Jak se může Babiš stát prezidentem

Všichni řeší, co si počne Andrej Babiš se zákonem o střetu zájmů. Co bude chudák dělat, když mu zákon zakazuje sedět ve vládě a zároveň vlastnit média, čerpat dotace a přihrávat si zakázky systémem „šup do hnízda“? Jakpak se vyrovná s normou, která narušuje samotnou podstatu jeho politicko-mediálně-byznysového oligoprojektu? Ne že bych chtěl Babišovi radit, ale řešení je brutálně snadné. Zákon není nutno obcházet, stačí ho velkoryse minout. Stačí stát se prezidentem.

Na prezidenta České republiky se žádný zákon o střetu zájmů nevztahuje. Dokonce takový zákon ani nemůže být napsán, protože prezident je, jak praví ústava – neodpovědný. To mimo jiné znamená, že může vlastnit, jaká média chce, ucházet se o libovolné zakázky a čerpat dotace, co mu splávek dovolí. Je sice pravda, že tvůrci ústavy s něčím takovým nepočítali, ba nedokázali si něco takového ani představit, ale to vyřeší Babišovo PR oddělení snadno: „Je snad nedostatek představivosti ústavodárců Babišův problém? Ne! Ústava je jen forma, takže každého věc, co si v ní upeče. A nakonec, k čertu se všemi těmi liberálními serepetičkami a zvyklostmi, které už současný prezident nazval idiotskými!“

Představme si tu pohodu. Babiš vchází triumfálně na Hrad konečně povznesen nad všechny problémy praktické politiky. Firma Uniles přebírá správu Lánské obory, kde je spousta dřevní hmoty k vytěžení. Bezpečnostní divize Agrofertu se ujímá bezpečnostních rámů na Pražském hradě, kterých nikdy není dost. Catering pro státní návštěvy? Vodňanské kuře. Kostelecké uzeniny. Penam. Doprava? Agrotec. Paliva? Preol. Jediným problémem je formální integrace zavedené Ovčáčkovy televize OVTV do skupiny Mafra, což je ovšem problém z kategorie milých, neboť obsahová integrace proběhla už dávno. Ovčáček zůstává jako produkční a moderátor diskusního pořadu Oživená minulost s příležitostně vyvolávaným avatarem Miloše Zemana, který se vždycky může hodit, jako se koneckonců Babišovi hodil i dosud.

Ale zpět do současnosti, která podléhá dojmu, že se Babiš prezidentem stát nemůže. Jenže proč ne? Sněmovní volby se budou konat prakticky souběžně s prezidentskými. ANO je nejsilnější politickou stranou. Pokud by Babiš kandidoval, může lehce nastat situace, že Babišovo ANO vyhraje volby sněmovní a Babiš sám prezidentské. S trochou politického zmatku se může stát, že někdy v březnu 2018 jmenuje čerstvě inaugurovaný prezident Andrej Babiš premiérem vlády České republiky například Jaroslava Faltýnka.

A pak už to pojede. Babiš prezidentem, jeho loajální člověk premiérem. Vláda připravuje patřičné agrofertí zákony, prezident pro případ, že by se někomu nelíbily, chystá vlastní Ústavní soud. Současně dosazuje své lidi do bankovní rady ČNB, ta se může taky hodit. To je, panečku, komplexní byznys!

Tradiční námitka říká, že Babiš prezidentem být nechce, protože by ho to „nebavilo“, je prý exekutivní typ. Jenže prezidentská funkce v Česku vůbec není ceremoniální, jak se bůhvíproč stále traduje. Prezident je podle ústavy součástí výkonné moci, všichni dosavadní prezidenti moc vykonávali a vykonávají tak náruživě, až se z nich (a z ústavy) kouří. Vůbec není přehnané říci, že Česko je parlamentní demokracií jen do té míry, do jaké si prezident republiky zamane. Co si nedovolil Havel, dovolil si Klaus. Co si nedovolil Klaus, dovolil si Zeman. Nikde není řečeno, že eroze parlamentarismu musí skončit, zejména pokud by následující prezident měl silnou podporu vlastní partaje, což by Babiš zatraceně měl.

Z Pražského hradu by za takových podmínek Babiš mohl řídit úplně všechno. Vlastní stranu, jejímž může zůstat předsedou a zachovat si v ní absolutní moc. Vládu, na jejíž jednání může pravidelně docházet. Firmu, kterou mu nikdo jako prezidentovi nemůže zakázat vlastnit. Média, která může, v souladu se zákonem, řídit.

Vše samozřejmě platí za předpokladu, že nebude kandidovat Miloš Zeman. Nemožné? Ne zcela. Zeman není v kondici. Těžko říci, zda bude schopen absolvovat kampaň. Pokud ne, bude Babišova cesta volná.

Babišovo Česko není fantazmagorií. Dělí nás od něj přesně jedny volby.

Autor: Petr Honzejk

Článek si můžete přečíst v Hospodářských novinách.