Brabec: Z prolomení limitů musí profitovat i lidé

Co budete v tomto sporu považovat za zásadní a podle čeho se budete rozhodovat?
Ze sporu o prolomení limitů uniká, že stát je stále vlastníkem zhruba miliardy tun ještě nevytěženého uhlí. Pokud máte strategickou surovinu ve vlastnictví, tak stát při tak zásadním rozhodnutí by měl říci – pokud prolomíme limity, tak jen za předpokladu, že budeme sami ovlivňovat, kam to uhlí půjde. Tedy že neřekneme majitelům dolů, jen si to uhlí vytěžte, někam ho vyvezte, vydělejte si, spokojíme se jen s nikterak vysokým poplatkem za těžbu. To je naprosto klíčová otázka – zda uhlí a hlavně, na co ho potřebujeme. Kolik se vrátí státu, kolik a co z toho budou mít občané, odběratelé tepla v ČR a především lidé v regionu, kde těžba skutečně zatěžuje okolí. A samozřejmě musíme zajistit energetickou bezpečnost státu, protože jinou dostupnou energetickou surovinu kromě jádra nemáme. Obnovitelné zdroje pro výrobu elektřiny budou v našich přírodních podmínkách vždy spíše doplňkové. Teď představují 12 procent, do roku 2030 se dostaneme k 18 procentům. Rozhodnutí vlády musí být tedy konkrétní, aby případná těžba byla v zájmu státu. Velmi významné je i zajištění zaměstnanosti v ústeckém regionu. Pokud stát svým rozhodnutím omezí budoucí těžbu v regionu, musí udělat vše pro to, aby nabídl lidem jiné možnosti.

Nestraší politiky spíše problém s uhlím na Ostravsku? Když uhlí vydělávalo, peníze se někam odlily, teď se přišlo ke snědenému krámu a oči vlastníků i horníků se upřely na stát. Není zakopaný pes, že se vlastně neví, co udělají provozovatelé severočeských dolů?
Jednou z příčin ostravských problémů bylo i to, že stát nebyl schopen hájit svoje zájmy, že tehdejší politici nevyjednávali v zájmu státu. Ono vše je nakonec o lidech.

Vy nebudete chyby opakovat?
Někteří z nás jsme do ministerských funkcí přišli z reálného světa byznysu. Tam, abyste byli úspěšní, musíte hájit firmu, ve které pracujete. Teď proto logicky ve státním dresu stejně tvrdě bojujeme za zájmy státu. Rozumím zájmům těžařů, které jsou z jejich pohledu samozřejmě logické, ale ryze komerční zájmy mohou být vzdálené zájmu státu. Stát je ale vlastník nerostných surovin, tedy i uhlí, a měl by rozhodovat o tom, jak ho optimálně využít, protože jde o strategickou surovinu. Veřejným zájmem je podle mého názoru zajistit českým občanům z toho uhlí především únosnou cenu tepla. Z roční těžby kolem 40 miliónů tun hnědého uhlí jde totiž 7 miliónů tun do centrálního zásobování teplem, tedy necelá pětina. I proto je klíčové vědět, kolik uhlí opravdu potřebujeme, mít záruky, kam půjde. Loni podíl uhlí na výrobě elektrické energie poprvé klesl pod 50 procent.

Rozhodnutí, zda potřebujeme uhlí a kam ho směřovat, by měla vycházet z odborných nezávislých studií...
Komplexní nezávislá studie, která by region a problém analyzovala jako celek, zohlednila všechny vlivy, byla by opatřená odbornou oponenturou a všestranně posoudila dopady na životní prostředí stejně jako potřeby republiky, se ke mně zatím nedostala. V Česku ale obecně chybí nezávislá analytika, na základě které by se rozhodovalo. Existuje ale přirozeně celá řada odborných a kvalitních studií. Problém je, že mohou být vždy napadeny, protože jsou či byly dělány na zakázku někoho. Tu Greenpeace, tu těžařů…

V debatách o prolomení limitů létají vzduchem hlavně tuny, ale berou se v potaz i sociální dopady, že ze severu Čech odchází pro nedostatek pracovních příležitostí mladí a vzdělaní lidé, je tam vysoká nezaměstnanost?
Především se v debatách, zda prolomit, neprolomit, používá mnoho účelových argumentů. V roce 1993 pracovalo v Mostecké uhelné 16 tisíc lidí, dnes kolem tisíce lidí. Útlum zaměstnanosti tedy už dlouhou dobu probíhá. Pokud by došlo k prolomení limitů na Dole Bílina, útlum zde ale nebude, lidé tu budou pracovat dál. Kdyby neprošlo žádné prolomení u Dolu ČSA, tak by přineslo odchod řádově prvních stovek lidí ročně. Desítky tisíc lidí tedy určitě o práci nepřijdou. Bavme se proto hlavně o tom, co nabídnout lidem jako alternativu. Už i proto, že uhlí jednou dojde, i kdybychom limity prolomili. Ústecký region zůstane i nadále průmyslový, ale je nezbytně nutné sem dostat další investory. To je společný úkol státu, kraje i měst. Stát by měl region odměnit za zhoršené životní podmínky, za to, že trpí těžbou. Proto podporuji, aby obce dotčené doly dostaly více peněz z poplatků za těžbu.

Není jednou z příčin nechuti lidí obětovat své domy také v tom, že nemají záruku, že dostanou slušně zaplaceno? Vyvlastnění státem teď není možné, vše záleží na dohodě vlastníků pozemků a provozovatelů dolů.
Klíčová je v tomto případě skutečně dohoda. Vlastníci Dolu ČSA určitě v minulosti vynaložili spoustu peněz a úsilí, aby se s obcemi domluvili. Dle dostupných informací ale stále přetrvává odpor významné části obyvatel potenciálně nejvíce ohrožených obcí prolomením limitů, tedy především Horního Jiřetína, Černic, ale i Litvínova a dalších. Tady se otevírá citlivá otázka, co je a není tzv. veřejný zájem. Institut vyvlastnění vypadl z horního zákona v roce 2012. Vyvlastnit se dnes dá pouze při stavbě v tzv. veřejném zájmu, tedy např. u silnic, přenosové soustavy a podobných projektů. Stát by měl mít odvahu a odpovědnost a jasně říci, že půjde tou a tou cestou. Ale i možnost, aby ve veřejném zájmu tu odpovědnost před voliči mohl převzít a rozhodnout.

Údajně už pozemky kupují ekologičtí aktivisté.
Slyšel jsem to, ale žádný konkrétní důkaz jsem neviděl. Prolomení limitů samo o sobě samozřejmě ještě zahájení těžby neznamená. Ale znamená tzv. stavební uzávěru pro tyto obce. Tedy že tam už nikdo nepostaví ani kůlnu, nepoloží cihlu. Když se limity prolomí, v těchto obcích končí jakýkoli rozvoj, nepostaví tam vodovod, nedostanou dotace. Nikdy nebudou všichni souhlasit se vším. Někteří nechtějí ani sebevětší peníze, jsou starší, mají k místu citový vztah. Samozřejmě zde hraje roli otázka zaměstnanosti. Lidé, kteří v dolech pracují, chtějí vědět, jak dlouho ještě případně pracovat budou. Proto bych se neskrýval za žádným krajským referendem, o kterém se také uvažovalo. Proč by měli rozhodovat lidi o životě jiných, od nejvíc postižených míst desítky kilometrů vzdálení. Takže nakonec se zase vždy bavíme o veřejném zájmu a o odpovědnosti vlády, která musí mít všechny potřebné podklady a následně odvahu na jejich základě rozhodnout, jak dál.

Jaké varianty prolomení limitů těžby by tedy pro vás byly schůdné?
Před jakýmkoli rozhodováním bude klíčové zodpovězení otázek, kolik a na co budeme uhlí potřebovat, a také co udělat dál pro to, abychom snižovali spotřebu energií. Pokud budou předloženy jasné argumenty, že prolomení limitů u Bíliny je nezbytné, mohli bychom v této věci dojít ke shodě. Nepřijatelná je varianta úplného prolomení limitů. Zatím jsem neviděl žádný tak zásadní důvod, který by ospravedlnil vystěhování tisíců lidí. Mezivarianta tzv. malého prolomení u Horního Jiřetína je podle všeho ekonomicky i technicky dost problematická. Osm let by se tam totiž těžila jen skrývka, což je nesmysl, a ohrozilo by to prý i 170 domů. Následně by se vytěžilo pouze zhruba 90 milionů tun hnědého uhlí.

Nechme už uhlí. Kdy jste se jako ministr životního prostředí naposled prohřešil proti zásadám svého úřadu, tedy zahodil alespoň papír na ulici, neroztřídil odpad, zašlápl broučka?
Určitě, byť neúmyslně, jsem něco zašlápl, jednou jsem autem srazil divočáka, ale na vině bylo prase a já ještě nebyl ve funkci ministra. Odpad ale opravdu třídím, dělal jsem to mimochodem vždy a z přesvědčení, tedy dobrovolně.

Podle vaší vyhlášky budu muset od března olej z pánve místo do výlevky, jak jsem to dělat dosud, slévat do speciální nádoby, slupky od brambor házet do speciální nádoby či nosit do sběrného dvora. Lidé se ale nenaštvou na vás, ale na Evropskou unii, odkud ministerstvo čerpalo inspiraci. Vyplatí se takhle štvát lidi?
Nechceme štvát lidi, ale třídit odpad prostě má nejen ekologický, ale i ekonomický smysl. Navíc existuje závazek, který máme vůči legislativě Evropské unie, a ten nám ukládá, že budeme snižovat podíl biologicky rozložitelného komunálního odpadu, který dosud končí na skládkách. Tedy jedná se o rostlinný odpad ze zahrad, jako je tráva a listí, zbytky potravin atd. Když se podíváte na obsah černých popelnic, tedy těch na směsný odpad, tak tam tento biologicky rozlišitelný komunální odpad tvoří až 50 procent. Ekonomicky, energeticky je to nesmysl. Z řady důvodů. Původcem odpadu dle zákotím na není občan, ale obec. Obec platí za skládkování poplatky, které pak přenáší na občany. Tenhle odpad se dá využít pro výrobu kompostů, může sloužit jako palivo, zdroj energie, bioplynu, což se zpětně vyplatí obcím a městům. My jsme ale zan milióny tun těchto odpadků draze vyhazovali na skládky. Pro celou řada obcí a měst je už dnes ekonomicky výhodné, když dostanou biologický odpad ze směsných kontejnerů. Města a obce mají velkou volnost, jak budou tento odpad třídit, zda rozmístí sběrné vaky, rozmístí speciální hnědé popelnice nebo otevřou sběrný dvůr. Pro tento program je možné využít prostředků z evropských dotačních programů, když jsou zastupitelé obce či města chytří, tak ušetří.

Budou ale lidé dobrovolně házet slupky do pytlů a slévat olej do plastových lahví?
Já věřím, že ano, můj optimismus vychází z toho, jak se ujalo třídění papíru, skla, plastů. Přispělo k tomu to, že se podařilo zajistit hustou síť kontejnerů. Hodně důležitá je výchova, ve škole i v rodině.

Na třídění využíváme evropské dotace, konkrétně jen na třídění odpadu za posledních sedm let zatím padlo 14 miliard. Jenže nikdo neříká, že evropské dotace přestaneme čerpat v roce 2020. Z čeho pak budeme všechno financovat?
Dnes opravdu nikdo neví, zda na evropské dotace dosáhneme i po roce 2020. Proto do tohoto data musíme stihnout maximum investic realizovat. Pak se samozřejmě budou hradit provozní náklady z rozpočtů – státu, měst, obcí.

Před domem mi podruhé ukradli kovový poklop od kanálu. Co mám dělat, ptám se ministra odpovědného za hospodaření s odpady, aby mi někdo neukradl ještě okap, jen proto, že se dá prodat bez problémů do sběru?
V krádežích kovů jsme bohužel možná na prvním místě, v Evropě, snad s výjimkou Slovenska, v takovém rozsahu tento problém neznají. Krádeže kovů dosáhly v Česku obludných rozměrů, statisticky desítek tisíc přestupků a trestných činů ročně. To je přece nepřijatelné! Tady se v určitých letech v záchvatu bezbřehého liberalismu vydaly tisíce licencí pro výkupny a sběrny. Máme asi největší počet sběren na světě v přepočtu na jednoho obyvatele. Kdyby nebyla poptávka, nebyla by ani nabídka. Dokonce ani přesně nevíme, kolik jich v republice je, což znemožňuje efektivní kontrolu. Pro nápravu jsme jako první krok připravili vyhlášku, která zakazuje od března výkup kovů za platbu v hotovosti od fyzických osob. Podporujeme bezhotovostní platbu na účet. I pro řadu poctivých lidí to asi bude komplikace, ale věřím, že pochopí účel, tedy aby bylo jasnější, kdo je prodejcem. Prokazování občankou nestačilo. Města a obce měly zájem úplně zakázat od občanů výkup nejen kovů, ale třeba i papíru nebo textilu. To by ale skutečně postihlo řadu poctivých občanů, navíc při naší pověstné vynalézavosti určitě by vznikly společnosti, které by stejně od lidí kovy vykupovaly a pak nabízely sběrnám, včetně rizika daňových úniků. O to nestojíme. My chceme přijít s komplexním řešením, propojit všechny instituce, které se zabývají výkupem kovu či s ním mají co do činění, včetně kontrolních orgánů, měst, obcí. Vedle zamezení plateb v hotovosti chceme např. zvýšit počet kontrol, zpřísnit udělování licencí pro výkupny, například s nutností mít kamerový systém a další kroky.

Vzduch v Česku neznečisťují podle hygieniků ani tak velké podniky jako půl miliónu lokálních topenišť v domech. Produkují především prach, na který se vážou karcinogenní zárodky, podílejí se na vzniku smogu. Co s tím budete dělat?
Už s tím něco intenzivně děláme a je to pro mne hrozně důležité téma. Právě dojednáváme klíčový projekt s Evropskou komisí. V rámci operačního programu Životní prostředí vyčleníme devět miliard korun, které by měly stačit na výměnu více než sta tisíc kotlů. Chceme lidem nabídnout, aby si za únosných podmínek mohli již v příštím roce pořídit moderní kotel, který bude zásadně ekologičtější, ale i úspornější. Je to pokračování projektu tzv. kotlíkových dotací, ale v mnohem větším rozsahu.

Jenže co dělat teď, když soused v domě topí přes výzvy a upozornění pneumatikami či PET lahvemi s namočenými pilinami.
A my ve snaze tomu zabránit jsme nařčeni, že navrhujeme násilím vnikat do bytů a domů. To je samozřejmě nesmysl. Nyní chystáme novelu zákona o ovzduší, která by měla vstoupit v platnost v průběhu roku 2016. Tam by měla být i možnost za přesně stanovených podmínek vyžádat si kontrolu kotle i paliva. A to samozřejmě tak, aby se tato možnost kontroly nestala nástrojem šikany, např. od souseda. Stejně nepřijatelná ale je dnešní situace, kdy prostě neexistuje reálná možnost postihnout člověka, který velmi pravděpodobně topí zakázaným palivem, např. odpady. Protože bez možnosti aktuální kontroly kotle nelze sehnat hodnověrné důkazy. Přitom jsme my i obce zavaleni stížnostmi na případy, kdy lidé prokazatelně topí odpady a znepříjemňují druhým zdraví a ničí životní prostředí. Podle připravované legislativy by měla existovat, po výzvě k nápravě nepřijatelného stavu, možnost neohlášené kontroly kotle. Platí ústavní právo na soukromí, ale zároveň i právo na příznivé životní prostředí. A jsme přesvědčeni, že půjde skloubit oba tyto zájmy tak, abychom chránili zdraví nás i našich dětí a zároveň lidi zbytečně neobtěžovali.

Autor: Jiří Vavroň