Právo: Helena Válková: Rádi bychom elektronické náramky jako alternativu k vazbě

Poslanci bezpečnostního výboru dostali v pátek na stůl zárodek nové koncepce vězeňství do roku 2025. Finální text bude dokončen příští rok v květnu. Je běžné, aby se plánovalo na tak dlouho dopředu?
Není to běžné a chceme tím dát najevo, že řešení této problematiky bereme skutečně vážně. Chceme, aby koncepce nebyla vázána na jedno volební období, na politický mandát jednoho ministra, aby byla zajištěna kontinuita, protože některé úkoly se nedají zvládnout za rok, dva ani čtyři. Například správně nastavit systém, jakým se budou odsouzení zařazovat do různých typů věznic, vyžaduje značné úsilí. České vězeňství dávno ztratilo dynamiku změn prvních porevolučních let a tím i krok s vyspělejšími západoevropskými nápravnými systémy.

Materiál je poměrně ostrý. Píše se v něm například, že díky politickému dosazování náměstků pro vězeňství ztratil resort zcela kontrolu nad veřejnými zakázkami.
Předložený materiál vychází z hlubší analýzy problému, na níž pracoval tým odborníků. Na základě této analýzy skutečně dospěli experti k závěru, že kontrola veřejných zakázek, například výstroj příslušníků vězeňské služby, informační technologie nebo zařízení do věznic, byla naprosto nedostatečná. Takže zde vznikl prostor pro korupci a klientelismus. Totéž platilo i pro obsazování některých klíčových pozic v systému vězeňské služby.

Můžete být konkrétnější? O jaké zakázky například jde?
Kuchyňská zařízení, eskortní autobusy, stavby, které už byly provedeny. Konkrétně se zmíním například o alarmujícím stavu ve věznici Bělušice, kde kvůli špatně provedenému zateplení, na které byly využity evropské dotace, hrozí nebezpečí, že bude muset být stavba provedena znovu, a to již za peníze daňových poplatníků. Jde přitom o desítky miliónů. Zjišťujeme i další velmi podezřelé a nestandardní veřejné zakázky, které ještě nebyly zpracovány tak, aby je Generální inspekce bezpečnostních sborů mohla prošetřit. Zjišťujeme také velkou rozdílnost cen, za které se nakupují potraviny v různých věznicích, a snažíme se rozkrýt, kdy selhala kontrolní funkce generálního ředitelství. Pokud jde o různá podezření z korupce, anonymní udání, máme jich značné množství a prověřujeme je.

Co hodláte dělat, aby se ve vězeňské službě takhle neplýtvalo?
Naprosto jednoznačně musíme posílit kontrolní mechanismy a vyvozovat konkrétní osobní odpovědnost za to, když se kontrola neprovádí. Jinak se vyplýtvají desítky miliónů korun ze státního rozpočtu nebo i dotace z evropských fondů na projekty, které nejsou dostatečně zabezpečené. U stavebních projektů často nefunguje stavební dozor a na generálním ředitelství nebyl nikdo, kdo by dohlížel, jak příslušné vězeňské zařízení kontroluje stavební zakázky, což prokázaly právě problémy věznice v Bělušicích. Závažné nedostatky jsme zjistili také v informačních systémech na generálním ředitelství vězeňské služby, kde byly zbytečně vynakládány značné finanční prostředky. Dnes jsme v situaci, kdy systémy na ministerstvu spravedlnosti a generálním ředitelství nejsou vůbec kompatibilní. Je zjevné, že často se utrácelo nesmyslně za zbytečnosti, a naopak se nemodernizovaly zastaralé systémy, jejichž funkčnost je podmínkou moderního řízení vězeňství.

Vězeňská služba je zřejmě nejvyzbrojenějším sborem u nás. Na sedm tisíc uniformovaných pracovníků připadá 30 tisíc střelných zbraní. Víc než čtyři na jednoho. Jak k tomu došlo?
Sama jsem byla překvapená, když jsem se to dozvěděla. V současné době má generální ředitelství za úkol situaci vyhodnotit, zjistit, které zbraně se dají vůbec ještě využívat, zajistit jejich bezpečné uložení nebo likvidaci v závislosti na tom, o jaký typ zbraně jde, a navrhnout ministerstvu spravedlnosti další postup. Tento stav není normální, takže se nabízí otázka, proč vůbec k této situaci došlo a z jakého důvodu generální ředitelství problému nevěnovalo v minulosti potřebnou pozornost.

Jak chcete distribuovat rozhodovací pravomoci mezi generální ředitelství a jednotlivé složky, tedy ředitele věznic?
Generální ředitelství by podle koncepce mělo mít funkci metodickou, koordinační a strategickou, mělo by se podílet na vydávání interních norem a na přípravě prováděcích předpisů v oblasti výkonu trestu odnětí svobody. V neposlední řadě by mělo posílit z důvodů, o kterých jsem již hovořila, svou kontrolní pravomoc.

Měl jsem na mysli spíš veřejné zakázky a hospodaření.
O tom teď vedeme debatu. Některé kompetence chceme delegovat na ředitele, aby mohli rozhodovat sami. Připravujeme cenový katalog, z nějž by bylo jasné, že chleba, který se nakupuje, nemůže stát ve věznici Příbram výrazně víc než ve věznici v Ostrově nad Ohří. Samozřejmě zajišťování takových záležitostí, jakými jsou např. vyzbrojování či ošacení, bude i nadále v gesci generálního ředitelství. V řadě věcí ovšem může věznice vycházet i z nabídky regionálních výrobců a prodejců, což se může celkově vyplatit.

Manažeři vězeňské služby prý buď nesplňují stupeň vzdělání, nebo ho splňují, ale v oboru, který s jejich profesí nijak nesouvisí. Když někdo vystuduje třeba judaistiku, má sice vysokoškolský diplom, ale s vězeňstvím to moc nesouvisí.
Hovoříte sice o krajním příkladu, ale v zásadě problém přesně vystihujete. Koncepce proto počítá také se změnou systému vzdělávání a požadavky na budoucí odborníky v oblasti vězeňství. Asi není třeba, aby byli všichni ředitelé věznic např. absolventy právnických fakult, jako je tomu v některých jiných zemích. Je ale nutné předpoklady, a to nejen k výkonu nejvyšších funkcí, ale i těch na středním stupni řízení a expertních pozicích, přesněji specifikovat už proto, aby se zamezilo vybírání uchazečů o manažerské posty pouze podle osobních sympatií. Vysoké školy, na nichž se budou manažeři vzdělávat, by měly nabízet specializace na problematiku vězeňství jak v bakalářském, tak později i v magisterském studijním programu. Tím bychom vyloučili, resp. minimalizovali rizika, že někdo získá funkci protekčně, v důsledku svých kontaktů nebo dokonce příbuzenského vztahu.

Když chcete zvýšit nároky na vzdělání příslušníků vězeňské služby, jsou podle vás dozorci také dostatečně placeni?
Máte čtyři druhy ozbrojených složek: celníci jsou zaplaceni nejlépe, pak následují policisté, požárníci a nakonec někde dole bachaři, jak se příslušníkům vězeňské služby lidově říká. Proč to tak je, nevím. Denně přicházejí do kontaktu s odsouzenými, včetně těch vysoce rizikových. Ve věznicích jsou lidé s nakažlivými chorobami, jsou tam lidé, kteří trpí poruchami osobnosti, pachatelé závažných trestných činů s nevypočitatelnými změnami chování. Myslím, že zaměstnanci vězeňské služby by měli být ohodnoceni výrazně lépe. Každý ministr spravedlnosti, ať už to budu já, nebo kdokoli jiný, by se měl snažit, aby rostla jejich společenská prestiž, což samozřejmě souvisí i s finančním ohodnocením. Je přitom velmi zajímavé, že nemáme problém v platovém ohodnocení nejvyšších služebních funkcionářů vězeňské služby. Tam si vedeme velmi dobře. Jenže to se týká maximálně horních pěti procent.

Před dvěma lety praskaly věznice ve švech a odsouzené nebylo kam dát. Jejich počet se blížil 24 tisícům. Po amnestii klesl na šestnáct tisíc, ale podle odhadů budeme za dva roky tam, kde jsme byli. Jak tomu chcete zabránit?
Pokud se na dosavadním vývoji nic nezmění, dostanou se počty vězněných do dvou let někam k 20 tisícům osob. Přitom koncem roku 2012, když byla situace nejhorší, už nebylo možné zajistit ani základní standardy požadované evropskými vězeňskými pravidly pro odsouzené. Museli bychom stavět další věznice, což by podle mého náještě zoru nepředstavovalo úspěch českého vězeňství. Cestou ke snižování nebo alespoň k udržení stávajícího počtu vězňů je vytváření nových programů zacházení s odsouzenými, jejich větší diferenciace, lepší kvalifikace lidí, kteří s vězni pracují. Perspektivně mohou fyzickou ostrahu a kontrolu odsouzených místo příslušníků zajišťovat v mnohem větší míře než dosud vyspělé technologie. Cestu vidím ve využívání alternativních trestů a ve snižování recidivy u trestaných osob.

To je samozřejmě sen, napravit zločince, ale jak toho chcete dosáhnout?
Jde o možnosti zaměstnávání odsouzených, o jejich přijetí občanskou veřejností po návratu z vězení, o jejich psychický stav a rodinnou situaci. Vše ovlivnit nemůžeme. Perspektivně bychom měli jistě více využívat i jiných druhů sankcí, které by dostatečně ochránily veřejnost, nicméně neznamenaly nutně sociální izolaci pachatelů. Například ono často zmiňované domácí vězení zatím není příliš bezpečné z hlediska kontroly dodržování režimu odsouzených. Zatím ji provádějí náhodně probační úředníci a elektronické náramky, které by kontrolu zajišťovaly mnohem lépe, chybějí. My bychom přitom rádi elektronický monitoring zavedli i jako alternativu k vazebnímu řízení. Hlavně u vazeb, kde je obava z útěku podezřelého. K tomu ale musíme připravit novelu příslušných trestněprávních předpisů.

Kdy vypíšete novou soutěž na elektronické náramky?
V první polovině září projekt zahájíme znovu. Zodpovídat za něj bude ministerstvo spravedlnosti, kde se utvoří pracovní skupina složená i z lidí stojících mimo úřad. Budou mezi ně patřit zástupci probační a mediační služby, vězeňské služby, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Nyní nastoupil nový náměstek pro oblast trestní politiky, který má úkol ve své gesci. Doufáme, že napočtvrté se to konečně povede.

Materiál se zmiňuje o možnostech zapojení církví do resocializace odsouzených. V čem mohou pomoci?
Myslím, že se jedná o důležitý fenomén, který není možné podceňovat. Vězeňskou duchovenskou službu a péči, kterou lidem ve vězení věnuje, znám poměrně dobře. U lidí s dlouhodobým trestem často dochází v průběhu pobytu ve výkonu trestu ke změnám osobnosti, a tak v podstatné míře potřebují i duchovní podporu. Tu církve nabízejí a pomáhají, aby došlo k vnitřní změně odsouzeného. K přijetí odpovědnosti za to, co udělal. Další pomoc církví vidím v programech, které se týkají období po propuštění z výkonu trestu. Výzkumy ukazují, že nejkritičtější je období do dvou let po propuštění a vůbec nejrizikovějších je prvních šest měsíců. Církve mohou být můstkem mezi ústavním zařízením a svobodnou občanskou společností, kde se pokusí pomoci třeba v oblasti zaměstnání, stabilizace rodinných poměrů, samozřejmě pokud o to propuštěný projeví zájem.

Je pro vězně ve výkonu trestu dost práce?
Osobně jsem se v rámci svých návštěv věznic setkala výhradně jen se žádostmi odsouzených o jejich větší pracovní zapojení. Vězni mě – aniž bych se jich na to ptala – upozorňovali, že v nedostatku pracovních příležitostí vidí pro sebe jeden z největších problémů. Tvrdili, že chtějí pracovat, že by pracovali rádi. I ze statistik, které mám k dispozici, vyplývá, že v některých věznicích je možnost pracovního uplatnění velmi nízká. Jinde je to mnohem lepší. Záleží i na regionu, ve kterém se věznice nachází. A samozřejmě na schopnostech jejího ředitele. Nebudeme si zamlčovat, že ředitel, který nabízí širší nabídku zaměstnání vězňům, riskuje v mnohem větší míře i útěky nebo zneužití takového pracovního uplatnění, zvlášť u práce mimo věznici. Přesto naprosto jednoznačně vítám iniciativu takových ředitelů věznic. Vždyť jedním z největších problémů vězňů je narůstání dluhů v průběhu výkonu trestu. Nehledě na to, že pokud se v určitých pracovních aktivitách osvědčí, mohou se jim věnovat i po svém propuštění.

Bývalý středočeský hejtman za ČSSD David Rath nedávno opět připomněl téma životních podmínek ve vazebních věznicích. Jak by se podle vás měly zlepšit?
David Rath upozornil na něco, na co dlouhodobě upozorňují i jiní vazebně stíhaní obvinění. Tedy že podmínky ve vazebních věznicích neodpovídají parametrům způsobu života běžného občana. Běžný člověk se potřebuje osprchovat aspoň jednou za den teplou vodou, mít standardní jídlo, nosit svůj oděv nebo nerušeně spát. A to je určitě na místě zajistit i pro obviněné umístěné ve vazbě. Na zajištění takových standardů musíme ovšem získat prostředky. Jsem pro přijetí zákonů, které nám umožní víc než doposud využívat zabavený majetek pocházející z trestné činnosti třeba i pro vytvoření důstojných podmínek ve vazebních věznicích pro občany, na které zákon hledí až do jejich pravomocného odsouzení jako na nevinné. Nerada bych ale, aby věc dospěla do stadia, kdy budeme mít pouze jednu ukázkovou vazební věznici, kam se budou umisťovat vybraní obvinění, a ostatní budou trávit vazbu v nevyhovujících podmínkách. I v tomto ohledu je proto reforma ve vězeňství nezbytná.

Josef Koukal, Právo