Babišova hybridní diplomacie

Včera ráno běžela mezi televizními zprávami tato informace: „Ministr Babiš je na týdenní cestě v USA, premiér Sobotka jedná ve Slovinsku.“ Nic proti Slovinsku, ale Spojené státy jsou pro Česko partnerem důležitějším. Ekonomicky, bezpečnostně, politicky – a cesta ministra financí bude všechna tato témata pokrývat.

Pro česko-americké vztahy by to měla být jednoznačně dobrá zpráva. Pokud se Američané aktuálně nemohou dohodnout s českým prezidentem, tak je tím spíše dobře, že se na druhé straně naopak daří takto rozvíjet vazbu na úrovni vlády. V případě Andreje Babiše je však třeba počkat, komu přednostně bude jeho výjezd do USA sloužit. Zda se o případný zisk podělí celá česká zahraniční politika, nebo si jej většinově přivlastní šéf hnutí ANO. Zda mediální ústraní, v kterém se vedle Babišovy americké mise včera shodou náhod ocitla Sobotkova slovinská služební cesta, není obecnějším strategickým politickým cílem ministra financí. Ukázat české veřejnosti, a především potenciálním voličům ANO, že nejen on sám se už začal zajímat o zahraniční politiku, ale že v cizině, a to hned v USA, právě jeho považují za možného klíčového partnera na české straně.

Premiér Sobotka a ministr zahraničí Zaorálek tvrdí, že Babišova cesta zcela přirozeně zapadá do jejich koordinované zahraniční politiky a že to bude dobrý příspěvek k české ekonomické diplomacii. Především ze strany ministra Zaorálka je pak ale dost překvapivé, že mu nevadí některé zcela nestandardní okolnosti Babišovy cesty. Nebyl totiž žádný důvod, aby si ministr financí české vlády platil část výdajů (letenky a patrně i některé hotely) na cestu, kde bude kromě jiného jednat se zástupci Bílého domu a Kongresu, ze své kapsy. Pokud bylo potřeba z celé cesty vyčlenit Babišův soukromý výlet do Las Vegas, tak to šlo udělat jinak, než že ministr financí k tomu navíc galantně pokrývá i další náklady. Premiér a ministr zahraničí možná chtěli ušetřit. Ale udělali tak na špatném místě a na své vlastní nebezpečí. Pokud si Babiš cestu do USA vnitropoliticky zprivatizuje, bude to i jejich nešikovností.

Ještě před nedávnem Babiš k zahraniční politice mlčel, v debatách o jejím charakteru a směru stálo ostentativně stranou i celé hnutí ANO. To se v posledních týdnech změnilo, Babiš se poměrně jasně vyslovuje za prozápadní pokračování české politiky. Je možné, že jeho názory jen potřebovaly uzrát. Mnohem pravděpodobněji jde ale o jasný kalkul, že přišla vhodná chvíle začít sbírat politické body i na tomto poli. A na dobře podané cestě do Spojených států lze jen vydělat.

Jak ukázala nejen (v českých médiích už aktuálně vzpomenutá) výprava tehdejšího vicepremiéra Vladimíra Špidly do Washingtonu na jaře 2002, ale také například americká cesta prezidentského kandidáta Jana Fischera na podzim 2012. Zaplacená schůzka s Henrym Kissingerem a setkání s Johnem McCainem přinejmenším vytvořily dojem, že v důležité česko-americké vazbě by byl Fischer v USA respektovaným partnerem.

Je nevyhnutelné, že rovněž Andrej Babiš si ohlas své cesty vztáhne ke své osobě, a do určité míry po zásluze. Ale co když chce vydělat mnohem více? Když vláda hledala eurokomisaře, nabízel Babiš nejdříve Pavla Teličku, pak ovšem v okruhu nastupujícího šéfa komise Jeana-Clauda Junckera zjistil, že v Bruselu je poptávka po ženách. Zaskočený premiér neměl na Věru Jourovou připravenou žádnou odpověď, a Babiš tak nakonec ještě působil jako ten, kdo vládě vytrhl trn z paty.

Teď mu Sobotka a Zaorálek opět sami nabídli veliký prostor. Skutečnost, že Babišova cesta není hrazena obvyklým způsobem, z příslušné, k tomu určené vládní rozpočtové zásuvky, ale jaksi hybridně, kdy něco jde za vládou a něco za Babišem, otevírá možnost, aby si Andrej Babiš obdobně hybridně – něco pro stát, něco pro mě – „vyúčtoval“ i její výsledky. A to až bude české veřejnosti v budoucnu, třeba v příští volební kampani, připomínat, že hlasem Česka v USA je právě on.

A premiér a ministr zahraničí přitom možná ani nebudou podrobně informováni, o čem přesně v Americe jednal. Babiš s sebou z Prahy nemá nikoho z ministerstva zahraničí ani z Úřadu vlády. A i když mu budou k dispozici čeští diplomaté v USA, může být jen na předsedovi ANO, koho a jak moc si nechá koukat pod prsty.

Autor: Daniel Anýž

Článek si můžete přečíst v Hospodářských novinách.