pokud stát nabobtná na neufinancovatelnou úroveň.

Průběh schvalování finanční ústavy připomíná Vraždu v Orient expresu, kdy Hercule Poirot nakonec odhalí, že každý z cestujících přispěl k smrti oběti. Už Nečasova vláda v šoku z hospodářské krize přísahala, že zákonná pravidla pro udržitelné finance jsou otázkou měsíců. Po odmítnutí evropského fiskálního paktu se to navíc stalo i zahraničněpolitickou nutností. Jenže pak začalo být hospodářství lépe, měnily se vlády a všichni na sliby zapomněli.

To, co včera zkrachovalo, byl navíc mimořádně pokrytecký paskvil současné vlády. Naprosto nesmyslně zaváděl sankce až u dluhu 55 procent HDP, když nyní jsme někde u 35 procent. Tedy v překladu: I po přijetí zákona by nás dvě tři vlády ještě mohly bez sankcí zadlužovat. Že nikdo onen zákon v Poslanecké sněmovně vlastně nechce, ukázala závěrečná bizarní koalice podporující zákon: ANO, ODS, KDU-ČSL a Úsvit. Většina se schovala za nejrůznější lepší či horší výmluvy a ruku nezvedla.

Teď alibismus politiků ještě nevadí – jsou hojné časy. Ale co až odejdou?

Hospodářský cyklus bude zase na skluzavce a trhy se začnou dívat po důvěryhodnosti a udržitelnosti vládních financí. Budou pak ti samí politici, kteří nyní potopili finanční ústavu, lamentovat, jak to, že už nebyla dávno přijatá? Bezpochyby ano. Ale bude už pozdě. Když spadneme do recese, je čas sáhnout po úsporách z tučných let, abychom ekonomice pomohli v letech hubených. A ta nebudou, protože stále jen prozpěvujeme Gellnera „dnes buďme ještě veselí / na naší bílé posteli! / Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. / Zejtra si lehnem do rakví.“

Autor: David Klimeš

Článek si můžete přečíst v Hospodářských novinách.

Pokračujte ve čtení