Věra Jourová Křivé obvinění mě nakoplo k politické kariéře

Jednou jsi dole... Věra Jourová se octla v politice jako členka sociální demokracie. Z úřednice na Městském úřadu v Třebíči se za vlád ČSSD stala náměstkyní ministra pro místní rozvoj – tehdy jím byl Jiří Paroubek. Jeho nástupce Radko Martínek ji pak z funkce odvolal. Na podzim 2006 ji přímo na Ruzyni při návratu ze služební cesty zatkla policie kvůli obvinění, že přijala dva miliony korun jako úplatek za to, že nasměruje evropské dotace do rekonstrukce zámku v Budišově. Ve vazbě strávila měsíc a tři dny. Její vina se však nepotvrdila a státní zástupce stíhání zastavil. Jourová mezitím přišla o zaměstnání a rozhodla se bránit u soudu. Ten ji v roce 2008 od předchozích obvinění očistil. Jourová se začala soudit o náhradu za ušlý příjem a o odškodnění – a vrátila se k politice. Za Evropskou demokratickou stranu kandidovala do europarlamentu a loni na podzim se jako jeden z lídrů Babišova hnutí ANO 2011 stala poslankyní a ve vládě ministryní téhož resortu, v němž o několik let dříve začaly její potíže. Nyní Jourové přiznal soud náhradu za ušlý zisk ve výši 2,7 milionu korun.

Paní ministryně, dokážete dnes odhadnout, jak se projeví vaše životní zkušenost s vazbou a s justicí ve vaší politické praxi, především v pohledu na některé zákony? Jako poslankyně Sněmovny dostanete dost možná na stůl třeba právě zákon o státních zástupcích?

Ta kauza ovlivnila celý můj názor na život. A na spravedlnost. I proto jsem potom šla studovat práva. Zjistila jsem u toho, že právo není nástroj pro dosažení spravedlnosti. Ani nemůže být, protože spravedlnost je něco, co je nadpozemské. Ale když se vrátím zpátky na zem, samozřejmě, že všechno, co se týká spravedlnosti, a zejména pak případů podobných tomu mému, si nutně filtruji přes svou zkušenost. Ať je to problém náhrady škody, ať je to zákon o státních zástupcích, nebo kárná odpovědnost soudců. Podle mého názoru soudkyně, která mě posílala do vazby, vůbec neviděla příslušný spis. Já bych se přece – být v její kůži – nutně zajímala, kde je nějaký důkaz. Než někoho pošlu na neurčitý počet dní do černé díry, chtěla bych se přesvědčit... Mimochodem, tehdy to byl bombastický případ a ten spis byl možná půl metru vysoký.

Takže se to do vaší poslanecké práce promítne?

Ano, dívám se na příslušné zákony s touto zkušeností. U státních zástupců naprosto chápu, že musí být akceschopní. A že musí být oproštěni od strachu, že když budou příliš razantní, dožene to je samé.

Jak ale vyvážit to, aby byli státní zástupci nezávislí a politická moc nemohla zametat některé kauzy pod koberec, a zároveň aby nesli za své jednání přiměřenou odpovědnost?

Každá norma, podle které budou státní zástupci konat, je nedokonalá. Záleží spíše na výkonu té normy. Myslím, že pokud práci žalobců nedělají lidé vyzrálí, kteří už něco zažili, kteří jsou schopni si připustit odpovědnost za životy druhých, pak celý systém snáze může páchat nespravedlnosti. Já bych tuto práci dělat nechtěla. Hrůza, že někoho nespravedlivě obviním, by byla pro mne nepřekonatelná.

Pomohlo vám v nějakém tom vyrovnávání se s kauzou Budišov to, že jste se znovu dostala do vysoké politiky?

Celý ten případ mě nakopl do dalšího života. Ať už je to ta další kvalifikace, o které jsme mluvili, nebo to, jak jsem dokázala odkroutit pět let studia práv v tak ztížených podmínkách. To považuji za největší věc, která se mi podařila. A samozřejmě mě nakopla i příležitost jít do politiky. Chtěla jsem to prostě něčím přebít. Já jsem nechtěla pořád být „ta Jourová, co byla zavřená“. Mně tato nálepka dodnes strašně vadí a nějaké soudní verdikty na tom nic nemění.

Takže politika jako terapie?

Do politiky mě nepřivedla jen tato kauza. Byla jsem nespokojený občan. Nespokojená třeba s přístupem k Evropské unii. Hodně mi vadilo, když europoslanec za Občanskou demokratickou stranu řekl, že jsme v Unii kvůli penězům. To jsem chtěla vyvracet.

A ještě jedna věc. Neprorazila jste v politice právě díky své kauze a díky pověsti nespravedlivě stíhané ženy?

To jsou ty paradoxy. Předseda ANO Andrej Babiš mě oslovil po pořadu České televize Tah dámou. Tehdy mě začal nahánět – po debatě s paní Lenkou Bradáčovou a s paní Hanou Marvanovou. Zdálo se mu, že rozumně argumentuji a že bych se do politiky měla vrátit.

Jak dlouho jste se rozmýšlela?

Tři čtvrtě roku.

Soud nyní ve vašem případě rozhodl, zatím sice jen nepravomocně, o náhradě škody. Jak je to s odškodněním?

Soud o odškodnění už se konal. Bohužel jsme nechali promlčet lhůtu, takže Ústavní soud rozhodl, že už žádné odškodnění nedostanu.

Vaše kauza ovlivnila váš pohled na justici. A jakým způsobem ovlivnila váš pohled na česká média?

I na ně. A to spíše v pozitivním smyslu. Média jsem nevinila z toho, že mě protáhla stokou. Mě protáhl stokou někdo jiný. Ten, kdo napsal, že jsem se nechala uplácet. To mě k smrti urazilo. A média jen psala, co bylo pravda – ano, byla jsem obviněná, ano, byla jsem ve vazbě. Někteří komentátoři si k tomu sice přidávali věci, které nemuseli. Ale když jsem pak byla z vazby doma, měla jsem čas, abych oslovovala média, a jednotliví novináři, hlavně ti investigativní, se začali seznamovat s podhoubím a v podstatě mně pomáhali se očišťovat.

Svého času se vás hodně zastával Jiří Paroubek. Jste s ním nějak v kontaktu?

Nejsem.

Probírala se někdy vaše kauza na půdě hnutí ANO?

Ne za mé přítomnosti.

Osudná věta Věry Jourové

Věře Jourové nepřinesl včerejší den jen soudní verdikt, že dostane náhradu škody 2,7 milionu korun za nespravedlivé stíhání, ale přidal i další paradox jejího příběhu.

Krátce po verdiktu se ve sněmovně v kontrolním výboru posuzoval návrh zákona, podle něhož by napříště stát vymáhal takovou náhradu škody na žalobci, který vazbu navrhl, a na soudkyni, jež návrh potvrdila.

Jinými slovy: kdyby tato novela zákona o odpovědnosti státních úředníků, do něhož spadají státní zástupci i soudci, platila v době, kdy byla Jourová ve vazbě, čekal by příslušného žalobce a soudkyni kárný senát.

„Každý, kdo rozhoduje o zásadních věcech, musí mít odpovědnost. Myslím, že rozhodovat o něčím životě a – jako v tomto případě – zničit někomu život, je zásadní odpovědnost,“ říká jeden ze dvou hlavních autorů novely, Petr Gazdík.

Za kauzu Jourové, její vazbu a následné stíhání je dnes odpovědné jen Ministerstvo spravedlnosti, které by jí mělo vyplatit přiznanou škodu, až (pokud) včerejší rozsudek nabude právní moci. Na cestě jsou nové paragrafy, které by příště odpovědnost stavěly jinak, ale parlamentem neprojdou lehce.

Pokud vůbec. „Bude to debata velmi složitá,“ připouští předseda sněmovního ústavně-právního výboru Jeroným Tejc z ČSSD. Sám říká: „Jsem pro to, abychom odpovědnost nějak stanovili. Ale abychom se nedostali do situace, kdy by státní zástupci raději nikoho nestíhali.“

Paroubek se jí zastal

Vrátíme-li se k Jourové, už důvod jejího zavlečení do případu je paradoxní. Do pozornosti policie se totiž dostala kvůli větě, již policisté tajně nahráli v rozhovorech odposlouchávaných lidí (šlo o skupinu kolem Zdeňka Doležala, někdejšího tajemníka premiérů Grosse a Paroubka). „Věra dostane dva miliony,“ zněla ta věta.

I proto dnes někdejší nadřízený Jourové Jiří Paroubek (když byl ministrem pro místní rozvoj a ona náměstkyní) hovoří o trestu adresně: „Někdo by měl ukázat prstem na plukovníka Kubiceho a jeho lidi, kteří ji teatrálně zatkli, i na státního zástupce,“ říká.

A zmíněný Jan Kubice už v prosinci 2008 veřejně v médiích přiznal, že kvůli Jourové „má výčitky svědomí“.

Nyní je Věra Jourová poslankyní a ministryní vlády a sama říká, že jí někdejší zlá zkušenost pomohla do vysoké politiky. „Jsem rád, že se jí – jako jedné z mála – podařilo očistit své jméno a vrátit se zpátky do politiky,“ komentuje Jeroným Tejc. Sympatie vůči své kolegyni neskrývají ani další.

Že je výše náhrady pro Věru Jourovou adekvátní, nezpochybňuje nikdo.

„Věřím, že je přiměřená. Má na ni i morální právo,“ říká už citovaný Jeroným Tejc. „Musíme respektovat, že omezení osobní svobody je nejzásadnější zásah do osobnostních práv a že za něj budou vysoká odškodnění,“ dodává Marek Benda z ODS.

„Je to v pořádku. Peníze jí to stejně nemohou vynahradit,“ říká expremiér Paroubek, který včerejší verdikt soudu cítí dokonce i jako osobní zadostiučinění: „Zásah v roce 2006 byl nezákonný a jako jeden z mála jsem ho už tehdy kritizoval, byla to politická odvaha. Proto to beru i jako svoji malou satisfakci.“

„Odškodnění se mi zdá přiměřené, i pro tu frustraci, kterou Věra Jourová musela prožít. A nejen ona, ale i další, jejichž příběh není tak mediálně známý,“ uzavírá pak Petr Gazdík.