Moc převzali opraváři

LN se pokusily srovnat vládní plány s ekonomickou realitou.

17 lidí u jednoho talíře Největší české trápení se bezpochyby jmenuje nezaměstnanost. Ačkoli je v porovnání se světem poměrně nízká (7,2 procenta, v eurozóně 12,2), bez práce máme rekordních 596 833 lidí. Vláda sama zde mnoho nezmůže, ale může trochu pomoci a hodně neškodit. Plán odpustit vybraným absolventům a seniorům sociální pojištění nenapadnou ani umírnění liberálové; neškodila by pak tím, kdyby si v tuto chvíli odpustila křížové tažení proti švarc systému.

Koalice přesně popisuje až dramaticky nerovné zdanění zaměstnanců a živnostníků, nicméně s divokým honem na věčně ztrátové podnikatele doporučujeme počkat do doby, kdy se o jedno volné pracovní místo nebude hrdlit 17 nezaměstnaných. Naopak letitý strašák – hluboké deficity veřejných financí – je díky drakonickým opatřením Nečasovy vlády dočasně zahnán. Berní úřady vybírají mnohem více, než plánovaly, z čehož plyne jasný závěr: dokáže-li koalice jen trochu šetřit, na své velkorysé plány bude mít zdrojů dost: daně v žádném případě není nutné zvyšovat, ani když zlevní třeba léky.

Od vlády tak chceme téměř jediné: nechat byznys být, aby se po letech nadechl. Hlavně žádné prudké změny, revolucí jsme si za posledních sedm let užili dost.

Frustrace a atentát Hlasy protestních stran složily 94 křesel, téměř polovinu sněmovny. Metaforou tohoto postoje je chrastavský atentátník, jenž střílel na prezidenta Václava Klause „na protest vůči vládě“. Aniž bychom zdivočelého komunistu omlouvali, Pavel Vondrouš je přesvědčen, že bývalá vláda spodní milion lidí odepsala. A není sám.

Čísla sice dokazují, jak hodně se Vondroušovi souvěrci mýlí, ale toto přesvědčení lidé objektivně sdílejí.

Atentátník přiznává, že jej k extrémní reakci přiměly desetitisícové dluhy z exekuce za jízdu na černo. Změnit tento postoj – tedy aby třeba i dělníci z periferie považovali tento režim za svůj – může vláda poměrně snadno. Například tím, že doslova zařízne neadekvátní náklady exekutorů, což si vláda dost konkrétně naplánovala.

Přežít a obstát ve světě?

Postarat se o školy a vědu Výše uvedené jsou vlastně snadné závazky. Jenže Česko nebude konkurenceschopné, dokud si neudělá domácí úlohy ve vzdělávání a ve vědě. Z demografie i z rozpočtového výhledu ministerstva financí je očividné, že peněz i studentů bude ubývat. Je jasné, že některé školy nepřežijí.

Stejně tak si musíme přiznat, že bez změny financování se ani ty nejlepší školy (jako Karlova univerzita) nezvednou ze spodních příček světových žebříčků. Z koaličních vět typu „Transformujeme Radu pro výzkum, vývoj a inovace“ mnoho konkrétního neodvodíme. Sice konečně máme vicepremiéra pro vědu a výzkum, ale vzdělání a věda jsou v tuto chvíli největší neznámá: možná se opět budou ztrácet veřejné peníze ve prospěch konkrétních průmyslníků (třeba zlepšování travních sekaček), možná se konečně začne něco pořádného dít.

Temelín a euro V klíčové oblasti, kterou je energetická bezpečnost, mluví koalice jasněji: „Pokud to bude hospodářsky výhodné pro ČR, podpoříme dostavbu Jaderné elektrárny Temelín.“ Nezbývá než stoprocentně souhlasit – teď jen půjde o to, kdo tu „hospodářskou výhodnost“ definuje, že.

Vláda, ač se verbálně chová až eurohujersky, v plánech poměrně racionálně říká: Budeme připravovat ČR ke vstupu do eurozóny. Což je plán, který musí schválit i euroskeptik: kritéria přijetí eura (limitované schodky, nekolísající kurz, inflace jako v eurozóně, vládní dluh do 60 % HDP) přece chceme plnit, i když se nakonec třeba rozhodneme jako Dánové či Švédové ponechat si vlastní korunu.

Ghetta Jestli něco Nečasova vláda podcenila, pak to byl narůstající extremismus v sociálně vyloučených lokalitách. Sobotkova řešení znějí vágně: slibuje, že zamezí pronajímání drahých ubytoven, z nichž se postupně stávají ghetta. Agendu dostal pod sebe plnohodnotný ministr, nicméně mezi elegantní rétorikou a skutečnou pomocí bývá dlouhá cesta.