Důvěra v justici je momentálně skoro nejhorší v porevoluční éře

Co vás vedlo k přechodu z akademické do politické sféry?

Vždycky jsem psala odborné statě a publikace o tom, jak špatně se dělá právní politika v České republice. Řekla jsem si, že napíšu program, v rámci kterého některé důležité body zmíním. A hnutí ANO, které hledalo někoho, kdo by program v oblasti justice a legislativy napsal, že se tím třeba bude inspirovat. Vůbec jsem nepočítala s tím, že to, co jsem napsala, od A až do Z převezmou. Pak přišly předčasné volby a někdy na přelomu července a srpna mi volali, jestli bych nechtěla kandidovat. To bylo pro mě překvapení, nechala jsem si 14 dní na rozmyšlenou a pak jsem řekla ano. Nevěřila jsem tomu, že by ANO získalo tolik mandátů.

Absolvovala jste už tři společenská angažmá. Před listopadem jste byla členkou KSČ, v době revoluce jste se podílela na činnosti Občanského fóra, nyní jste kandidovala za ANO. Ty tři etapy navíc mají navzájem dlouhý časový odstup, což znamená, že nejste klasický kariérní politik. Jak byste to vysvětlila?

Možná to má něco společného. Na počátku jistě byla určitá politická naivita. Do KSČ jsem vstupovala na konci svých studií. Tehdy jsem byla informována, že pokud nebudu v KSČ, nebudu moci zůstat na katedře trestního práva, a já tam zůstat chtěla.

Kolik vám bylo?

Dvacet tři nebo dvacet čtyři roků. A celkem jsem na tom neviděla nic tak strašného. Až později jsem pochopila, že to byla chyba. Už se s tím ale nedalo nic dělat. Nebyla jsem tak odvážná, že bych pak legitimaci položila na stůl. A také nemohu říct, že bych za minulého režimu nějak trpěla. Na druhou stranu mohu usínat s čistým svědomím, že jsem neudělala nic, za co bych se teď musela stydět.

Občanské fórum asi přišlo z jiných důvodů, než že byste nemohla zůstat na katedře...

Už v 80. letech jsem se stýkala s disidenty. Zajímala mě lidskoprávní problematika, na různých seminářích jsem měla možnost prezentovat svoje názory, které se v něčem blížily těm jejich. Když přišel rok 1989, oni mě znali, proto jsem se stala členkou různých pracovních skupin, byla jsem ve dvou vyšetřovacích komisích, které se zabývaly okolnostmi úmrtí Pavla Wonky (politický vězeň, který zahynul ve vězení v roce 1988 – pozn. red.), druhá pak v souvislosti s amnestiemi prezidenta (Václava) Havla. Zabývala jsem se problematikou vězeňství, vadilo mi, že ve věznicích byla před rokem 1989 porušována základní lidská práva. Říkala jsem si: Teď je ta možnost, teď něco změníme. Jedna z mých prvních akcí byla, že jsem byla zapojena, a myslím, že jsem se o to i dost zasloužila, do zrušení trestu smrti v roce 1990.

Uplynulo dalších zhruba dvacet let a vy jste se objevila na kandidátce hnutí ANO.

To byla náhoda. Spíš shoda okolností, že zrovna v té době jsem byla po ruce já, byla jsem doporučena a program se jim zdál odpovídající jejich představám.

Takže je to vlastně náhoda, že jste se ocitla ve funkci ministryně spravedlnosti?

Otázkou je, co je vlastně náhoda? Každopádně jsem nabídku dvakrát odmítla a až potřetí jsem řekla ano. Za posledních deset let se tu hodně věcí zkazilo a hodně věcí se vůbec nedělalo. Máme tu haldy spisů a nabité počítače nevyřízenými věcmi. Není pravda, že bych resort přebírala v dobrém stavu. Je tu hrozně moc stížností od občanů na arogantní přístup, pasivitu ministerských úředníků...

Tak jako se váš bývalý student, ministr Jiří Pospíšil (ODS), zaměřil na kodexy, tedy trestní a občanský zákoník, vy zase akcentujete procesní předpisy, tedy trestní a občanský soudní řád.

Pokud není dobrý procesní nástroj na to, aby se z hmotněprávní úpravy stala skutečnost, může dojít k tomu, že výsledkem je paskvil. Hmotné právo sice platí, ale vy nemáte nástroj na to, jak ho realizovat. U hmotného práva můžete diskutovat třeba o tom, jak má být upravený rozvod, a každý tomu trošku rozumí. U procesního prostředku, jako je třeba dovolání, už bude diskuse omezena na užší skupinu odborníků a ti si někdy velmi vehementně hájí své názory. Sladit je může být velmi obtížné. Navíc na proces, který tu po desetiletí probíhal, jsou navyklé soudy, vychází z něj i soudní soustava.

Tohle může většině lidí znít dost nesrozumitelně, ale každý bude slyšet na otázku rychlosti soudního řízení. Co je třeba změnit, aby právo bylo rychlejší a vymahatelnější?

Rozhodně si nemyslím, že bychom měli nějak posilovat počty soudců. To spíš počty soudních asistentů. Některé agendy, které soudy nemusí řešit v rámci civilního řízení, bychom měli delegovat na jiné, mimosoudní instituce. Za druhé – a to asi nebude znít libě uším soudců – u určitých soudních sporů by se měla stanovit mezní lhůta pro přijetí nějakého rozhodnutí. Nebo by muselo být velmi pečlivě zdůvodněno, z jakých mimořádných důvodů nebylo řízení ukončeno. Alespoň v té první instanci.

Hned po svém uvedení do funkce jste hovořila o obnově důvěry v justici. To je taková mantra, kterou opakuje při nástupu každý ministr. Jak na tom podle vás justice s tou důvěrou momentálně je?

Myslím, že je na tom skoro vůbec nejhůř za celé porevoluční období. Kauzy, které se nepodařilo dostat před trestní soudy, a přitom už byly mediálně odsouzené. Případ poslanců z poslední doby: Kde je hranice mezi trestní odpovědností a politickou odpovědností? Musíme vždycky čekat na rozsudek Nejvyššího soudu, to máme tak špatné zákony? Kdybych nebyla právníkem, ale řadovým občanem, v první řadě bych nevěřila zákonům v tom smyslu, že je bez právníka správně přečtu. Za druhé bych si myslela, že trestní justice je výběrová a vybírá si vždycky jen některé pachatele trestných činů a jiné neumí nebo nechce před trestní soud postavit. A za třetí – to považuji za nejhorší – že to nejde změnit. I teď slýchám: Stejně s tím nic neuděláš, to je systém. V České republice korupce vždycky byla a bude.

Copak veřejné mínění, ale jak je to podle vás ve skutečnosti? Má zaměstnanec s průměrným příjmem stejná práva jako bohatý lobbista s politickým vlivem?

Na papíře je má stejná. Otázkou je, pokud se řadový zaměstnanec dopustí nějakého jednání, které třeba ještě není za hranou zákona, ale už je protiprávní, jestli si může dovolit stejné právní poradenství.

V posledních letech se většina politických konfliktů ohledně justice týkala státního zastupitelství. Když nastupovali do funkcí nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká nebo pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula, předcházela je pověst těch, kdo jdou vylepšit pověst veřejných žalobců. Odcházeli pak s pověstí úplně jinou. Na jejich místech dnes sedí Pavel Zeman a Lenka Bradáčová. Myslíte si, že tentokrát jsou to ti praví?

Musím říct, že osobně jsem nástup doktorky Vesecké do funkce nevnímala jako výhru české justice. Viděla jsem v tom velká rizika. Politice jsem v té době nebyla vůbec blízko. Kdo ale jako právník trošku sledoval její rozhodování, určitě si nebyl jistý, že je to ta nejsprávnější volba. To říkám velice opatrně. Moje obavy se pak potvrdily v plném rozsahu. Pana Rampulu jsem tolik nesledovala. Teprve když se jeho případ medializoval. Tam to bylo úplně jasné a trvalo to příliš dlouho.

Když se vrátím k původní otázce, myslíte, že dnes je situace lepší, že se ti lidé například dostali do funkcí přirozenější cestou?

Myslím, že ta cesta byla přirozenější, ale jejich kvalitu ověří až výsledky trestních řízení, která v současné době vedou. U pana (Ivo) Ištvana (vrchní státní zástupce v Olomouci a žalobce v kauze Nagyová – pozn. red.) myslím všichni s napětím sledujeme, jaké důkazy se mu podaří shromáždit a pak úspěšně prezentovat před trestním soudem. Pokud jde o paní vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, po kauze Rath následují další trestní stíhání lidí v různých kauzách. Myslím, že je známá jako razantní státní zástupkyně, která chce mít úspěchy, a doufám, že je mít také bude. Myslím, že až se mě na to zeptáte po roce, budu mnohem moudřejší.

Pokud jde o nezávislost státního zastupitelství, které se zejména po kauze Čunek hodně fandilo, kde by měla mít podle vás hranice? Například ODS zase bije na poplach před vládou státních zástupců.

Současný zákon o státním zastupitelství rozhodně není dobrý a bylo tu několik návrhů, jak ho zlepšit. Novela, kterou v posledních hodinách existence bývalé vlády předložila moje předchůdkyně (Marie) Benešová, by nebyla tak špatná, kdyby nebyla jen kusá. V době, kdy už máme návrh nového zákona, myslím, že je lepší se zabývat jím. Začátkem září bychom ho chtěli poslat do Sněmovny.

V zákoně můžete ovlivnit funkční období vedoucích státních zástupců, způsob jejich jmenování a odvolání.

I důvody odvolání. A také odpovědnost za nesprávný postup. I hmotnou odpovědnost. Ovšem finální podoba bude hotová v průběhu dubna, pak vám řeknu, jaký pohled se prosadí. Shodné názory nejsou například ohledně zřízení speciálního protikorupčního státního zastupitelství.

Takže by se vůči žalobcům vyvozovala odpovědnost za náhradu škody, kterou někdo uplatní vůči státu pro nesprávný postup státního zástupce?

Ne přímo úměrně. Regres, či nárok v plné výši, s tím se nepočítá.

V diskusi před hlasováním o důvěře vládě vás exministr Pospíšil kritizoval za to, že některé věci v programovém prohlášení chybějí. Například elektronizace justice. To se zapomnělo na elektronický trestní spis, nebo je to taková maličkost, že se do programového prohlášení nedostala?

Samozřejmě počítáme s dotažením projektu e-Justice. Za do nebe volající ale považuji spíš to, že se v minulosti nevěnovalo více pozornosti získávání prostředků z evropských fondů. Jsou to milióny eur. Tady resort totálně zaspal a vysvětlení pro to chybí. Zejména vedení ministra (Pavla) Blažka tomu nevěnovalo náležitou pozornost. Zřejmě se na tu oblast vykašlali. Není tam jediná žádost, abychom byli do evropských fondů jako kapitola justice zařazeni.

Když z ministerstva odcházel první náměstek Daniel Volák, prohlásil, že změnil české vězeňství. Na mysli měl zřejmě snížení počtu vězňů v důsledku loňské amnestie. Co koncepčního lze ale změnit, aby se vězení opět nezaplnila?

Zatím nevidím přesvědčivé výsledky reformního úsilí pana Voláka a lidí, kteří měli možnost nějakou reformu alespoň koncepčně načrtnout. Vůbec není zásluhou toho, kdo řídil oblast vězeňství, jak na úrovni náměstka, tak na úrovni ředitele vězeňské služby, že se uvolnily věznice. Nepodařilo se pořídit vězeňský monitorovací systém, naopak zůstala určitá pachuť a nedůvěra veřejnosti kolem tendrů.

Bude vůbec nějaký tendr na náramky pro domácí vězně? V rámci pilotního projektu nám byly už dávno přímo tady na ministerstvu předváděny.

A pak se to zase zastavilo kvůli údajné nepotřebě po amnestii. To je podle mne zástupný důvod. Jsou tu přece obvinění – viz případ Rath –, kteří by nemuseli být tak dlouho ve vazbě, pokud by elektronické náramky fungovaly. Rozhodně chci, abychom už tento rok elektronický monitorovací systém měli.

Minulý týden jste zahájila proces odvolání generálního ředitele věznic Petra Dohnala. Podle kritiků jste však v konfliktu se služebním zákonem. Pokud se pan Dohnal nedopustil konkrétního trestného činu, odvolat ho prý ani nelze. Co s tím hodláte dělat dál?

Záleží na výkladu. Právní analýzy dospívají k různým výsledkům. Kompetenci mám, ale ten akt nemohu udělat bez rizika, že ho někdo zpochybní. Toho jsem si ale byla vědoma. Ve chvíli, kdy vám váš podřízený nedává podklady k provedení hloubkové ekonomické kontroly včas a v potřebném rozsahu, jsem této možnosti k zahájení řízení využila. Nemohu říct, že celý proces povede k odvolání, na druhé straně ani tento výsledek nevylučuji. Mohu ale říci, že od okamžiku, kdy jsem řízení zahájila, začali jsme požadovanou dokumentaci dostávat.

Pokud bude odstraněna původní příčina, tedy že budete moci kontrolu provádět, byla byste ochotna vzít ten krok zpět?

To bych ani nemusela. Správní řízení bych zastavila. Byly tam ale dva důvody. Jednak neposkytování dokumentace, což pan generální ředitel popírá, jsou na to ale svědci. A pak druhý důvod, a to nepřesvědčivé výsledky nastartování vězeňské reformy. Vždyť jsme byli v oblasti vězeňství v zoufalé situaci. Měli jsme zhruba 23 tisíc lidí ve výkonu trestu.

Pokud roznětkou k rozepři s ředitelem Dohnalem bylo neumožnění kontroly, je víc takových kontrol, které byste teď prováděli v rámci resortu? Budete otevírat šuplíky?

Ano, to máme opravdu v programu. Nejen koaličním, ale jako ANO jsme řekli, že resorty, které převezmeme, podrobíme kontrole. Že jsem začala v oblasti vězeňství, je dáno tím, že nejvíc stížností, podnětů a dohadů ohledně hospodaření v resortu spravedlnosti, s nimiž jsem se setkala jako poslankyně, se týká vězeňství. Na poradě předsedů krajských soudů jsem ale oznámila, že se podíváme i na provoz soudů. Jsme tlačeni časem, všechny kontroly bychom rádi udělali do půl roku.