Jaroslav Faltýnek: Život je jinde (než v parlamentu)

Tahle přímost a upřímnost je pro Jaroslava Faltýnka typická. „Jestli se člověk po zvolení poslancem změní nebo ne, je čistě o síle osobnosti,“ říká. Přečtěte si rozhovor s byznysmanem, lobistou za české zájmy v Evropském parlamentu, zastupitelem města Prostějov a jedním z hlavních vyjednávačů hnutí ANO.

Už před volbami jste říkal, že do Parlamentu jdete hlavně hájit zájmy českých zemědělců. Jsou například v poslaneckém bistru české výrobky?

Tak na to se určitě zeptám.

Už dlouho máte zkušenosti s politiky na nejvyšší české i evropské úrovni. Je něco nového, co jste o politice nevěděl a došlo vám to, až když začala vyjednávání s ČSSD a KDU-ČSL?

Je to pro mě větší šok, než jsem čekal. Zvláště to dlouhé povídání, jak v jednací síni tak i při vyjednávání. Člověk je v reálném životě zvyklý řešit všechno rychle, tady naráží na hradbu politiků, kteří jsou v Parlamentu spoustu let a jsou zvyklí na určité zavedené mechanismy.

Můžete uvést příklad?

Včera jsem seděl v jednací síni a říkám kolegům z jiných stran: „Prosímvás, nemohli bychom omezit projevy poslanců třeba na pět minut?“ Dívali se na mě, že chci bourat demokracii v České republice, přitom u nás v prostějovském zastupitelstvu jsme si odhlasovali časový limit a funguje to dobře. Jsem přesvědčený, že během časově omezeného úseku se dá říct to podstatné a není potřeba exhibovat půl hodiny.

Poslanecký klub ANO si ale časový limit schválil, ne?

Ano, to navrhl Martin Komárek. Máme tři a pět minut. Chceme jít příkladem ostatním stranám a implementovat to do Sněmovny.

A nemyslíte, že ty dlouhé řeči jsou na politické rovině potřeba? Že se díky nim lidé vymezují, dávají o sobě vědět...

Jenže když se podívate na mnoho z těch jednání, tak je tam polovina sálu. Nechci to nějak příkře hodnotit, ale já třeba v komunální politice jsem vystupoval jenom tehdy, když to mělo smysl. Nevidím důvod prodlužovat jednání jen proto, že někdo si chce taky zkusit něco říct. Možná je to radikální názor.

Jste jedním z hlavních vyjednavačů hnutí ANO. Jak byste srovnal takové jednání například s byznysem, třeba s vyjednáváním o nákupu firmy?

To se vůbec nedá srovnat. Když jednáte o nákupu firmy, tak každá z těch stran ví, čeho chce dosáhnout a v každém bodě ví, o čem mluví. V politice říkáme, co chceme udělat, a ta druhá strana tvrdí, že to nejde, že to dlouhodobě nějak funguje a nejde to změnit. My zase říkáme: „Napřed to zkusme, jinak to nezjistíme.“

Tak to je asi na každém úřadě, že lidé neradi něco mění.

Jasně. Když jste noví v nějakém prostředí, přicházíte mezi dlouhodobě vybudované vazby a vztahy. To nemusí znamenat, že se tam krade, ale prostě cítíte odpor okolí k tomu něco měnit. Ale měnit status quo je hlavní úkol hnutí ANO.

Řekl byste, že politik má nějakou zvláštní kvalitu, kterou nemají ostatní povolání?

Lidé, co jsou tady dlouho, říkají, že politika je řemeslo. Ale přece na každé řemeslo musíte mít kvalifikaci. Jestli se ta kvalifikace získává odseděnými lety v parlamentu, to já nevím. Politik určitě umí dobře mluvit a odpovědět na každou otázku.

Jednáte se stranami, které mají dlouhou tradici, každá reprezentuje odlišný pohled na svět a hodnoty. Je to i cítit při vyjednávání? Liší se styly jednotlivých stran?

To ani ne, spíš je na všech vidět, že už jsou tu dlouho. Jsou to profesionální politici a už nejsou častokrát schopni vnímat pohled zvenku. Ten reálný život se ale odehrává jinde.

Takže člověk přichází do parlamentu s planoucími idejemi komunismu, socialismu, kapitalismu, ale tohle prostředí z něj udělá jeden typ člověka?

Určitě se někteří lidé po zvolení poslancem změní. To, jestli se to stane nebo ne, je o síle osobnosti každého z nás. Když někdo pracuje, je nějakým typem člověka a pak se stane poslancem, je důležité, aby svou osobnost zachoval. Já jsem se za ta léta pohyboval mezi všemi možnými skupinami lidí. Získal jsem díky tomu k lidem úctu, ale na druhou stranu z nich nejsem podělaný. Je úplně jedno, jestli je to poslanec nebo řezník ve fabrice.