Martin Stropnický o Václavu Havlovi

Tiskové zprávy
Zpět na Zprávy

​Václav Havel… Dokážeme se s jeho odkazem vyrovnat? Umíme jeho osobnost pojmout a vstřebat? Vyznáme se v ní bezezbytku? Asi je příliš brzy. Čtu v souvislosti s výročím jeho odchodu různé úvahy a trochu se v tom ztrácím. Od zbožnění po prokletí. Škála je široká. Jak už to u nás bývá.

Netesejme ale, prosím, další sochu. Jednoho tatíčka už jsme si uhnětli.

Václav Havel byl, alespoň pro mě, nesmírně citlivý člověk, který si neustále kladl bolavé otázky a hledal na ně usilovně odpovědi. Ne vždy jednoznačné. Občas se i mýlil. A kdo se mýlí, zůstává lidský.

Václav Havel se lišil. Byl jiný. Dodával veřejnému prostoru to, co politice tak často v její úporné účelovosti zoufale schází: ideál, rozlet, duši, chcete-li. Český Ikaros, který dobře věděl, že se vznáší příliš blízko Slunce.

Voláme často po osobnostech. Zároveň děláme všechno proto, abychom je hned v zárodku potlačili. Bez nich se cítíme ohroženi, po jejich boku trpíme pocitem malosti. Václav Havel měl štěstí. Přišel v době dějinného zlomu. Proto mu byla jeho výjimečnost dočasně a částečně odpuštěna. Nebo si snad dovedete představit, že by se objevil dnes? Že by se stal ztělesněním toho, po čem leckdo v naší zemi právem volá? Dali bychom, my Češi, tak nároční k druhým a tak shovívaví k sobě, Václavu Havlovi šanci? Na to má představivost nestačí. Druhý pokus by se nekonal. Budeme si tedy muset pár generací počkat, než vznikne nová souhra okolností, v níž připustíme, že osobnost nejen potřebujeme, ale také uneseme.

Martin Stropnický

Pokračujte ve čtení