Po Babišově lustrační aféře

To, že vůbec vznikla a měla takový průběh, nesvědčí o otevřenosti diskuse, o svobodě projevu apod., ale spíše o hlubokém úpadku politické kultury, o nevážnosti k ústavním hodnotám, jež stanoví Listiny základních práv a svobod v našem politickém životě.

K aféře totiž vůbec nemělo v této podobě dojít. Nejvyšší ústavní činitelé, prezident republiky i designovaný předseda vlády měli hned na začátku, když se v rámci úvah o nové vládní koalici objevilo jméno předsedy hnutí ANO Babiše jako možného člena nové vlády, jasně prohlásit, že na jmenování člena vlády se lustrační zákon nevztahuje, protože to je záležitost Ústavy ČR.

Lustrační zákon nemůže pro členství ve vládě stanovit jiné podmínky než ústava. Pravicoví politikové i média by sice se svou kritikou nepřestali, ale jejich aktivita by nemohla dosáhnout takových rozměrů, jak se tomu reálně stalo. Nemyslím si, že tato široce mediálně přetřásaná kauza nějak prospěla demokratickému ovzduší v zemi a obnovování důvěry v politiku a její představitele.

Jestliže Kalousek jako místopředseda parlamentní strany po onom rozsudku prohlásí, že rozsudek soudu je třeba respektovat, ale zároveň na doplňující otázku dodá, že samozřejmě Babiš agentem StB byl, jen pro to chyběly důkazy, pak to jen potvrzuje závěr o hloubce krize politické kultury a o nevážnosti k ústavním hodnotám.

Lustrační zákony z roku 1991 jsou projevem fundamentalistického antikomunismu, v tomto pojetí výjimečného i v ostatních postkomunistických zemích. Pro posouzení způsobilosti lidí zastávat nějaké veřejné funkce v novém demokratickém režimu nemělo být rozhodující jejich konkrétní chování, ale to, zda byli, či nebyli vedeni v nějakých registrech StB. Prosadil se princip kolektivní viny, jenž je v jasném rozporu s Listinou.

Bohužel, ústavnost těchto protiústavních zákonů potvrdil v roce 2002 i Ústavní soud, který zamítl návrh poslanců ČSSD na jejich zrušení pro neústavnost. Od té doby uplynulo dalších dvanáct let a stále máme tuto temnou skvrnu na právním řádu demokratického státu jako relevantní prostředek politického zápasu -aspoň pro pravicové politiky a média. Pro ně se staly lustrační zákony zřejmě trvalým atributem politického uspořádání.

Pravici se na začátku 90. let pomocí lustračních zákonů i zákona o protiprávnosti komunistického režimu vskutku podařilo zamořit veřejný prostor, a omezit tak svobodný politický diskurs i život.

Cožpak lze považovat za normální, že téměř po čtvrtstoletí trvání nového demokratického režimu nemá o tom, kdo v něm může, či nemůže veřejně působit, zastávat různé úřady a funkce, rozhodovat jeho skutečný život, práce, to, jak byl v jeho průběhu prověřen spoluobčany, ale nějaký zápis v registru StB, organizace jinde prohlašované za zločinnou?

Jak to, že většině novinářů včetně veřejnoprávní ČT to nepřijde divné? Jak to, že se nepozastavují nad nenormálním stavem z hlediska hodnot právního státu a Listiny, že takovéto zákony tu ještě mohou platit a rozhodovat o osudu lidí?

Mediálně široce probíraná lustrační aféra předsedy ANO Babiše tak vysoce převážila nad legitimním veřejným projednáváním problematiky jeho působení v parlamentní a vládní politice spojené s možným střetem zájmů velkopodnikatele a předsedypolitické hohnutí a poslance a člena vlády.

I to je jistě zvláštní vysvědčení o stavu české politiky a médií.