Jsme zase zpátky v 80. letech. Rozhovor s Martinem Stropnickým

Není poněkud rizikové stát se jedním z lídrů strany, jejíž program neznáte? 

Není to úplně přesné. Absolvoval jsem opravdu řadu debat nejen s Andrejem Babišem. A základní teze nebo programové okruhy se objevily na internetu. A až na několik diskutabilních bodů jsem tam nenašel nic, s čím bych musel nesouhlasit. 

Na vašich stránkách jsem k programu nic nenašla. 

Stránky se právě předělávají. Martin Komárek připravuje podrobnější programovou verzi. 

Jaké teze vás oslovily nejvíc? 

Ten základ nemůže být jiný než pokus o nápravu. Stát je auto, které vrže, padají z něj šroubky a rozsypalo se. 

Ale snahu o nápravu tu hlásá každý. 

To je právě ten problém. Jednotlivé kroky jsou taky známé: zákon o státní správě, větší vymahatelnost práva, zabránit tomu, aby 150 až 200 miliard ročně teklo někam bokem, zlepšit výběr daní. To jsou evergreeny. Jenomže se to dává na billboardy, ale ne do praxe. A pak nezbývá než si říct: Pokusme se proboha převést to do té praxe! 

O jiných partajích říkáte, že nenabízejí řešení. Ale vás oslovily teze, které také řešení nepřinášejí. 

Ty teze ve mně vyvolaly určitou zvědavost a přání poznat ty lidi blíž. No a těmi debatami především s Andrejem Babišem a Věrou Jourovou jsem si uvědomil... víte, to jsou kolikrát drobnosti. Hodně dám na mezilidský instinkt a nějakou chemii. A já jsem u obou těchto lidí – a snad mám ve svém věku nějaký odhad na lidi – měl prostě dobrý pocit. 

Osobní charizma vám vynahrazuje popis konkrétních kroků, kterými k cíli chtějí dospět? 

Ne. To je jen podpůrný prvek. Jak k tomu chtějí dospět – teď už můžu říci chceme dospět – na to potřebujeme určitý čas. Scházíme se, mluvíme o tom stále podrobněji. Pro nás je docela důležité, aby byly volby v řádném termínu v květnu 2014, abychom měli dost času na detailní dopracování východisek. Minulá vláda připravila zákon o státní službě, ale většina těch opatření jsou pseudoopatření, vždycky jsou tam zásadní skuliny, které z toho dělají cár papíru. Stejně jako u protikorupčních opatření, která dělá paní Peake – vždycky tam najdete nějakou báječnou únikovou cestu. 

A vy máte rozpracovanou „bezskulinovou“ cestu k potření korupce? 

K ní chceme dospět. Skulina by byl skvělý úspěch. Současná realita je kráter. 

Neznervózňuje vás trochu, že pan Babiš už před dvěma lety sliboval podrobnější program a dnes tu sedíme a vy říkáte totéž? 

Myslím, že vliv na to měl neúspěch v senátních volbách. Nikdo z kandidátů se tam nedostal, a najednou ten elán dostal pohlavek a vybral si nějaký time out. A pak přišel druhý dech – možná, že ho zase dodali ti účinkující protagonisté politické scény. A možná, že si Babiš řekl: Takhle už opravdu ne, já na to půjdu jinak. 

Proč má volič věřit tomu, že vaše partaj zvládne své cíle lépe než jiné strany? 

Základní personální kameny mají představovat lidé, kteří mají za sebou nějakou profesní dráhu, nějaké nesporné výsledky a nějakou životní nebo lidskou zkušenost. Opravdu nejsme parta, která si potřebuje z první gáže koupit na leasing auto za milion. Opravdu ne. To je strašně podstatné. 

Shrňme to, co víme po dvouleté existenci o hnutí ANO, za které budete jako jeden z lídrů kandidovat: vede ho Babiš, nemá program, bude ho tvořit s lidmi, stát se má spravovat jako firma s nezávislými odborníky, politici mají mít co nejmenší moc. Opravdu vám to zní jako realistický plán, který má zachránit tuto zemi? 

Je toho víc, i když to třeba není na internetu. Je tam třeba přímá volba starostů, úvahy o změně volebního systému, který by umožnil té většině skutečně vládnout, úvahy o snížení DPH – debaty o programu jsou velmi intenzivní. Já jsem třeba dělal základ zahraniční politiky, budu dělat kulturu. Jiní dělají zemědělství, všichni jsme si vzájemně oponenty. 

Jaké změny v zahraniční politice byste rád zavedl? 

Řeknu vám jednu úplně zásadní. Přestat poučovat a kverulovat, místo toho být věrohodným partnerem. Z toho plyne automaticky mnohem větší prestiž a roste vyjednávací síla země. 

Kultura? 

Uf! Už v době, kdy jsem byl ministrem, jsme navrhovali vznik veřejnoprávních institucí v oblasti kultury, aby byly oddělené od státu, už tehdy jsme prosazovali vícezdrojové financování. Jeden z pocitů, který mě do politiky vehnal, je ten, že mám podobný pocit jako v letech osmdesátých. Z každodenního života. Ať jdu na třídní schůzku, na úřad, k doktorovi nebo si něco koupit – já vám mám pocit, že stále častěji a dnes už masově jsou na rozhodujících místech lidé průměrní a podprůměrní, lidé dosazení. A přišli tam dělat něco úplně jiného, než jak se jmenuje ta funkce. Ti lidé, kteří to umějí, sedí na běžných místech, jak to bylo v těch osmdesátých letech. 

Jak to chcete změnit? 

To je samozřejmě strašně těžké. Ale musí skončit to – a to je jedna ze zásadních ukázek degenerace – že ve funkcích od ministrů po ředitele základní školy v okresním městě mají lidé velmi často ještě jiné „úkoly“. Copak se tady vůbec někdo zabývá tím, jak ministr své ministerstvo řídí? Šmejdí kolem, má různé stranické povinnosti... mně bylo takové místo taky nabízeno – za jistých podmínek. 

Jakých? 

Abych nechal jistým finančním tokům volný průchod. Těžko se to dokazuje, ale tenhle princip prostě stát morduje, dusí a paralyzuje jak finančně, tak morálně. A tím se dostávám ke strašně důležité danosti hnutí ANO: ono nepotřebuje nikomu slibovat zakázky, aby mohlo fungovat. A to je naprosto zásadní. 

Když současný ministr kultury Balvín odvolal šéfa Národního divadla Jana Buriana, znělo vaše vyjádření tak, jako byste s jeho krokem souhlasil. 

S tím odvoláním nesouhlasím a ten způsob byl skandální. Ale tahle má věta se vždy někam ztratila, přestože jsem ji uváděl na prvním místě. Stala se krajní nepřístojnost a ministr Balvín tak udělal své vládě medvědí službu, hůř už to udělat nemohl. A pak říkám, že příběh ředitele Buriana je složitější a byl z něj vytvořen falešný mučedník. 

Pan Burian už je instalován zpět a ptám se: Je, nebo není dobrý šéf Národního divadla? 

Schopnosti pana Buriana jsou přeceňovány. A ruku do ohně bych za jeho charakterové vlastnosti nedal. Vznikla jakási komise... 

Ale vždycky musí vzniknout nějaká komise, pakliže nechceme diktátorství. 

To není diktátorství, může to být třeba prostřednictvím nějaké rady odborníků... 

Ale to je taky komise. 

Ano, ano. Navíc jsme malá země, čím je ta profese specializovanější, tím je okruh těch lidí užší a všichni se vzájemně znají. Prostředí pro potenciální šíbry jako stvořené. Jak chcete zajistit nestrannost těch lidí? 

To se ptám já vás. 

To je prostě strašně složité. Je to choulostivý a citlivý problém a chce to čas. Já bych se pokusil oslovit všechny naše kulturní osobnosti i v zahraničí, nepochybně. Možná, že bych padl na ústa, ale určitě bych to zkusil. A do žádného poradního orgánu bych určitě nejmenoval lidi, kteří v posledních měsících byli prakticky pravidelnými členy různých výběrových komisí na jiné ředitele. Dal bych tam i lidi z jiných oblastí, třeba z vědy. Třeba takový pan Grygar nemusí vědět, jak se svítí na činohru, ale je to člověk s mimořádným lidským potenciálem. 

Není teď pro vás trochu handicap, že jste Zdeňku Troškovi kývl na roli v připravovaném druhém dílu Babovřesk? Nic proti masovým komediím, ale když srovnáme Troškova díla a třeba Deníky Bridget Jonesové, je to přece jen jiná káva. 

Máte pravdu. V politice bych nerad působil jazykem Babovřesk (úsměv). To znamená sliby, populismus, nadbíhání takzvaným obyčejným lidem. 

Ale v okamžiku, kdy říkáte, že budete jezdit a dotvářet program podle toho, co budou říkat lidi, jste velmi blízko. 

To ne, je to pokus o to, aby si lidi uvědomili, že je někdo, kdo se zajímá o jejich názory. To neznamená, že tam všechno opíšeme. Třeba že prezident je odvolatelný do dvou minut a ministr, který se splete, půjde sedět na doživotí. Takhle to samozřejmě nejde. 

A kde je – v čase třeba čím dál rozšířenějšího extremismu – ta hranice, za kterou už lidi nebudete poslouchat? 

Chceme naslouchat, ne poslouchat. Politika ztratila kontakt s realitou. Naslouchání musí být široké, ale má své meze. Třeba rasovou nesnášenlivost. Je dobré, aby politik procestoval tuhle zem tam a zpátky, a nevím, jestli to někdo z nich za posledních deset let udělal. Pro mne politika není žádná nejvyšší meta, s prominutím, já už jsem tam byl. Situace ale dospěla do takového rozkladu, že považuji za svou povinnost se tomu postavit. Boj s blbostí se nedá vyhrát, ale musí se vést. 

***

Martin Stropnický 

Narodil se v prosinci 1956 v Praze. Vyrůstal v rodině diplomata, žili v Itálii a v Turecku. V roce 1980 absolvoval herectví na pražské DAMU. Působil jako herec v divadlech i v televizi. Po Listopadu se dostal na ministerstvo zahraničí, kde působil v různých funkcích. V roce 1993 odjel jako velvyslanec do Portugalska. Už koncem dalšího roku přesídlil do Říma, velvyslancem v Itálii byl do roku 1997. V Tošovského úřednické vládě zastával půl roku funkci ministra kultury. Pak se vrátil do diplomacie jako velvyslanec ve Vatikánu. V září 2002 se vrátil k herecké profesi. Pak působil devět let jako umělecký šéf Divadla na Vinohradech. Je podruhé ženatý, a to s herečkou Veronikou Žilkovou.