Martin Stropnický: Smekněme a nenechme se zahanbit

Vybaví se leccos. Například politické omyly, které válce předcházely. Selhání elit, váhavost a zaslepenost lídrů, cynismus propagandy, alibismus akademiků i zbabělost některých klíčových aktérů.

Zrod a postupný růst zhoubných ideologií a chorobné ambice jejich přízračných protagonistů. Leckdy zoufale špatný odhad vývoje situace ze strany analytiků. Masivní manipulace veřejným míněním. Vybaví se leccos…

Je naší povinností tyto skutečnosti nejen znát, ale také je umět vyhodnotit a – ač to zní jakkoli frázovitě – vzít si z nich ponaučení. Kolikrát už jsme si ale my, lidé, tohle v souvislosti s nějakou dějinnou tragédií slibovali a jak vzácné jsou chvíle, kdy jsme potom své chyby s odstupem neopakovali. Nechci ale být skeptický, naopak hledám záchytné body k pozitivnímu pohledu.

Karel Čapek řekl, že „válka je hrozná a nepřípustná, ale ještě hroznější a nepřípustnější je otroctví“.

Nejspíš proto se mi teď vybaví ti, kteří se zlu postavili. A mezi nimi na velice čestném místě naši vojáci, připravení v předvečer válečného konfliktu padnout za vlast v pohraničních pevnostech. Stále se vracejí vzpomínky na ty z nich, kteří si raději vzali život, než aby poslechli rozkaz k ponižující kapitulaci.

Zmrzačení ducha
A pak jsou tu ti, kteří často cestami nesmírně složitými našli způsob, jak bojovat za svoji vlast, za Československo, v zahraničí. Nikdy jim nebudeme dost vděční. Především na nich a jejich činech můžeme dnes stavět pocit národní hrdosti a sebevědomí. Někteří jsou ještě s námi. Važme si jich. Važme si jejich hrdinství, projevovaného s tak neokázalou samozřejmostí.

Když se mluví o hrůzách druhé světové války, vybaví se nám většinou nálety, boje na frontě, oběti koncentračních táborů. Válka je ale proto tak hrozná, že se nevyhýbá žádnému prostředí, žádnému člověku. Zasahuje do každého detailu každého dne každého občana. A nejen nedostatkem či nebezpečím.

Válka je ponurou příležitostí k rozvinutí těch nejodpudivějších lidských vlastností. Je prostorem pro vyřizování osobních účtů, hřištěm zrad a vzájemných likvidací. Je předpolím k budování těch nejpochybnějších blyštivých kariér ambiciózních slouhů. Je tragickým jevištěm, kde se mísí hrdinství, zbabělost, nenávist a zoufalství v jeden nepřehledný a často nerozlišitelný apokalyptický obraz mravní zkázy.

Po válkách se vždy počítají mrtví a ranění. Málokdy se dělá součet celkového zmrzačení ducha, které si v sobě odnášejí přeživší. Možná proto bývají poválečná období tak krutá a cesty k následnému míru tak křivolaké.

Co tedy s válkou? Jak se vyhnout zlu, které přináší? Je to vůbec v lidských silách? Lze vymýtit z našich genů tu periodickou potřebu násilného střetu? Nevím. Je ale třeba se o to znovu a znovu pokoušet.

Myšlenku míru však nelze stavět na pochopitelném a jistě bohulibém, přesto poněkud bláhovém přesvědčení, že po té minulé už žádná další válka lidstvo neohrozí. Samozřejmě, všichni si to přejeme. Obávám se ale, že takhle to na tomto světě nechodí.

Pro mír je třeba soustavně a trpělivě vytvářet předpoklady. Je jich celá řada a úsilí o jejich rozvoj je a bude práce nekonečná. Je ale naší povinností se do ní pustit a nepolevit. Mír se těžko snáší s bídou. Mír umírá v sousedství předsudků, chorobných ambicí a nenávistných ideologií.

Slabost povzbuzuje případné agresory
Mír je křehká substance. Nedaří se mu v extrémech. Potřebuje základní rovnováhu. Společenskou i mezinárodní. Prosperita, právo, vzdělanost, tolerance, ale i rozhodnost – to jsou vlastnosti rovnovážného prostředí, ve kterém se míru daří.

Jako ministr obrany však nemohu opomenout jednu další a podstatnou složku, bez které lze o míru jen teoretizovat. Ať se to komu líbí nebo ne, oné rovnováhy lze dosáhnout pouze tehdy, jsme-li schopni mír také bránit. A bude-li se to o nás vědět. O tom jsem pevně přesvědčený. Mám na mysli obranu fyzickou, se zbraní v ruce. Slabost dělá z potenciálních agresorů agresory skutečné. Proto je třeba pracovat na tom, abychom měli kvalitní, dobře vycvičenou a moderně vyzbrojenou armádu.

Proto je potřeba kultivovat naše spojenecké svazky v rámci Severoatlantické aliance i Evropské unie. Je nesmírně důležité, aby právě na tomto panovala celospolečenská shoda. Shoda mezi politiky, shoda mezi občany. Neztrácejme čas planými diskusemi či polemikami. Nezpochybňujme význam armády.

Nerelativizujme zásadní důležitost našich spojeneckých vazeb. Jsou to vazby, které jsme si sami zvolili. Jsou to vazby s demokratickými státy. Nekoketujme s alternativami. Žádné neexistují. Soustřeďme se na to, abychom byli schopni přispět k oné žádoucí rovnováze, která přináší podmínky pro mír. Náš díl odpovědnosti z nás nikdo nesejme. Díl odpovědnosti politiků, díl odpovědnosti vojáků i díl občanů. Je to naše společná povinnost. Sedmdesát let je dlouhá doba. Jeden lidský život. Ale ještě jsou tu někteří pamětníci s námi. Někteří z těch, kteří svůj díl odevzdali bezezbytku. Smekněme před nimi a nenechme se zahanbit. A čím přispějeme? Třeba tím, že budeme pracovat ze všech sil na tom, abychom napomohli vytvoření oné žádoucí rovnováhy, která je pro mír předpokladem.

Martin Stropnický, ministr obrany