Nesmíme se v EU chovat jako rozcapení frackové

Jak se cítíte v roli politika, kterou jste ještě nehrál?

Cítím se ještě pořád jako nováček. Musel jsem změnit všechno: režim dne, oblečení, střih vlasů.

Jste to ještě vy?

Myslím, že ano, takový šok to pro mě zase nebyl. Jsem sice „věčný fluktuant“, ale v této oblasti jsem už jednou byl.

Hnutí ANO vás využívá jako komunikátora s veřejností. Jako herec se evidentně hodíte.

Ano, mám určitý návyk na kameru. Ale mluvit na veřejnosti v televizi, to je disciplína sui generis. Člověk musí za pár desítek vteřin zformulovat názor a musí být připraven i na otázky, které nejsou z jeho oboru.

Politika a média, popisujete to jako divadlo svého druhu, herecká zkušenost se tedy hodí?

Je to divadlo, ano, a ta zkušenost se hodí, ale já teď musím čekat i otázky typu: „Víte, jak funguje čtvrtý reaktor v elektrárně?“ A to není jednoduché, protože pocházím z úplně jiného milieu. Za poslední týdny jsem se musel naučit spoustu nových věcí.

Zkusme raději první reaktor: jste kandidát ANO na ministra. Vy sám byste preferoval zahraničí na úkor kultury, kam vás většina lidí zařazuje. Proč?

O té většině nejsem přesvědčený. Ale je to osobní postoj, to ano. Víte, ona kultura je pořád na posledním místě, na okraji...

Není to právě výzva, zkusit ten stereotyp změnit?

Svým způsobem ano. Ale není to tak, že něco je lepší a něco horší. Kdybych to měl říct úplně upřímně, je to moje touha po radikální změně. Ale také touha po jakémsi návratu k tomu, co jsem kdysi dělal.

Kultura vás tedy už nezajímá?

To ne, ale je to velmi specifické prostředí. Když nedávno odvolali šéfa Českých drah, žádný výhybkář se neozval. A to ředitel drah není bezvýznamná funkce. Když se na 24 hodin zakývala židle ředitele Národního divadla, otřásla se celá vláda, to nepřeháním. K vedení ministerstva kultury potřebujete empatii, ale i řídicí schopnosti a ještě určitou citlivost k tvorbě těch lidí. A ten protihráč, „člověk z kultury“, je velmi nevyzpytatelný.

To by vás mohlo přitahovat – to, že to není lehké.

Kulturní komunita je velice malá, já tam znám skoro každého. Byl bych nerad, kdybych v roli ministra potom slyšel, že jsem vůči někomu z osobních důvodů podjatý. Nechci přímo říkat, že bych na kultuře měl střet zájmů, ale něco na tom je. Ale to pořád moc předbíháme.

Ne tak docela, když jste otevřeně projevil touhu být ministrem zahraničí.

Ale to je také předčasné. Mě na zahraničí láká i to, že tam mám z 90. let ještě pořád pár známých, profesně velmi kvalitních lidí, kteří byli v cizině a znají svět, ale kteří teď na ministerstvu ve většině živoří, protože museli ustupovat politickým nominacím. S nimi bych zahraniční politiku dělal velmi rád.

A jak by taková politika vypadala?

Především bych chtěl – a na tom je v naší rodící se trojkoalici naštěstí shoda, ať už bude ministrem zahraničí kdokoliv –, abychom konečně byli solidním partnerem v Evropské unii. Abychom ukázali, že doba rozcapeného fracka skončila a začíná období, v němž budeme konečně plnohodnotným členem unie. Ne nekritickým, ale partnerským. V 90. letech, kdy jsme usilovali o vstup do EU, jsme neměli špatnou pověst, tu jsme ale totálně prohospodařili, když jsme všechny poučovali, jak mají co dělat. A to musíme změnit.

Vaše názory na kulturu jsou známé, na zahraniční politiku vůbec. V čem byste se jako ministr lišil třeba od Karla Schwarzenberga?

Začnu něčím, co není příliš lesklé: soustředil bych se na to, aby ten dům konečně fungoval. Karel Schwarzenberg jeho chod zanedbal, což začíná už u rozpočtu. Také bych chtěl, aby kvalitní lidé, kterých tam zbylo tak 25 procent, se dostali na důležité posty a aby je neřídili nezkušení lidé jen na základě politické příslušnosti či známosti. Ale abych nebyl jen kritický, mně se na panu Schwarzenbergovi líbil jeho kosmopolitní přístup, včetně důrazu na dodržování lidských práv, což státu s naší historickou zkušeností určitě přísluší. HN: To asi lidé z ČSSD a pan prezident neuslyší rádi. Oni přece kritizovali Schwarzenberga, že právě tímto důrazem ohrožuje naše obchodní zájmy v Rusku nebo Číně. To si nemyslím, šlo spíš o to, jak se to říká. Ono v diplomacii záleží nejenom na tom, „co“, ale také „jak“ to říkáte. Když se pan premiér Nečas v Moskvě kriticky vyjadřoval k Pussy Riot, bylo to špatně. Proto je tak důležité najít také s prezidentem v zahraniční politice společné naladění. HN: To si asi budete muset nejdříve porozumět s prezidentovým poradcem Hynkem Kmoníčkem. Rozumíte si? Nejsme přátelé, ale známe se poměrně dobře. Rozhodně to je zajímavý partner, široce vzdělaný, což nebývá obvyklé. A je to člověk od fochu, člověk s názorem, a to je vždy lepší. Důležité bude koordinovat zahraniční politiku, ne mít jeden názor, ale v hlavních otázkách, třeba vzhledem k EU, mluvit jedním hlasem.

A kdo by tento hlas vůči EU měl koordinovat? Premiér? Prezident? Ministr zahraničí?

Všichni tři hrají roli, ale za formulaci a výkon zahraniční politiky zodpovídá vláda. Otázkou je např. i umístění evropské agendy. Přípravu těchto pozic v evropských záležitostech by měl mít na starosti první náměstek ministra zahraničí, člověk se silným mandátem. Nejsem zastánce toho, aby se to dělo na Úřadě vlády, jak tomu bylo za premiéra Nečase.

A kdo by takovou funkci zvládl?

To bych nechtěl teď probírat, protože všechno je ještě příliš nedozrálé.

Kdybyste se stal ministrem zahraničí, mohl by pana Evropu dělat váš rival v boji o post ministra Lubomír Zaorálek?

To si nedokáže představit nikdo. Ale je to teď během vyjednávání choulostivá věc.

Co byste vůči EU dělal jinak než Schwarzenberg?

Chtěl bych, aby se konečně vědělo, že Česko má nějakou evropskou politiku. Že máme jasné pozice v některých otázkách obecnějšího charakteru, že o unii přemýšlíme v širších souvislostech a že o tom Evropa ví.

Takže když si za dva roky otevřu třeba Le Monde a zajedu očima na jejich unijní stránku, dočtu se tam, co si Češi myslí?

O Le Monde nejde. Každopádně mám vážné pochybnosti o tom, že se tu dělala nějaká systematická evropská politika. Možná že na vládě se o tom mluvilo, ale veřejnost o tom nic neví. Byli jsme jen kverulujícím zlobilem, ale nikdy ne tvůrcem společné politiky.

Prezident Zeman neustále prosazuje ekonomické pojetí diplomacie, s tím byste souhlasil?

V tom základu jistě. To je věčný souboj ministerstev zahraničí a průmyslu a obchodu. Byl bych rád, kdyby se to konečně podařilo sladit, aby bylo jasné, kdo je odpovědný třeba za výběr a jmenování obchodních radů.

Do toho vám asi prezident bude také chtít mluvit, budete-li šéfem diplomacie.

Nemyslím, že by to byla jeho pravomoc. Obchodní radové by měli být vybíráni standardním výběrovým řízením. A ten lepší pojede. Bylo to tak v 90. letech, proč by to nešlo i dnes. HN: Během prezidentské kampaně se drsně diskutovalo o vyrovnání se sudetskými Němci. Co si o tom myslíte? Je to nezodpovědné a hloupé, takové věci oživovat. My máme chalupu v bývalých Sudetech a naše ohrožení původním obyvatelstvem se projevuje tak, že přijede rodina potomstva původního majitele a podívá se, kde bydlela babička. Vypijeme kafe a poklábosíme. Nechci to trivializovat, ale je to velký dar, když se tak obrovské trauma daří vstřebávat velkorysostí, která je zapotřebí na obou stranách. Němci dnes navíc mají snad nejpacifističtější generaci v dějinách, a šlapat po takovém záhoně, to bychom byli velcí hlupáci.

Zkusme vaši velkorysost ve vztahu k blízké české historii. Jak se díváte na lustrační problémy vašeho šéfa? A propos, opravdu panu Babišovi říkáte „šéfe“?

Jak kdo. Já mu říkám spíše šéfe, zvyk z divadla. A pokud jde o jeho údajné agentství, já mu věřím. Musel přece před vstupem do politiky vědět, že ta chvíle nastane. Že se to bude probírat. Je tu ale spousta pochybností, které svědčí o účelovém využívání celé věci. Vždyť pro některé politiky to byl jediný program.

Jak to bylo, posoudí soud. Vám ale vadila celá věc obecně.

Otázka celkového vyrovnání se s minulostí mě trápí víc. Já jsem typické dítě rodičů z 68. roku. Jen taktak jsem mohl vystudovat vysokou, kde se za mě nakonec zaručili dva komunisté, aniž by to po nich kdokoliv chtěl. I proto jsem zastánce toho, abychom postupovali případ po případu. Lustrační zákon měl hluboký význam těsně po revoluci, myslím, že k pětadvacátému výročí Listopadu bychom si mohli věnovat dárek, složit druhou maturitu, maturitu z občanství, a tenhle zákon zrušit.

Ale máme ve vztahu ke komunistické minulosti tak jasno, že můžeme tenhle symbolický zákon zrušit? Máme na to, udělat maturitu z občanství?

Musíme. Měli bychom o tom celý rok diskutovat a k tomu výročí 17. listopadu to po debatě zvládnout. Měla by v tom pomoci i veřejnoprávní média, to je přece jejich role. To všechno by mělo pomoct k nějaké katarzi. Dnes se přece daleko více pereme kvůli místu a penězům, ne kvůli tomu, co bylo za bývalého režimu. Tahle dnešní nenávist mezi námi prochází jakoby nic.

A nepřemýšlíte o tom taky trochu účelově, protože se to týká zrovna vašeho současného šéfa?

Vůbec ne. Ale abyste mi rozuměl, já nechci, abychom lustrační zákon zrušili na základě návrhu komunistů, to by bylo, jako by kuřák navrhoval, aby se zrušil zákaz kouření. Lustrační zákon musí po debatě zrušit demokratická protistrana, které se to týkalo. Ale jakékoliv spojování tohoto kroku se vznikem vlády je špatné. Jsem proti tomu.

Nebojíte se, že váš šéf bude mít ve vládě obrovský střet zájmů kvůli svému podnikání?

Nebojím, i když tyhle obavy chápu. Mně to také trvalo pět měsíců, než jsem pochopil, že je příliš velký byznysmen na to, aby udělal takovouhle chybu. Pan Babiš není na úrovni developera, který chce ve vládě lacino získat pozemek. Kdyby využíval politiku pro své podnikání, ohrozil by celé své podnikatelské dítě, celou svou pověst. A to určitě riskovat nebude.