Nejvíc se člověk učí v těžkých chvílích

Jakou zkušenost z magistrátu, kde působíte jako první náměstkyně primátorky pro rozpočet a finance, byste jako první přikázání chtěla zúročit v Senátu?

Po mém nástupu do komunální politiky mě překvapil a zklamal poznatek, že hlavní město zůstává na národní úrovni popelkou, a to zejména v oblasti investic. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla kandidovat do Senátu. Chci hájit zájmy Prahy, chci, aby se metropole mohla rozvíjet, chci, aby lidé zde rádi bydleli a vychovávali své děti.

Achillovou patou takřka kterékoli části metropole, „desítku“ nevyjímaje, zůstává přetížená a kapacitně slabá doprava. Jak by napomohl vaší snaze v tomto ohledu fakt, že na magistrátu máte pod palcem kasu?

Tato otázka úzce souvisí s mou první odpovědí. Právě vybudování Pražského okruhu je tím společným projektem státu a hlavního města Prahy. Snahou Prahy je, aby Pražský okruh byl co nejdříve dokončen a ušetřil hlavní město a jeho obyvatele dopadů tranzitní dopravy. Je třeba zdůraznit, že hlavní město Praha není investorem Pražského okruhu. Investorem Pražského okruhu je stát, respektive Ředitelství silnic a dálnic ČR. HMP si však uvědomuje důležitost dostavby okruhu, a činí tak všechny kroky, v mezích svých možností, které povedou k jeho dokončení. Mým úkolem je mít připraven dostatek finančních prostředků na investice související s navazující infrastrukturou.

Nezastíráte, jak moc vás ovlivnili rodiče v nejlepším slova smyslu ze „staré školy“ – tedy i to, že se jim příčily dluhy a půjčky. Praha má rekordní přebytek, ale je možné udržovat v chodu výseč velkoměsta, třeba právě „desítku“, bez vypůjčených peněz?

Být správným hospodářem jsem se opravdu učila již od dětství. Vlastně celou svou profesní kariéru se věnuji tomu, jak co nejefektivněji nakládat s penězi. K „desítce“ mohu říci, že jde o bohatou městskou část. Se svou více než miliardou na účtu a s rozhodováním „dobrého hospodáře“ by to určitě dokázat měla.

Jako profesorku pražské Vysoké školy ekonomické vás obklopují mladí lidé. Čím vás obohacují?

Pedagogická práce je dodnes mojí velikou radostí. Kontakt se studenty považuji za příjemné osvěžení. Inspiruje mě jejich elán a odhodlání stále objevovat nové obzory. Na oplátku se jim snažím předat odborné poznatky a také to, že člověk má vytrvat, i když se mu občas nedaří.

Lidé, kteří vás důvěrně znají, se shodují, že nerada odcházíte „z boje“ se sklopenou hlavou. Prozraďte, prosím, váš recept na to, nenechat se znechutit?

To asi ano, jsem bojovník. Tato vlastnost možná pramení z mého dětství. Jsem nejstarší ze tří sourozenců, když šla moje maminka do práce, musela jsem ve svých deseti letech za ně převzít odpovědnost. Když se dnes otočím zpátky, zjišťuji, že nejvíc se vlastně člověk naučí v těžkých chvílích. Víte, jak se říká: „Co mě nezabije, to mě posílí.“ Jsem realista, snažím se být vždy nad věcí a objektivně hledat řešení v každé situaci.

Doslechl jsem se, že ráda vaříte, a to už od té doby, kdy vás do kulinaření zasvětila maminka.

Vařím moc ráda, to je pravda. Je mi moc líto, že v současné době se kvůli pracovnímu vytížení nemohu této zálibě věnovat tak, jak bych ráda. U vaření relaxuji, to každopádně.

Autor: Vladimír Plesník

Článek si můžete přečíst v deníku Právo.