Martin Stropnický NATO, naše členství a naše hrdost

Dobře si vzpomínám na dobu před rokem 1999, kdy členství v alianci bylo více než co jiného především vyjádřením hledání nové identity po rozpadu bipolárního světa. Pro mnohé z nás bylo také morálním zadostiučiněním a dlouho očekávaným oddělením se od reality předchozích čtyřiceti let. Teprve členstvím v NATO Západ poprvé od konce studené války jasně řekl „ano, vy Češi patříte mezi nás“. Nedávný osud těch, kteří „mezi nás“ bohužel nepatří, nám je jasným varováním. Lidé na Ukrajině a v Gruzii jistě vědí, o čem mluvím. Konec Švejků Jen pro upřesnění: když v roce 1999 Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem vstupovala do NATO, nestalo se tak kvůli kvalitě našich armád. NATO jako vojensko-politická aliance upřednostnila právě politické hledisko. A větší kvalita ozbrojených sil byl úkol, který na nás teprve čekal a který řešíme dodnes. Na tuto půjčku bezpečnostních garancí ale nesmíme zapomínat. Je zároveň naším klíčovým úkolem podílet se i na rozvoji vojenských schopností aliance.

V této oblasti na sebe bereme celou řadu závazků. Například pro kolektivní obranu podle článku 5 Severoatlantické smlouvy může Česká republika poskytnout až brigádní úkolové uskupení. To reprezentuje v některých případech až 5000 mužů a žen – tedy vojensky zcela nepřehlédnutelný prvek. Jistě, jde o málo pravděpodobnou situaci, ale opakovaně jsme do zahraničních misí pod vedením NATO vyčleňovali jednotky až do velikosti praporního úkolového uskupení. A naši spojenci nás za to také vysoce oceňují.

Ne všichni si uvědomují, že podobné závazky jsou zároveň příležitostí k rozvoji našich vlastních schopností. Díky nim se učíme důležité postupy a rozvíjíme schopnosti, které bychom jinak neměli kde nabýt. A co je lepším nácvikem působení sil na vlastním území než ostrá zkouška v misi?

Spolupráce s aliančními jednotkami má ještě jeden nemalý pozitivní efekt: lidskou dimenzi. O čem mluvím? Pokud potkáte našeho vojáka s misijní zkušeností, bude proti vám stát profesionál, který prošel ostrým bojem, ale který se zároveň umí chovat. A jestli se nedomluvíte anglicky, rád vám pomůže. Zapomeňte na normalizačního „vojcla“. Došvejkovalo se.

Méně viditelným nástrojem než mise je iniciativa Smart Defense. Ze současných 27 již probíhajících projektů se Česká republika podílí na 12 z nich a v případě Multinational Aviation Training Centre zastává pozici tzv. LeadNation. Naše zapojení do fungování aliance v těchto oblastech daleko přesahuje pro některé Čechy tak obvyklé přesvědčení o vlastní malosti.

Jakkoliv je ale transatlantická vazba nezpochybnitelným základem bezpečnostní architektury, zkušenost nám ukazuje, že evropská část této rovnice se té americké vlastně vůbec nerovná. V situaci, kdy obranný rozpočet USA představuje tři čtvrtiny celkových výdajů na obranu všech členských zemí NATO, se pro naši pozici, stejně tak jako pro pozici řady jiných evropských států, vtírá označení „černý pasažér“. Nebylo by moudré čekat, až přijde „revizor“ v podobě bezpečnostní krize. Pokuta za jízdu načerno je nejen zahanbující, ale především drahá.

Nechci si zde stěžovat na výši obranného rozpočtu – to je evergreen, který z naší politiky známe. Zamyšlení totiž vyvolává i míra efektivity výdajů. A to je přesně oblast, kde musíme začít s intenzivní nápravou. Jestliže USA vydávají na obranné úsilí téměř dvakrát více než evropští členové dohromady a přitom efektivita Američany vynaložených prostředků je téměř čtyřnásobná, pak to ukazuje, že nám za spojenci za Atlantikem možná ujíždí vlak. Jak známo, řetěz je pouze tak silný, jak silný je každý jeho článek. A pokud jednotlivé státy aliance představují tyto jednotlivé články, máme možnost být skutečně silným řetězem. Pod jednou podmínkou: každý musí pracovat na tom, aby se řetěz právě u něho neroztrhl.

Samozřejmý luxus armády V čem se ovšem můžeme směle poměřovat i s americkými partnery, je důvěra občanů v armádu. Ta je dnes nejvyšší od vzniku České republiky. Na druhou stranu výrazně nadpoloviční procento Čechů jedním dechem dodává, že je dění v armádě vůbec nezajímá. Přitom obrana státu je nás všech! Toto pouto se po profesionalizaci armády začalo vytrácet. Možná veřejnost dospěla k názoru, že v dnešním světě vojáci nejsou potřeba – možná jen nemá s armádou bezprostřední zkušenost a snad by i větší „viditelnost“ vojáků ocenila.

Současná mladá generace vyrostla v době a prostředí, kdy voják je vidět nanejvýš tak v televizi. Totéž platí pro techniku. Jistě, svým způsobem je to dobře: je to důsledek toho, že Evropa se těší historicky bezprecedentnímu období míru. Neberme ale takový stav jako samozřejmost. Nezapomínejme na naše dějiny. Vězme, že mír má svou cenu. A přeje těm, kteří jsou připraveni. O činnosti naší armády musíme lépe informovat. Musíme ji umět představit, přiblížit, vysvětlit. Pracujeme na tom. Koncem loňského roku se do škol vrátila branná výchova, i když v jiné formě, než v jaké jsem ji zažil já. Žádné pytlíky na rukou a běh do atomových krytů. Problematika přípravy občanů k obraně státu je explicitně zahrnuta do rámcového vzdělávacího programu a do školních vzdělávacích programů základních škol. A zdá se, že žáky armáda zaujala. O besedy, které vojáci pořádají přímo na školách, je značný zájem – jak ze strany škol, tak i dětí samotných.

I v tom tkví jeden z našich úkolů do budoucna. Vyvolat v lidech zájem o to, co se děje nejen u nás, ale také kolem nás. A proč vlastně čeští vojáci riskují své životy v zahraničních misích. Je na nás jim to srozumitelně vysvětlit. Na svoji armádu můžeme být po právu hrdí. Vojáci jsou tady pro nás a buďme jen rádi, že jsme jejich nepostradatelnost nemuseli poznat v plném měřítku. A to i díky jistotě, kterou máme už 15 let.

NATO je svou škálou aktivit zcela bezprecedentním příkladem úspěšné spolupráce mezi státy, o jaké si ostatní aktéři mezinárodních vztahů mohou nechat jen zdát. Ten „samozřejmý luxus“ bezpečnostních konzultací, společných cvičení či například kolektivní ochrany vzdušného prostoru nám může zbytek světa závidět. A to platí i pro takové vojenské velmoci, jako je Čína nebo Rusko. Geografická poloha České republiky byla mnohokrát v dějinách jednou z hlavních příčin toho, že se naše území stalo bitevním polem. Ano, to je minulost. Ale musíme myslet i na budoucnost a být připraveni. Nejsme velmocí a potřebujeme spolehlivé spojence. Díky našemu členství v NATO je už patnáct let máme.