Projev předsedy vlády na oslavách 100. výročí vzniku Československa v Martině

Vážené dámy a vážení pánové,

je mi ctí, že zde mohu vystoupit k výročí Martinské deklarace, dokumentu, který byl prvním státoprávním aktem slovenského národa.

Sto let uplynulo a chtěl bych poblahopřát občanům Slovenské republiky, jelikož za jedno století se z utlačovaného národa Rakouska – Uherska stal sebevědomý a nezávislý stát, člen EU a NATO, který prosperuje a na který by byli signatáři deklarace podle mě bezpochyby hrdí.

Právě shromáždění slovenských zástupců, zde na tomto místě přesně před 100 lety, ukázalo, že Slováci jsou svébytným národem, který chce vzít svůj osud do vlastních rukou.

To, že se deklarace také přihlásila k myšlence Československého státu, pomohlo prosadit právo na sebeurčení jak Čechů, tak Slováků v nejistých letech po první světové válce.

Bez spojení našich dvou národů by totiž na své vlastní sebeurčení v poválečných dobách nedosáhl ani jeden. Společně jsme to ale dokázali.

Na tomto místě mi, prosím, dovolte pár slov o člověku, kterého můžeme považovat za jednoho z největších představitelů Česko-slovenské spolupráce - Milana Rastislava Štefánika.

V jeho osobě se spojily kladné charakterové rysy jako houževnatost a odhodlání a také životní přesvědčení, že spolupráce dvou blízkých národů může fungovat díky kulturní blízkosti.

Jeho nesporný vědecký talent a úspěšnou astronomickou dráhu však přebila ještě úspěšnější dráha vojenská, která se nakonec ukázala jako rozhodující.

Štefánikovo postavení ve francouzské armádě bezpochyby přispělo k prosazení myšlenky samostatnosti a jeho organizační talent přispěl k obecnému povědomí, že Češi a Slováci jsou ochotni se za svůj stát lidově řečeno – poprat.

Bohužel ke svým zkušenostem na poli astronomie a vojenství již nemohl přidat působení

v poválečné národní politice.

Dnes se můžeme jen dohadovat, jaký by byl Milan Rastislav Štefánik prvorepublikovým politikem a jak by se Československo vyvíjelo, kdyby 4. května 1919 nedošlo k osudné nehodě.

Nicméně co nám osud Milana Rastislava Štefánika říká dnes?

Osobně si myslím, že hlavní symbolika jeho příběhu je o tom, jak se hoch z chudých poměrů, syn faráře i přes nepřízeň osudu dokáže stát jedním z nejdůležitějších osobností Československa.

Jinak řečeno, kde je vůle, odhodlání a píle, tak tam se také většinou dostaví úspěch.

Můžeme být rádi, že lidé takových kvalit nás ve válečných letech 1914-1918 reprezentovali.

Bez nich bychom vlastní stát prosadili jen velmi těžko.

Společnou minulost v jednom státě, která trvala úctyhodných 75 let, chápu jako závazek občanům jak České republiky, tak Slovenské republiky.

Dovolím si konstatovat, jak už to konstatoval pan prezident Zeman, že není lepších vztahů v Evropě ani ve světě než mezi Českou republikou a Slovenskou republikou – mezi našimi národy.

Tak ať to zůstane navždy.

Nech sa vám darí Slováci, veľa šťastia!