Jaroslava Jermanová: Musíme ženy naučit, že si mají věřit

Byla jste zastupitelka, starostka, zastupitelka kraje, referentka v Regionálním operačním programu Střední Čechy, nyní jste místopředsedkyně sněmovny. Která funkce pro vás byla nejzajímavější?

Nejsympatičtější, nejvýznamnější a nejdůležitější byla funkce starostky. Bylo to pro mě úplně nové a hlavně děláte práci, jejíž výsledky jsou za vámi okamžitě vidět. Krajská nebo celostátní funkce má dopad větší, ale také mnohem pozdější. Zato když uděláte něco špatně v obci, tak to máte hned zpátky.

Objevují se názory, že už začíná předvolební kampaň komunálních voleb. Co vy na to?

Já to tak nevnímám. Práci v regionu, kterou jsem začala před dvěma lety, jsem zintenzivnila. Jak jsem slíbila, tak pokračuji. Jezdila jsem mezi lidi před volbami, budu pokračovat i po volbách, to k té práci patří.

Starostové si často stěžují na přílišnou administrativu při žádání o dotace. Vy máte zkušenosti jak se starostováním, tak s Regionálním operačním programem. Budete se snažit starostům v této problematice nějak pomoci, ať už s Regionálním operačním programem nebo s různými ministerskými dotacemi?

To samozřejmě ano. Je to věc diskuze, řešíme i tu problematiku, která se malých obcí týká. Je mezi námi spousta starostů, nejsem jediná, kdo tuto zkušenost má.

Změnil se vám nějak osobní život od zvolení?

Je hodně vzhůru nohama! Knížku jsem neotevřela už od srpna, jak začala kampaň. Syn mě vidí méně než kdy předtím. Na začátku týdne je kalendář sice prázdný, ale už za dvě hodiny totálně narvaný. K poslaneckým aktivitám přistupují ty státnické – delegace, velvyslanci a podobné záležitosti. Je to poměrně náročné.

Jak se podle vás daří ženám v české politice?

Ženy jsou v regionech, v komunálu, na malých obcích. Musíme ale ženy naučit, že se nemají bát, ale věřit samy sobě. A musíme naučit společnost, aby je podporovala.

Myslíte si, že společnost ženy v politice nepodporuje?

Nemyslím to tolik na muže, spíše na ženy. Je dokázáno, že ženy nepodporují ženy.

Čím to podle vás je?

Nevím, protože to u sebe tak nemám. Zřejmě rivalita, ale nedokážu to posoudit.

Jak to vidíte dnes?

Změnilo se to, že ještě před třemi generacemi partneři žen nedoceňovali, že ženy dělaly dvě práce – chodily do zaměstnání a měly rodinu. Bralo se to totiž jako standard. Vyrostlo tak mnoho šikovných organizátorek a manažerek. Ale ani dnes není výchova ve školách příliš genderově zaměřená.

Co tím myslíte?

Hodně lidí zaměňuje gender s feminismem. Tak to ale není. Gender chce paritní zastoupení, chce více prostoru pro sebe, který mu podle demokratických hodnot náleží.

To se ale dostáváme do situace, která je, tuším, v Německu. Tam jsou kvóty, kolik žen musí být ve vedení společností.

Naše společnost není připravena na to přijmout kvóty. To se podařilo mimo jiné v severských státech, kde to je dané historicky. Byli tam Vikingové, kteří vyráželi do války. A tak je ženy musely zastat a bránit se zbraní v ruce svoje území, proto k nim muži přistupovali jako k rovnocenným partnerům. Ale to je věc dlouhodobého vzdělání a osvěty. V současném parlamentu máme 19 procent žen. Jde o to, aby se na to myslelo při sestavování kandidátek, že ženy mají kapacitu i potenciál a je třeba je podporovat. Přitom je prokázáno, že když se v mužském kolektivu objeví 25 procent žen, tak ženy dokážou ovlivnit chování té větší části tak, aby se projevila ženskost.

Jak se má projevit ženskost v politice?

Když sledujete záznamy ze schůze sněmovny, tak si všimnete, že pánové po pěti minutách řeší, co kdo kdy kde dělal, nebo se začnou napadat. Tohle ženy nedělají, je přitom jedno, ze které jsou strany. Jsme organizátorky, musíme umět čas efektivně využít, to v sobě muži nemají. Kdybychom měli místopředsedkyně sněmovny dvě, tak by jednání vypadala úplně jinak.

Máte nějaký vzor, co se týká političek? Ať už z historie, nebo současnosti.

Už jsem několikrát v rozhovorech říkala, že Margaret Thatcherovou. U nás mám také vzor, sice to není politička, ale pohybuje se ve veřejném životě. Je to Marie Marvanová, předsedkyně Fóra žen. Mám to štěstí, že je v mém týmu. Po revoluci zastávala vysokou funkci v bankovnictví, je to člověk, kterého si velmi vážím a hodně se od něj učím.