Mám na to, ale všechno hrozně bolí

Z médií
Zpět na Zprávy

Důvody ke vstupu do aktivních záloh jsou různé: někdo chce zkusit, zda na to ještě má, jiní je berou jako první krok k plnohodnotné službě v armádě. Osmnáct čerstvých záložáků nyní ve Vyškově dokončuje výcvik a čeká je vojenská přísaha.

Dvaačtyřicetiletý řidič kamionu Jiří Kubín patří k mužům, kteří ještě zažili povinnou vojnu. A žádným velkým nadšencem pro službu v armádě se po ní nestal.

Přesto se nyní po letech rozhodl ke kroku, který řadu jeho blízkých překvapil. Přihlásil se k armádním zálohám a na začátku dubna nastoupil k šestitýdennímu základnímu výcviku ve Vyškově. „Vyrostly mi děti a chtěl jsem si zkusit, jestli na to ještě budu mít,“ vysvětluje zvesela jeden z nejstarších nováčků.

Jiří Kubín září nadšením, přestože mu zátěž dává očividně pěkně zabrat. Instruktoři uznale hodnotí, že právě svým nadšením a týmovým duchem dožene i mladší kolegy, kteří jsou na tom s fyzičkou lépe. „Mám na to, ale všechno hrozně bolí, tělo neregeneruje, jak by mělo,“ popisuje zadýchaně po překonání překážek v terénu. Hned ale dodává, že výcvik je zážitek, který by neměnil a který mu dává větší smysl než bezcílné pochodování kdysi dávno na vojně.
Osmadvacetiletá Adéla Lněničková, která je jedinou ženou v tomto kurzu, srovnání se základní vojenskou službou nemá. Do záloh se přihlásila proto, že o armádní kariéře uvažuje. Na šest týdnů proto vyměnila šminky za zelené maskování obličeje.

Podle zkušeností armádních psychologů i instruktorů jsou ženy mnohem odhodlanější než muži – když už do armády či záloh vstoupí, málokdy to vzdají.

Velkou část učení, střílení, taktických cvičení, nevyspání a nepohodlí už mají tito budoucí záložáci za sebou. Do jarního rána tentokrát vstávají po noci, při níž zvládli přesun a krátký spánek pod přístřešky, které si sami postavili.

Škoda že nás bouřka obešla Museli se však střídat v hlídkách, někteří si tak zdřímli třeba jen na tři hodiny. Paměťový test, který je čeká hned po ránu, se tak kvůli spánkové deprivaci mění ve výzvu – zvláště když musí informace udržet v hlavě až do večera.

Naštěstí během noci alespoň nezmokli. „V noci se blýskalo a každou chvíli to vypadalo, že bude pršet. Vlastně je škoda, že nás bouřka obešla, alespoň si vojáci mohli vyzkoušet, jak kvalitní přístřešky na spaní si umějí postavit,“ hodnotí major Miloslav Stuchlík, který má ve Vyškově záložáky na starosti.

Při takzvaném komplexním polním výcviku tentokrát záložákům počasí přeje. V mapě mají vyměřenou pětadvacetikilometrovou trasu, cestou je čeká osm úkolů a nesou s sebou plnou polní. Tedy takových pětadvacet kilogramů zátěže plus jídlo a vodu.

Na laně s kladkou musí překonat například vodní překážku, jinde zase celé družstvo musí s plnou polní vylézt do prvního patra domku, aniž by měli k dispozici žebřík. Dostat nahoru i ty, kteří nejsou tak silní a mrštní, aby to zvládli sami, je přitom výzvou pro celý tým.

A kdo se špatně zorientuje v mapě, nachodí se víc – místo pětadvaceti kilometrů třeba třicet.

Příští týden už vojáky čekají jen závěrečné zkoušky a poté slavnostní přísaha. Teprve poté si odpočinou a bude čas na to, aby si srovnali svá očekávání se skutečností.

Co od nich čeká armáda, je přitom jasné – počítá s tím, že tyto dobrovolníky může povolat například při živelních pohromách a podobných krizových situacích, ale také v případě válečného ohrožení.
Bez nadšení a odhodlání se v žádném případě neobejdou. Musí totiž přesvědčit k výkonu nejen sebe, ale i své zaměstnavatele, kteří je pak uvolňují na vojenská cvičení. Peníze tak rozhodně nechápou jako hlavní motivaci – spíše jako částečnou kompenzaci toho, že kvůli závazku musí i v době klidu a míru čas od času vše podřídit výcviku.
Autorka: Zuzana Taušová

Pokračujte ve čtení