Berte výzvy!

Jaké je to být političkou v České republice?
Adrenalin. Někdy také velmi veselé a někdy velmi smutné. Ale hlavně je to o obrovské odpovědnosti.

A kdy nastupuje adrenalin, kdy je to veselé a kdy smutné?
Smutné to je, když sedíte ve sněmovně, řídíte ji a vidíte, kam dospěla naše politická kultura a chování mezi lidmi. Veselé, když někteří mí kolegové zjistí, že mám mozek a vlastní názor a promítne se to na jejich tvářích. Adrenalin nastupuje při politických soubojích.

Přijde mi, že jsou na vás kolegové přísnější, osobně vás napadají, včetně poznámek k tomu, co máte na sobě.
Takový je úděl žen ve vysoké politice, kde mají převahu muži. Ale musím říct, že za ty dva roky se situace posunula k lepšímu a začínají mě respektovat. A s respektem mají velký problém, chybí nejen k mé osobě, ale i k starším dámám, které mají mnohdy o dost víc zkušeností, než dotyční pánové. A oni je přesto dokážou nevybíravým způsobem urazit na mikrofon na půdě Poslanecké sněmovny.

Nejen politici, ale i novináři vám často připravují tvrdé chvíle... jak se s tím vypořádáváte a udržujete si odstup, aby se vám o práci nezdálo?
Asi vypadám jako „snadný cíl“. Ale nejsem. Hodně snesu a umím si počkat. Politika mě naučila nebrat si věci osobně a nechtít je vracet. Když někdo něco dělá špatně, vrátí se mu to. Je to věc zvyku, a já jsem dostala naloženo hned na začátku. Mám ale skvělý tým a rodinu, která mě drží. Navíc často a ráda chodím mezi lidi, nežiju v bublině Poslanecké sněmovny.

Jak se takovým posměváčkům bráníte?
S pány nesoupeřím. Když se mi posmívají, nepřipouštím si to a věřím, že čas je spravedlivý a jednou se ukáže, jak kdo jsme na tom.

Ráda byste měla sněmovnu slušnější, jak konkrétně?
Jednací sál je prostor pro názorové střety, ale s osobními urážkami se smířit nechci. Ať už ve sněmovně nebo v zastupitelstvu. Ať chceme, nebo ne, jsme určitým vzorem pro společnost. Pokud se politici chovají k sobě bez úcty a respektu, přenáší tyto manýry i do naší společnosti.

Máte přání dostat do politiky víc žen. Jak toho chcete dosáhnout?
Nejsem zastáncem kvót, nic neřeší. I když se některé dámy na mě budou zlobit, problém je v nás samotných. Ne vždy jsme ochotné něco obětovat, nemáme zázemí nebo máme jinou výchovu. I když se tomu kolegové a kolegyně smějí, malým krůčkem je třeba fakt, že se mění slabikáře a máma už není členem rodiny, který pouze „mele maso“. Drobnosti, které se složí, udělají obrat ve společnosti. Mým cílem také je založit u nás genderovou univerzitu, která by měla naučit ženy, jak si mají říct o svůj spravedlivý díl. Velkou podporu máme z USA, kde mají v genderovém vzdělávání tradici a působí zde lektorky, které by byly ochotné přijet. Z takové školy vyjdou profesionálky, sebevědomé ženy a budou mít vše potřebné k tomu, aby pomohly z politiky udělat slušný obor.

Kdybyste teď chtěla ženu motivovat, aby vstoupila do politiky, co byste jí poradila?
Záleží na tom, jaká ta žena je. Mně bylo 28, když jsem vstoupila do politiky. Mám v sobě dravost a jsem velmi paličatá. Nebojte se neznámého, berte to jako výzvu a prostor se hodně naučit! I kdybych zítra měla skončit, za možnost se něco naučit jsem vděčná. Začínala jsem na malé obci a pak jsem se stala starostkou. Obec, město, jsou ideální pro získání základních dovedností, dozvíte se zásady pro rozpočtování, zákony... Žena, která v politice začíná, se také nesmí bát říct, že je něco špatně, i za cenu, že ji pánové nebudou mít rádi. Pokud nedostane hlasy od lidí, tak jí nepomůže vůbec nic. Musí pracovat s lidmi, setkávat se s nimi, tak dokáže postoupit z dvacátého místa na první a taková cesta stojí víc práce.

Máte pocit, že vás politické prostředí změnilo?
Nijak zásadně, zastávám pořád stejné hodnoty. Jsem poměrně impulsivní osobnost, i když to tak nevypadá. Politika mě však naučila krotit vášně. Já si denně říkám, že ve sněmovně nejsem za sebe, ale za lidi, kteří nás volili. Nesmím je zklamat například nevhodným chováním k politickým soupeřům. Když se rozhoduji o něčem důležitém, snažím se mít zpětnou vazbu od lidí na všech úrovních. Mezi lidi chodím strašně ráda. Moji nejbližší mě drží nohama na zemi. Nemají problém mi říct, když se jim něco nelíbí. Pomáhají mi, aby ze mne politika neudělala cynické monstrum s hroší kůží.

Lidé se často ohánějí tím, že politika je špinavá - a proto by do ní nikdy nešli. Co na takový názor odpovídáte?
Politika jako taková špinavá není. Politika je krásné řemeslo, které se vyvíjí po staletí. Bez politiky a jejího vývoje bychom dnes neměli demokracii. Jako každé řemeslo, i ji se musíte neustále učit. Někteří politici dělají špinavou politiku a vzhledem k tomu, co dnes média primárně zajímá, jsou vidět víc. Ale ne všichni to tak máme. Většina jsou slušní lidé.

Jak je na tom Česká republika s ženami političkami?
Ve vládě nebo v parlamentu na tom nejsme dobře, jsme daleko za africkými státy, což je ostudné. A nejen u nás, ale i u jiných zemí EU. Političky máme v komunále na nejnižších úrovních. Trošku mě ale uráží, když se ministerské posty obsazují jen proto, že na takovém místě musí sedět za každou cenu žena. Tohle si ženy nezaslouží.

Autorka: Stanislava Lindenthalová Pecková

Článek si můžete přečíst v Marie Claire.