Martin Stropnický: Mír není zadarmo

Coby bývalý diplomat – jak vnímáte vzkazy, jež dostáváme z Ameriky, že se jí příliš nelíbí, kterak se vzdalujeme od politiky prezidenta Václava Havla?
Když jsem nastoupil, moje první cesta vedla právě do Ameriky. Já tento rozměr cítím jako strašně důležitý i vzhledem k tomuto jistému třepení názorů. Přesvědčil jsem se tam, že Havlův odkaz pořád funguje. Zároveň jsem se jim snažil říkat, pokud tedy jde o obranu, že si uvědomujeme náš díl odpovědnosti a že evropské státy si trochu rozmazleně zvykly spoléhat na USA, včetně financování obranných kapacit. Snad poprvé v dějinách má naše ministerstvo jisté peníze na další tři roky. Což vůbec není málo. Marná sláva, ČSSD tlačí samozřejmě na sociální sektor. Když za těchto okolností má obrana každý rok 2,5 miliardy navíc,není to vůbec zanedbatelné. A u Američanů to zabere víc než nějaké květnaté řeči.

A budete se snažit i ve vládě prosadit, aby vysocí úředníci ministerstva zahraničí, například náměstek Petr Drulák, havlovskou tradici nezpochybňovali?
Já jsem ve vládě za obranu. Postoj za celý stát je trochu strakatější. Můžu dost obtížně kolegovi Zaorálkovi mluvit do jeho práce. Asi je tam s panem Drulákem nějaký blízký vztah. Myslím, že to samotného pana ministra oslabuje. Ale to si musí vyřešit on.

Kroky prezidenta také úplně nepomáhají. Dovolená za ruské peníze na Rhodu, Pussy Riot…
Pro mě je pan prezident důležitý partner, protože má v obraně velké pravomoci. Zaplať pánbůh, že armáda prezidenta zajímá a nebere ji jako partu dobrovolníků, která stojí jen peníze. Čili já v takové konstelaci se těžko můžu pouštět do kritiky jeho výroků.

Ani těch sprostých?
To je pro mě banální. Já jsem placený za to, aby fungovala vazba hlava státu – obrana. Na to ostatní je spousta lidí, kteří to obstarají za mě.

Prezident na Rhodu například řekl, že krize na Ukrajině je „něco jako chřipka“. To je v pořádku?
Víte, já nemluvím z nějaké zbabělosti. Když se mluvilo o cestě Vojtěcha Filipa do Moskvy, řekl jsem k tomu asi deset vět, a i tomu nejhloupějšímu muselo být jasné, jaké je moje stanovisko. Když si myslím, že mám nastoupit, nastoupím. Jsem v situaci, kdy s panem prezidentem potřebuji najít shodu na novém náčelníkovi generálního štábu, na zahraničních misích, na dlouhodobé koncepci armády, která se teď píše…

Jaká by tedy česká armáda měla být?
Ne nakreslená podle fotek z posledního konfliktu. Často se podle představ i některých vysoce postavených lidí připravujeme na minulou válku. Teď jsme dostali takový první draft koncepce a kybernetická bezpečnost byla asi ve třech větách. To jsem docela zesinal, protože si myslím, že důležitější než počty děl je zabezpečení, aby nám je někdo šikovně přes počítače nezablokoval. Takže armáda by měla být relativně malá, co nejlépe vyzbrojená a vycvičená. A specializovaná na několik výsostných oborů, kterými jsme se doteď profilovali a které fungují. Za všechny řeknu naše obligátní protichemické jednotky nebo vrtulníky. Další zásadní okolností je rychlost. Konflikt na Ukrajině nás vyškolil v tom, jak se situace dokáže změnit během několika dnů. A pak městská válka: proti vojákovi, kterého nedokážete identifikovat.

Na městskou válku česká armáda není připravená?
Musí být na ni připravená, musí mít příslušnou složku, která bude mít patřičné vybavení. Když nebudete mít správný typ obrněných aut, váš manévrovací prostor se zásadně zúží. A protože je koncepce takhle důležitá, nechci ji nechat jen na generálním štábu. Chci slyšet externí názory v zájmu odstranění provozní slepoty.

Že má být armáda malá a dobře vybavená, slýcháme nejméně deset let. To znamená, že se pak stát podle toho nechoval a stejně nakupoval předražená letadla nebo transportéry? A proč by ta vaše koncepce měla dopadnout jinak?
Samozřejmě může přijít vláda, která ji dá do šrotovačky. Tohle je aspoň první krok. Je to papír na patnáct dvacet let. A proč taková armáda do teď nevznikla? Banální důvod – nebyly peníze. Třeba počet 27 tisíc vojáků se nenaplnil, byl krytý penězi na 23 tisíc, ale ani tenhle počet není naplněný. Protože není na rekrutování. Teď se pokrývá, co odchází, je to nula od nuly. Od příštího roku chceme nabírat dvojnásobek lidí, kteří odejdou. Přijde jich 1500 místo zhruba 400 nebo 500.

Když jste mluvil o kybernetické bezpečnosti, už tedy vytváříte nějakou složku, která se touto oblastí bude zabývat víc než dřív?
Je pravda, že máme určité zpoždění, ale vzpamatovali jsme se. V armádě se to už děje, ale detailně to nebudu rozebírat, je to docela choulostivé.

Jsou na to lidi a dokážete je zaplatit?
Ano. Naštěstí existují srdcaři. Postavit jen na tom kybernetickou bezpečnost státu by ale nebylo seriózní, takže na to nějaké peníze máme. Jsou to dva tři měsíce, co jsme přijali velmi zkušeného člověka. Staví si svůj tým a dohadujeme se právě i o financích.

Jak se takoví lidé hledají?
V bezpečnostních složkách různí lidé jsou, jde o to je najít a spojit. Máme piloty, kteří berou mnohem méně, než by dostali u nějakého charteru. Ale většina by jich nešla létat jednu úmornou linku k moři. I pro počítačové experty je tohle prestižní práce.

Kdy ten tým bude sestavený?
Záleží, jak se nám bude dařit ty lidi získávat. Ale jádro musí fungovat od Nového roku. Bude mít tykadla na ministerstvu a generálním štábu a bude součástí celostátního systému, který zajišťuje Národní bezpečnostní úřad. My na něj nechceme úplně čekat.

Budete nakupovat novou armádní techniku?
Aby to nebyly takové ty nahodilé nákupy z minula, a byl to úžasný terén pro korupci a nevýhodné ceny, musí vycházet právě z koncepce. Aby nepřišel nějaký panáček a neřekl: Bum! A teď nakoupíme casy.

Už za vámi nějaký takový panáček byl?
Ono se to nezkouší takhle primitivně, ale řekne se třeba, že potřebujeme třetí vládní airbus. A já: Proč? No, my ho už máme slíbený. Jenže ten, kdo vám ho slíbil, už ministrem není… Chceme armádu flexibilní a podle standardů máme být do čtyř dnů kdekoli po světě, jsme schopni si tam vůbec něco přepravit? Nejsme, protože máme casy, kam se kromě vojáků vejde s prominutím jen harampádí. Asi jsme tedy měli mít i nějaké letadlo typu Hercules. Nemáme ani letadlo, do kterého se vejde naše nejmenší obrněné auto Iveco.

Tohle říká ten dokument?
Je to strategický dokument, který stanovuje do budoucna, co bude třeba. Docela mě naštvalo, když se v médiích objevilo, že by někteří vojáci rádi měli místo čtrnácti gripenů dvacet. Nejde o to, kolik jich máme mít, ale že takovéhle vzkazy nemají unikat. Je to celkem zásadní věc, mimořádně drahá. Vzdušné síly jsou nejdražší, od toho, co si vymyslíte do vzduchu, se vám pak odvíjí možnosti pro vybavení na zemi. Jinak to, co je potřeba, co v materiálu bude a co vyplývá z faktů, je obměna vrtulníkového parku. Musí začít v roce 2017, což znamená vyhlásit tendr příští rok. Je to naše specializace, navíc tam máme stále ruskou výbavu a začínáme mít problémy se servisem a přísunem dílů. Není to sice vážné, ale situace není příjemná.

Co to znamená?
Že podnik LOM Praha je závislý na náhradních dílech z východu a dodávky jsou nyní dost nahodilé. Zatím jsme na tom dobře, ale třeba další státní podnik VOP CZ kupoval z Ukrajiny plechy na jiné věci, ale přestaly chodit, tak je museli sehnat jinde, kde jsou dražší. Když jsem chtěl bilanci těchto podniků za rok 2014, řekli, že asi budou v minusu, protože měli velké vícenáklady plynoucí ze sankcí. S tím se ale nedá nic dělat, mír něco stojí.

Takže nové vrtulníky nebudeme kupovat od Rusů?
Měli bychom kupovat z bezpečných zemí. Ideálně od spojenců či od výrobců, které používají členské země NATO. Abychom věděli, že to používá i někdo jiný, a mohli jsme si případně pomoct.

Jakých vrtulníků se obměna bude týkat?
Sokoly, které se používají na přepravu lidí či jako záchranná služba, budeme mít dva v prosinci po generální opravě a chceme nechat zgenerálkovat také další čtyři. Životnost se protáhne o několik let, ale jedna oprava vyjde na 120 milionů. Velké dopravní vrtulníky Mi-17 máme do roku 2022, ty novější Mi-171 nejméně do roku 2028, takže je neřešíme. Bojové Mi-24 ale končí a potřebujeme, aby nejpozději od roku 2018 nabíhaly nové, jde o dvanáct kusů. Vypíše se soutěž, musíme o ní rozhodnout do konce roku, příští rok se to vyhlásí. Dodání u takové techniky je dva roky. Minimální cena za kus je 350 milionů.

Psalo se o třetím vládním airbusu, to už neplatí?
Nejsem toho zastánce. Zásadní je ale kritérium mobility a rychlosti. Nikdy nebudeme mít obří transportní letadlo, ale měli bychom být schopni vyslat jednotku s veškerým vybavením kamkoli po světě.

Takže chcete koupit něco, jako je legendární Lockheed C-130 Hercules?
To je to, co armáda potřebuje. Jeden až dva kusy.

Kdy?
2017 a 2018. Rozhodovat se o tom definitivně bude během příštího roku. Jsou před námi docela velké, finančně náročné projekty. Ještě je třeba připočíst nové radary, ty jsou za více než 1,3 miliardy.

A co pandury? Ty se také měly dokupovat.
Původní číslo 199 kusů vycházelo z potřeb, nebylo to chimérické množství. Ačkoli to vypadá jako obrovité číslo, je to základní dopravní prostředek armády. Nic dalšího v takovém počtu nepotřebujeme. Nekoupily se zatím velitelské a spojovací vozy. Budeme kupovat spíš holá auta, která si dovybavíme v Česku. Pandur připravený na osazení pořídíte za třicet milionů.

Kolik jich tedy bude třeba?
Teď má být dvacet spojovacích a deset velitelských. Rozhodnutí musí padnout do půl roku.

Mimochodem, ten dopravní letoun typu Hercules by stál kolik? Miliardu? Miliardu a půl?
Asi tak, zhruba jako airbus. Toto je ale stav debaty k dnešnímu dni. Musíme to mít podložené. To máte jako s casami. Stačí čtyři? Nepotřebujeme ještě dvě? Asi ano.

To vážně potřebujeme další letadla Casy?
Jedna je na Sinaji, jedna musí být v záloze, pak vám zbývají dvě. To není moc. O tomhle všem se rozhodne definitivně do března. Pak si to budeme ještě muset obhájit na vládě, ale mělo by to reflektovat rozpočtové možnosti. A vzhledem k tomu, že víme, že rozpočet na obranu má růst, by se to nějak pořídit dalo.

To všechno ale stojí spoustu peněz.
Ano, ale jsou rozložené. Když řekl generál Malenínský ve sněmovně 100 miliard, znělo to strašně. Jenže když si to rozložíte do deseti let, je to pořád hodně, ale už to odpovídá tomu, co máme v rozpočtu na akvizice.

Autor: Luboš Kreč, Vojtěch Blažek