Redaktor Reflexu čelí žalobě za pomluvu

Důvodem je Holcův výrok v článku Čas falešných mesiášů, který byl uveřejněn na stranách 26 až 31 v čísle 24 v roce 2013 (vyšlo 13. června 2013). Předmětem trestního oznámení jsou následující věty:

„(…) Babiš maximalizoval zisk a Lidový dům na něj shromažďoval kompromitující informace, včetně těch od policistů či BIS, jak už to v  politice chodí. V jedné z nich se píše i o dvaadvacetimilionové provizi, již měl Babiš vyplatit Grossovi za první a nakonec neúspěšnou privatizaci Unipetrolu.“

„Nikdy jsem žádný úplatek nikomu nedal, ani panu Grossovi, ani nikomu jinému. Toto lživé tvrzení se mě velmi dotýká, proto podávám trestní oznámení za pomluvu. Také by mě zajímalo, kde pan Holec přišel k údajným písemným informacím od policie či Bezpečnostní informační služby,“ uvedl ke svému trestnímu oznámení Andrej Babiš.

Jde v krátké době již o druhý spor Andreje Babiše s vydavatelstvím Ringier Axel Springer. Městský soud v Praze začal projednávat jeho žalobu podanou kvůli sérii hanlivých článků v deníku Blesk z dubna 2012. Tehdy se v tomto deníku objevilo celkem 15 nepravdivých tvrzení, například „Babiš odírá lidi“, „Babiš dostává od státu 10 milionů korun denně“, „Babiš je viník dražšího česneku, nebo třeba brambor“ či „Milovník zvířat Babiš: Nabízí pochoutku z týraných hus…!“ (na farmě Čapí hnízdo) a další. Soud byl odročen na začátek července.

Texty časopisu Reflex zde:

DOBA FALEŠNÝCH PROROKŮ

PŘED PÁR MĚSÍCI jsem potkal spasitele státu. Karel Janeček si dal se mnou schůzku v jedenáct hodin večer v jedné luxusní restauraci. Byl jsem patrně několikátý v řadě, koho takto za večer „přijal“.

Hned mi blesklo hlavou, že z něj sálá charisma potenciálního vůdce sekty. Po několika minutách mi sdělil, že má kompletní plán na změnu volebního systému, který zabezpečí odstranění zkorumpovaných lumpů a – jak rád říká – „zlojedů“. Když jsem s ním chtěl polemizovat, tak mě rázně ubezpečil, že on už všechno promyslel. Tak jsem se mu alespoň snažil vysvětlit, že jeho fanatický boj za morálku může skončit pěknou fraškou. Dohadovali jsme se asi do jedné v noci. V mnohém jsem mu dal za pravdu, ale měl jsem celkově pocit, že tenhle člověk propadl iluzi o  svém poslání.

Před pár lety jsem takhle seděl v drahém vinném baru od osmi večer do jedné v noci s Vítem Bártou. Působil jako hrabě Dracula. Vypil přede mnou láhev Château Margoux a červené víno na jeho rtech se hezky vyjímalo v kontrastu s popelavě bledou kůží a zářivě bílou košilí. Vášnivě vysvětloval, že uzdravení prohnilé a zkorumpované země vidí v  zavádění přímé demokracie s použitím internetového hlasování. O svých svatých úmyslech by mě přesvědčoval do rána, kdybych v jednu v noci neodpadl únavou.

Několikrát jsem potkal Andreje Babiše. Mluvil vždy přesvědčivě a  vášnivě o tom, že Česká republika je rozložená a zkorumpovaná a že je třeba najít nové, slušné lidi.

A také že je třeba stát řídit jako firmu, v čemž je jeho vzorem Tomáš Baťa. Měl v mnoha ohledech pravdu a zároveň mě při kadenci jeho slov obcházela hrůza. Tento člověk je přesvědčen, že náš stát potřebuje Andreje Babiše, který investuje všechno do blíže neurčené změny poměrů. Shání budoucí politiky a touží po razantním vstupu do médií. Už proto, aby mohl vychovávat novináře k zodpovědnosti a etice, protože i oni jsou zkorumpovaní. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nemůže dělat dohromady politickou stranu a při tom vydávat kritická nezávislá média. I kdyby byl anděl, tak tento model žurnalistiky patří do minulosti či do Ruska, a  ne do liberální demokracie. S proroky a mesiáši se v poslední době roztrhl pytel.

Sledujeme další: Okamuru, Popelku, Holešovskou výzvu.

Největší razanci a radikalismus projevuje určitě Tomio Okamura, další zastánce přímé demokracie, jenž chce zamést se současnými, zkorumpovanými stranami. Politické strany by zrušil nejradši úplně s  tím, že si mají občané vládnout sami. Jistě, politické strany nejsou krásné instituce. Ale při všech svých chybách jde o instituce prospěšné. Parlamentní demokracie bez nich nemůže fungovat.

Každý z mesiášů je jiný.

Okamurův cynismus je z jiného těsta než Babišův naivní idealismus. Jedno je však spojuje. Je to abso lutní egocentrismus, který se často opírá o pocit zvláštního poslání daného odkudsi shůry.

Česká společnost prochází nelehkým obdobím. Klasické strany utrpěly značné škody na své pověsti a mohou si za to samy. Tím spíše se však musíme mít na pozoru před jednoduchými recepty. A také před radikalismem a hysterií. Přímá demokracie opravdu není žádný lék. Je to otevření dveří tomu nejhoršímu populismu a manipulaci. Ruku na srdce, nejsme Švýcaři, abychom si mohli dovolit řídit stát skrze lidová referenda.

Představa, že někdo osvícený bude řídit stát jako dobrou firmu, je také šíleně nebezpečná.

Efektivita řízení státu není jediným kritériem dobrých poměrů. O něco důležitější je svoboda.

Co chybí všem těmto prorokům a mesiášům? Především to, že nemají sebekontrolu.

Když někdo řekne, že má zaručený recept na záchranu státu před korupcí a krizí, měla by se nám v hlavě rozsvítit kontrolka. Ta kontrolka je znamením, že jsme ještě neztratili zdravý rozum.

PAVEL ŠAFR, ŠÉFREDAKTOR

ČAS FALEŠNÝCH MESIÁŠŮ

ZAČAL TO VÍT BÁRTA, PRVNÍ PROFESIONÁLNÍ FALEŠNÝ MESIÁŠ Bárta – podnikatel ve špehování lidí sliboval léčbu korupce tak dlouho, až za ni byl sám souzen. Nyní přicházejí jeho následovníci: Andrej Babiš, Tomio Okamura, Karel Janeček, Slávek Popelka. S výjimkou Popelky se vesměs podezřele podobají Bártovi: bohatí podnikatelé kázající léčbu politiky jejím rozvrácením: zrušíme politické strany, zavedeme referenda, odvoláme zvolené politiky, dosadíme lepší lidi. Není lepší cesty do pekla.

NEDĚLE SEDMÉHO DUBNA byl stejně příšerný den jako většina letošních dnů: inverzní lezavá zima, do níž navíc mrholilo. I proto se pod koněm na Václavském náměstí sešlo mnohem méně lidí, než se čekalo; stěží tisícovka. Na mítink Holešovské výzvy nicméně dorazili i tři obvyklí podezřelí: logicky nejen její duchovní otec Popelka, ale i šéf VV, bývalý ministr a poslanec Bárta a taky senátor Okamura, jenž krátce poté založil hnutí Úsvit přímé demokracie (UPD).

Nebyla to hezká podívaná. Vyšinutě se tvářící Popelka, hlavní dramaturg mítinku, nechal na pódiu teatrálně popravit kmotry i jejich politiky, načež vyhlásil „dočasnou občanskou vládu“, jež nás dovede k  předčasným volbám. Po nich už přijde slibovaná nirvána: „Dát této zemi hrdost, prosperitu, svobodu. Obnovit náš průmysl, zemědělství, kvalitní školství, bezplatné zdravotnictví.

Dát lidem práci a takový plat, aby z něho mohli normálně žít, a ne jen přežívat. Vrátit do vlastnictví státu, co bylo ukradeno. Očistit vedení policie, justice, státních úřadů a podniků od kmotrů dosazených stranickými sekretariáty.

Vrátit moc těm, kterým podle ústavy patří – to je lidu této země,“ zní vznešené cíle Holešovské výzvy.

I kmotr Ivo Rittig, vážený občan Monaka, by z toho měl slzu v oku! A  zvlášť když Holešovská výzva kromě demokracie ruší i všechny přímé daně fyzických osob! Kdyby dnes v USA znovu psali ústavu, možná by preambuli začali podobně.

Nějak tak totiž vypadá ráj. Mám jen jedinou výhradu: kmotry v Česku nedosazují stranické sekretariáty, ale naopak; kmotři dosazují stranické sekretariáty.

KDE ZAČÍNÁ ŠÍLENSTVÍ

„Je smutné vidět, kam vláda Petra Nečase dohnala společnost. Samozřejmě hranice konstruktivity a destruktivity se těžko hledá,“ říkal mi na Václaváku do ucha nachlazený Bárta, zatímco lidé kolem nás nadšeně skandovali: „To-mi-o! To-mi-o!“ Senátor stál vedle nás, držel za ruku svou mladičkou přítelkyni a s trochou hrůzy ve tváři sledoval dění. Organizátoři ho totiž právě zvali na pódium, aby převzal „glejt na vládnutí v zemi“ – trochu moc i na titána sebelásky a moudrosti. „Nechal bych to u toho projevu,“ uslyšel jsem z Okamurových úst poprvé skromnost.

Za minutu už řečnil. „Všichni cítíme, že v naší zemi není něco v  pořádku! Stát je rozkradený, je chudší než kostelní myš!“ kázal senátor, jenž si poslední dobou osvojil autoritativní dikci. Jeho mše znám zpaměti; účastnil jsem se jich na pražském ČVUT, ve Slavičíně i v  Ostravě. Vesměs mají stejný scénář: do korupcí spálené země přichází Ježíš Okamura, pobaví politikou frustrovaný lid a vyléčí vše zlé. Čím víc ho posloucháte, tím víc vás napadá: co by vlastně dělal bez korupce? Vodil by snad znovu po Praze asijské turisty?

NĚKDE JE TU DESET PROCENT

„Přišel jsem se podívat,“ svěřil se mi na Václaváku Bárta, než odsud radši zmizel stejně rychle, jako se zde zjevil. Podívat se a utrhnout body vlastní popularity přišel i Okamura. On ani Bárta samozřejmě nejsou blázni jako Popelka, někdejší disident hlásající dnes ironií dějin totalitu, aniž si to uvědomuje. Stejně jako komunisté věří totiž i on v  abstraktní dobro, takže logicky kopíruje komunistické zločinné principy: dobré lidi, kteří nám budou vládnout, vyberou do funkcí ještě lepší lidé. A kdo bude vybírat je? zeptal se ho před časem v pořadu ČT Hyde Park moderátor Daniel Takáč. Zmatený Popelka odpověděl nervózním tichem. Cesta do gulagu bývá až příliš vyzpytatelná.

Okamura s Bártou nabízejí věrohodnější odpověď než Popelka a stejně tak Janeček s Babišem.

Rok před volbami nicméně všichni kují stále žhavější železo společenské frustrace z politiky, a především korupce. V parlamentních volbách v roce 2010 totiž Bárta ukázal cestu, aspoň máte-li peníze na masívní kampaň: s jediným tématem korupce VV utrhly jedenáct procent hlasů, takže záhy usedly ve vládě. Jako správný pionýr však Bárta odhalil i jiný fenomén: téma korupce rezonuje tak silně, že trumfuje tradiční ideologické dělení. VV s ním dosáhly ve všech krajích téměř stejného výsledku!

(NE)VOLTE VOLY!

„Hnutí Úsvit přímé demokracie se neřadí napravo ani nalevo,“ profiluje se sám UPD. Stejně jako VV nabízí i Okamura boj proti korupci a  přímou demokracii, včetně referend. A taky se inspiruje knihou ekonoma Pavla Kohouta Úsvit, v níž autor přepisuje náš tradiční politický ústavní pořádek trochu podle USA a trochu víc podle sebe. Vlastně je těžké říct, kdo opisuje od koho, medicína přímé demokracie létá Českem jak bumerang; i Kohout nabízí odvolatelnost nejen poslanců, ale i vlády a  prezidenta, jehož by přímo vybrali lidé. On by jim na oplátku svévolně vybral vládu.

Lidé tomu chtějí věřit. Že se Okamura stane senátorem, jsem pochopil hned na jeho „zábavné talk show“ ve Slavičíně. Sálu plnému mladých, starých, chytrých i hloupých lidí slíbil tento politický koncept mezi puberťáckými vtipy o koňských penisech a prodejem svých knižních opusů Český sen a Umění vládnout, nyní obohacených i o Umění žít. „Volte slušné lidi, ne strany,“ vtlouká Okamura potenciálním voličům do hlavy. Lidé mu věří i proto, že vydělal peníze, takže logicky bude umět řídit i  stát.

Jenže podnikání a řízení státu stojí v principiálním protikladu: smyslem podnikání je maximalizace zisku; smyslem řízení státu je maximalizace veřejných služeb. Byť se to u nás už dlouho nezdá. Navíc soukromé firmy, řízené obvykle seshora dolů, jsou protikladem demokracie s opačnou hierarchií.

A nic moc nového není ani na hrůze z politických stran. Báli se jich už zakladatelé ústavního pořádku USA. Prozřetelně v nich už tehdy viděli netolerantní mašiny na získávání hlasů lidí a jejich následné zneužívání. „Vulgární rodeo,“ vysloužily si přezdívku první předvolební partajní mítinky. Problém je, že systém jedné politické strany se paradoxně ukázal jako ještě mnohem zločinnější, jak dobře víme sami. A  podobně je to s iluzí přenosu švýcarských referend do Česka: idealizovaný švýcarský systém nikdy neuděláte bez Švýcarů. A samozřejmě i  naopak. I proto je Patrik Oulický Čech, ne Švýcar.

„Co napíše, má hlavu a patu.

Myslím, že někdo jako on je v politice potřeba. Udělá tam průvan. I  když z každého se v politice stane vůl,“ řekla mi k Okamurovi mladá dívka sedící na jeho loňském mítinku v Ostravě. Záhy se z Okamury stal přinejmenším senátor, když na Zlínsku s tématem korupce fenomenálně vyhrál volby. I on pouze stvrdil, že poptávka trvá.

MÁME VÁS RÁDI

„S Babišem jsem ukončil krátkou komunikaci. A to ve chvíli, kdy jsem pochopil, že myslí vážně větu o tom, že stát by měla být firma, a to v  čele s ním. Nemyslím si, že by Česká republika měla být jedním velkým Agrofertem,“ vysvětluje Petr Havlík. Spoluzakladatel ODS a první volební manažer Václava Klause z ODS kdysi utekl před rodící se strukturou kmotrů a před volbami v roce 2010 zkusil štěstí s projektem Občané.cz. Před časem se chtěl spojit s Babišovým hnutím ANO 2011, spolupráce však nevyšla.

Ještě nedávno nikdo neznal druhého nejbohatšího Čecha slovenského původu jako spasitele české politiky, to spíš jako výrobce méně kvalitních uzenin a chleba. Případně magnáta s impériem sahajícím od chemie přes zemědělství a těžbu dřeva až po média. Vlastně je dnes snazší vyjmenovat obory, kde Babiš ještě nepodniká, než jeho firmy. Napůl blázen, napůl vizionář, jehož moc nezajímají detaily, popisují miliardáře lidé, co ho znají.

Je zajímavé, jak moc se i Babiš podobá Bártovi, Okamurovi i Popelkovi.

S prvně jmenovaným ho spojuje nejen řádově vyšší bohatství, ale i  excentrický politický styl: přestup k hnutí ANO 2011 navíc právě oznámil dlouholetý novinář deníku Mladá fronta Dnes Martin Komárek, jenž se evidentně nepoučil z ponižujícího údělu Radka Johna, Bártovy mediální loutky. A není sám. Silnice nyní lemují billboardy s Věrou Jourovou, připomínající nápadně někdejší Bártovy holky, co se moc nepovedly. Mimochodem: symbol policejní a justiční zvůle z korupční kauzy Budišov je místopředsedkyní ANO 2011.

S Okamurou spojuje Babiše nejen autoritativní vystupování v médiích, ale i jisté politické teze: například že stát mají „začít řídit zkušení, slušní a odpovědní lidé, kteří prokázali své schopnosti“ – tedy oni sami. A taky aby se u nás dalo „slušně žít a aby skončilo systémové rozkrádání státu pod dohledem současných politických stran“. Ve skutečnosti samozřejmě nejde o politické teze, ale prázdné a líbivé televizní fl oskule. Okamura z nich dokonce uplácal knihu. S Popelkou Babiš sdílí vzájemně opsaný programový bod potravinové soběstačnosti. V  případě šéfa ANO 2011, jenž v potravinách podniká, jde zatím o nejlepší vtip. Je to zhruba stejné, jako kdyby Bárta kdysi kandidoval s  programovým bodem o státní soběstačnosti ohledně bezpečnostních agentur. Něco jako lex ABL. Ne náhodou mi k důvodu Babišova vstupu do politiky řekl bývalý člen bezpečnostních složek následující: „Jde do politiky, aby zvýšil výnosy.“

OLIGARCHA PŘICHÁZÍ

Spíš než pohádku o mesiášovi připomíná příběh Babiše typickou cestu ruského oligarchy. I syn prominentů slovenského komunistického režimu, vyrůstající a studující částečně na Západě, nejdřív zbohatl na postkomunistické privatizaci státního majetku, samozřejmě i díky těsným vztahům s politiky včetně premiérů. Nyní mu stát, který zatím není jeho, začíná překážet v cestě k ještě větším ziskům. Kdyby i u nás prezidentoval Vladimir Putin, seděl by Babiš nejspíš v doživotním vězení jako mocenská hrozba.

Vlastně je to velká ironie. Od korupce přichází stát čistit muž, jenž zbohatl i za vlády symbolů korupce, například Stanislava Grosse.

Právě za jeho vlády Babiš ovládl tuzemskou chemii, a vůbec ne pro něj nevýhodně. I sám Gross musel v médiích přiznat: „Ano, s panem Babišem se znám. Občas si telefonujeme, ostatně telefonem mluvím s řadou lidí.“

Lidový dům ale zůstal Babišovi otevřený i za vlády Jiřího Paroubka, kdy usiloval o Unipetrol a snažil se na státě vydělat snížením ceny akcií. Došlo i k bizarní situaci: Babiš pobýval v sídle ČSSD i v den, kdy mediálně vypukla aféra „pět na stole v českých“. Doslova ho museli před novináři eskortovat pryč. Šlo o oboustranné přátelství.

Babiš maximalizoval zisk a Lidový dům na něj schraňoval kompromitující informace, včetně těch od policistů či BIS, jak už to v  politice chodí. V jedné z nich se píše i o dvaadvacetimiliónové provizi, již měl Babiš vyplatit Grossovi za první a nakonec neúspěšnou privatizaci Unipetrolu.

V jistém ohledu však Babiš kráčí k volbám transparentněji než Bárta. Napoleon z Klárova se ve své straně dlouho schovával za Johna, být mecenášem i šéfem VV mu přišlo až moc transparentní. Babiš nás trapného intermezza a pátráČeskoní ušetřil. Hned na prvním sněmu ANO 2011 se udělal i jeho předsedou.

Stejně jako ve své firmě.

NEZLOBTE KRÁLE KARLA

Letos zjara se vrátil ve velkém stylu Daniel Landa, tentokrát jako inkarnace Žito 44. Tak sám sebe přejmenoval, když s černým kohoutem v  podpaží přebíral bronzového slavíka v kategorii Zpěvák roku. Kromě jiných tradičních chytrostí tehdy řekl: „Moji králové jsou moudrost – král Václav –, Jan – král spravedlnost – a král králů, můj král králů je Karel. Je to Karel Janeček, šéf protikorupčního fondu nebo co to je. Takže vám říkám: Jestli budete někdo zlobit krále Karla a budete mu vyhrožovat, já vám ublížím.“

Byla to časová souhra. Večer předtím král králů Janeček zakončil ve vyprodané Lucerně měsíční turné po českých městech, nazvané příznačně Pozitivní města. Příznačně proto, že protikorupční bojovník chce zemi spasit programem tzv. Pozitivní evoluce. Do Lucerny si k její oslavě pozval i šéfk u české pobočky firmy Google Taťánu le Moigne, geologa se stále větším znalostním záběrem Václava Cílka či lékaře Jana Hnízdila.

Janeček nechce českou politiku spasit osobně, zatím odmítá vstup do politiky. Založil však občanské sdružení Pozitivní evoluce, s nímž mu pomáhá i televizní producent Petr Vachler nebo podnikatel s veletrhy a  esoterikou Ctirad Hemelík. I jeho hlavním programem je změna volebního systému, a především oslabení vlivu politických stran. Až Janečkovu změnu završíme, přiblížíme se Popelkovu politickému ideálu: vládě dobra.

Matematik má proces, jenž do Parlamentu přivede lidi s hodnotami, i  spočítaný. „Vyjádřil jsem to i v číslech,“ řekl nedávno Refl exu. „Když každého člověka ohodnotíme na stupnici 0 až 1, kdy jedna je svatý a nula je stoprocentní zlojed typu Václav Klaus, tak průměr České republiky je dobrý, odhaduju to tak na 0,7. Problém je v tom, že to, co máme v  Parlamentu, je negativní. To je systematický negativní výběr. V ideálním případě by se měli do Parlamentu dostat lepší lidé, než je průměr. To je počátek obnovy.“ Na jejím konci Česko bude něco mezi Švýcarskem a  Švédskem s parlamentním klubem KDU–ČSL, jíž Janeček předpovídá přežití.

JEN TO ZVEDNOUT

V příštích parlamentních volbách leží na zemi minimálně jedenáct procent hlasů po VV. Ty jsou sice mrtvé, o to víc však v lidech v době ekonomické recese žije frustrace z korupce. Podle výzkumů veřejného mínění se boj proti ní drží v čele našich politických preferencí, zatímco snižování státního dluhu ustoupilo do pozadí. I proto se stále množí falešní mesiáši české politiky, a to i po fiasku s Bártou, nakonec snad až příliš veřejném.

Janeček, Babiš a Okamura jistě nejsou stejní lidé a různé jsou i  jejich politické motivace. Třeba Janečka Havlík popisuje jako „hledače své pravdy a svého dobra, který svérázným způsobem otevírá témata a je schopen dialogu“. Všichni nicméně pracují s iluzí o dvojím světě špatných a zkorumpovaných politiků a dobrých a poctivých lidí, již veřejnost tolik miluje.

Snad i proto, že politici jsou pouze jejím vzorkem, jak nejlíp vědí i  podnikatelé: podobně jako v politice totiž lidé kradou i v soukromých firmách, jen úměrně příležitostem. Politici přestanou krást, až přestaneme krást my sami. Ne naopak.

JSEM NOVÝ BAŤA!

1 PROČ SI MYSLÍTE, ŽE PRÁVĚ VY MŮŽETE NYNÍ ZACHRÁNIT ČESKOU POLITIKU?

Nejde o to, jestli to budu já, nebo někdo jiný. Já jsem tady vystoupil, některé věci, které se v naší politice dějí, jsem pojmenoval, a na rozdíl od našich politiků dělám, co jsem slíbil. Budujeme hnutí ANO, jež bude ve volbách 2014 alternativou současným politickým stranám. Osobně mám něco za sebou, vybudoval jsem největší českou soukromou společnost, nepotřebuji se tedy politikou živit, nepotřebuji si nic nakrást ani si nic dokazovat. Jde mi o to, jak bude naše země vypadat za deset, dvacet, za padesát let, jde mi o to, kde budou žít mé děti. Chci, aby to byla Česká republika, a chci, aby se tady lidé měli co nejlépe, potenciál na to máme, tak proč to nezkusit.

2 KÝM SE INSPIRUJETE, JE NĚKDO VAŠÍM VZOREM?

Mým vzorem je Tomáš Baťa, fenomenální podnikatel, jehož výborné myšlenky jsou v knize Budujeme stát pro 10 miliónů lidí. Kdyby se to realizovalo, mohlo tu být dnes druhé Švýcarsko.

ANDREJ BABIŠ Zatím nemá ucelený politický program, voliče oslovuje spíš prostřednictvím obecných populárních hesel, která od lidí uslyšíte na ulici. Ta hlavní – a v podstatě i všechna – jsou: JMENOVÁNÍ ODBORNÍKŮ místo politiků do státní správy, investiční plán místo nesmyslných škrtů, TUZEMSKÁ SOBĚSTAČNOST v potravinách, boj s  korupcí a kvalitní vzdělání.

KAREL JANEČEK Má nejjednodušší politický program, a  to tzv. POZITIVNÍ EVOLUCI. Během ní VYSTŘÍDAJÍ TZV. POLITICKÉ „ZLOJEDY“ SLUŠNÍ LIDÉ, kterých je podle Janečka mimo politiku většina. Co nastane pak, zatím matematik ještě nespočítal. TOMIO OKAMURA Má v programu POSÍLENÍ PŘÍMÉ DEMOKRACIE včetně referend i odvolatelnost politiků během jejich mandátu. K hlavním bodům patří i to, že „ROZKRÁDAT STÁT UŽ NESMÍ BÝT BEZTRESTNÉ“. Podobně se prezentuje i jeho nedávno založený Úsvit přímé demokracie. Ani to není pravicové nebo levicové, ale pouze navazuje na jeho senátorský program. „NAPRAVO? NALEVO! DOPŘEDU!“ popisuje nejlépe svůj program on sám.

ŠÍLENÁ VIZE: ČESKO ZA VLÁDY FALEŠNÝCH MESIÁŠŮ

Je jaro 2018 a Česko zažívá další podobně zlatou éru, jako když z  Pražského hradu vládli císaři. V historickém sídle české státnosti právě usedl Tomio Okamura, jehož si lidé po virtuální internetové volbě nyní zvolili prezidentem i doopravdy.

Předtím ovšem v parlamentních volbách v roce 2014 vyhrálo uskupení Babišova ANO 2011 s Okamurovým UPD, samozřejmě za matematické i finanční podpory Janečka, jenž mezitím dále propracoval měření a výběr kvality lidí pro program Pozitivní evoluce. Parlamentem tak prošla i změna ústavy podle Kohoutovy knihy Úsvit.

Vizionář Okamura proto nyní jmenuje vládu podle své vlastní vize. Premiérem se podle předběžné dohody stává Babiš, jenž ministry udělá ředitele svých firem. Ti dostávají úkol připravit státní soběstačnost ve všech oborech, v nichž Babiš podniká, případně podnikat ještě chce. Babiš, tradičně reagující na každou zmínku v médiích o sobě, se stává i  ředitelem České televize a Českého rozhlasu. Podle něj jsou totiž i  veřejnoprávní média zkorumpovaná a potřebují očistit, především od různosti názorů. Samozřejmě se jedná pouze o dočasné opatření.

Janeček je jmenován šéfem Akademie věd a dostává neomezený grant na další výzkum programu Pozitivní evoluce. Zatím jím povinně prošli všichni zákonodárci a někteří museli být vzhledem k vysokým zlojedským průměrům svého charakteru vyměněni za lepší lidi. Obyčejné lidi čeká testování podle abecedy a bydliště. Kdo se hodnotovou negací přiblíží Klausovi, půjde do nápravného tábora. Jednou to úplně stačilo! Živo začíná být i na Václaváku.

Blíží se sedmý duben a velkou demonstraci proti korupci zde chystá Popelka. Právě když se chystá předat sám sobě „glejt na vládnutí v  zemi“, odvádí ho policie. I on má špatnou hodnotovou míru.