Babiš mě překvapil

Z médií
Zpět na Zprávy

Vlna nespokojenosti části českého byznysu s politickými poměry v zemi loni v říjnu přispěla k volebnímu úspěchu Andreje Babiše a jeho hnutí. Jiří Šimáně, který se s Babišem pravidelně umísťuje na seznamech nejbohatších Čechů, patří již delší čas k jeho podporovatelům. A tvrdí, že jej ministr financí dokázal překvapit i v jeho nové roli. A pozitivně. „Moje osobní rada pro něj je, že musí praštit do stolu, když zjistí, že by se už kompromitoval. A jít od toho a říct lidem, co se děje a proč to dělá,“ říká Jiří Šimáně v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Neplánujete v nejbližší době také vstup do politiky?

V žádném případě. Nikdy jsem o tom neuvažoval. Pro to, abyste se stal politikem, musíte mít tři vlastnosti. Být splachovací, mít drzé čelo a umět ustát všechno. Těmito vlastnostmi nedisponuji, proto jsem v české politice nepoužitelný.

Ptáme se proto, že v prostředí střední a východní Evropy slaví byznysmeni v politice velké úspěchy. Má Andrej Babiš, o němž jste už dříve mluvil se sympatiemi, stále vaše sympatie?

Ano. Myslím, že i předčil moje očekávání. Dokážu si představit tlak, který je na něj vyvíjen, a nebyl jsem si jistý, jestli jej ustojí. Řídí velké podniky, má soukromý život, všechno mu jakžtakž běží a vstupem do politiky může ztratit úplně všechno. Nemůže získat nic.

Tak co chce s mocí, kterou získal, vlastně dělat?

Bude měnit zemi. Doufám, že k lepšímu. Znám ho dobře, sice nejsme důvěrní známí, ale vím, že poslední, co by udělal, po tom, co je tak bedlivě sledován, že by se odhodlal k nějaké akci, která by mohla zpochybnit jeho působení v politice ve smyslu jeho konfliktu zájmů.

A není v něm náhodou?

Myslím si, že s tím ale nemůže udělat vůbec nic. Není v situaci, aby mohl zítra říct, já ty firmy prodávám. Jeho majetek je tak velký, že to jednoduše nemůže říct. Upřímně řečeno na to asi ani nebyl připraven. Vzpomínám na Rosse Perota a Steva Forbese, kteří kandidovali v USA na funkci prezidenta. Ross Perot měl obrovské impérium, kterého se nechtěl vzdát, chtěl ho dát dětem. Steve Forbes, který má obrovskou rodinu, chtěl udělat to samé. A teď si musíme říct, jestli je čestnější, když to dá svým potomkům, nebo manažerům, kterým řekne, vládněte těmi firmami, aby prosperovaly plus minus jako předtím. To je otázka, konflikt zájmů tady asi je, ale pro mě je přijatelný, protože ten člověk je pro mě transparentní. Nepotřebuje získávat v politice peníze.

Proč tedy bohatí lidé chodí do politiky?

Jsou to osobní ambice. Mnoho lidí nemá soudnost, aby si řekli „já na to nemám, musím se hodně učit a cvičit, abych mohl jít do politiky“. Opravdová politika nespočívá – jako v Česku – v tom, že někomu namažete schody nebo že budete tajně kout na někoho plány. Politika je služba, nic jiného. Člověk, který jde do politiky, má docela slušný plat a jeho odměnou by měla být spokojenost lidí. Proto jej lidé volí, aby pro ně dělal práci. Ale mnoho z nich to chápe jako výtah k moci nebo k penězům.

Vy i Andrej Babiš jste reprezentanti jisté vlny českého byznysu, která jako by najednou měla plné zuby toho, v čem žije. Kdy jste si uvědomil, že už to nejde dál?

V devadesátém roce.

Ale celou dobu jste s tím dokázal žít.

Ne. Já byl jeden z mála, který to vždy kritizoval. Ale nechtěl jsem jít do politiky, žil jsem několik let v cizině a to se vám trošku srovnají priority. Nevidíte na Šumavu, ale vidíte do Frankfurtu a do Vídně. Bylo mi jasné, co jsou priority, na čem je společnost postavená a jak může fungovat. A tady jsem viděl, že od devadesátých let to šlo prostě špatně. My jsme nebyli v situaci, kdy jsme tady měli něco vymýšlet. Ta situace byla tak dramatická, že první, co bych já udělal, protože jsem jako Babiš pragmatik, že bych aplikoval zákony, jaké mají v Německu nebo Rakousku, a po pěti nebo deseti letech bych je změnil podle toho, jak nám budou vyhovovat. Výmluvy lidí, kteří stáli u morálního marasmu, byly, že jsme nevěděli, jak to máme dělat. Tak to dělat neměli. Já se taky nepouštím do nějaké akce, o které nevím, jak dopadne. To, že třeba dopadne špatně, je druhá věc, ale musím na to být připraven. Nemůžu říct, on to tady nikdo nevyzkoušel, tak já do toho půjdu, a když to nevyjde, tak vyhodím čtyři sta lidí a vůbec mě to nezajímá. Mě fascinovalo, kolik inteligentních a chytrých lidí na tuto vlnu naskočilo. S tímhle pocitem žiju dvacet let. U Andreje Babiše to bylo asi něco jiného. On došel do situace, kdy praštil do stolu. Myslím, že jsem nebyl zrovna daleko, když říkal „tak to už ne“. On je Slovák a ti mají přece jen emotivnější náturu.

Babiš tvrdí, že stačí stát řídit jako firmu a přitom makat. Vy víte, co si pod tím máme představit?

To je další věc, u které nerozumím, proč mu to lidi předhazují, novináři a politici to zesměšňují. Většinu ministerstev můžete řídit jako firmu. Třeba ministerstvo zahraničí nebo obrany ne, ale tam pořád můžete na chod aparátu aplikovat zásady, které platí všude na světě. Podívejte se, jak Babiš teď pracuje. Že si udělal audity, chce vědět, kde je. A všichni ostatní začínají nasávat a říkají si hergot, abychom byli v kurzu, musíme dělat něco podobného. Začneme taky šetřit. Jenže mnoho ministrů na to vůbec nemá. On je jeden z mála, který na to má a ví, jak to má udělat. Ti ostatní jsou spíše sweet talking guys, ti budou mluvit a mluvit a mluvit a za půl hodiny z nich nic nevypadne.

Ale Andrej Babiš je v koaliční vládě, kde mají další strany své zájmy a sliby voličům, což se může křížit s jednodušším viděním – řídím stát jako firmu, dělám věci po svém. Dá se tak dělat opravdová politika?

Asi ne. Buďme realisté. A ani on si to nemyslí. Ale základní věci tak musí fungovat. Nebudeme se přít o to, že černá je černá a bílá je bílá. A že to, co stojí 200 milionů, nemůže stát 400 milionů. Ale on je muž kompromisu, nemyslí si, že všechny převálcuje a bude vše drtit silou. Moje osobní rada pro něj je, že musí praštit do stolu, když zjistí, že by se už kompromitoval. A jít od toho a říct lidem, co se děje a proč to dělá. To je jeho jediná šance. A lidé u voleb si řeknou, to je střelec, toho nemůžeme volit, jednou se mu něco líbí, podruhé ne. Nebo si možná řeknou, to je člověk, který nám řekl, o co v té zemi jde.

Říkáte, že máte špatný pocit z místních politických poměrů od devadesátých let. V čem se to pro vás tak zhoršilo v posledních letech, když váš byznys docela dobře prosperoval?

Setkávám se s normálními lidmi, potkávám zaměstnané, nezaměstnané, hlupáky, chytráky a přitom si všímám, čím žijí a co jim vadí. Pro mě jsou peníze samozřejmě důležité jako pro každého, ale nejsou pro mě žádná modla. Já bych ty peníze i obětoval za to, kdyby tato země fungovala.

Takže byste se smířil i s vyššími daněmi?

Když říkám s nadsázkou to, co jsem řekl, musím akceptovat i vyšší daně. Ale musím vědět, kam ty daně jdou. Nesmím vědět nebo tušit, že když jsme odvedli miliardy na daních, že je za rohem skupinka lidí, která si z toho uloupne něco pro sebe. Myslím, že lidé budou souhlasit s vyšším zdaněním, když budou vědět, kam peníze jdou. Asi ne wealth tax, daň z bohatství, to už mi přijde moc. I když i o tom můžeme diskutovat, ale je důležité vědět, na co to je. Že je to pro lidi, kteří to potřebují, a že z toho jednou něco bude. Ne že se to ztratí a my se dočteme, že dálnice se staví dvakrát třikrát dráž. Kdyby to za tu cenu alespoň postavili dobře. Nejhorší na tom je, že tady chybí absolutní profesionalismus, když už si něco strčím do kapsy, tak musím odvést dobrou práci. Já bych se smířil s tím, že někdo si vezme nějaké procento, kdybych mohl jezdit po dálnici, která bude fungovat dvacet let. Ale ta práce ještě ke všemu nestojí za nic.

Vláda, v níž sedí Andrej Babiš, chce zavést majetková přiznání. Ani to vám nebude vadit?

Ne, nebude. Nevidím žádný důvod, proč by majetkové přiznání nemohlo být.

Přesto to stále vyvolává vášně a debaty.

Protože jsme společnost, kde hodně lidí ukradlo neuvěřitelné peníze. Tak to bude vyvolávat debaty, protože ti lidé mají díky penězům velký vliv a moc. Když se zeptáte někoho na ulici v Praze 6, jestli má problém s majetkovým přiznáním, tak buď nebude vědět, o co se jedná, nebo řekne, že ne. Ale když se zeptáte někoho v jistých pražských restauracích, tak řekne, že to je Velký bratr, že stát pořád někoho sleduje a že on má taky svoje práva.

A máte pocit, že toho po vás chce stát moc?

Vždy jsem věděl, že pokud chci úspěšně podnikat, tak nesmím mít se státem pokud možno nic společného. Celé moje podnikání na tom bylo postavené. Kdysi jsme měli problémy s ministerstvem financí za Eduarda Janoty, při privatizaci ČSA, kdy se na nás koukali jako na nějaké kluky z mokré čtvrti a říkali, jakou to má obrovskou hodnotu. Dopracovali to tak, že dnes ČSA žádnou hodnotu nemají, protože nic nevlastní. Ani ta letadla, kterými létají, ta patří státu. Takhle jsme se posunuli od miliardy a vyrovnaného vlastního jmění až po korunu.

Když jste se státem nepřišel – jak říkáte – skoro do styku, odkud se bere vaše skepse? Z médií? Z okolí?

Tady se všechno sdílí. Praha je strašně malá. A byznysová komunita není velká. Už asi deset let nechodím na žádné večírky. Tam jste se ale dozvěděl všechno, k mému překvapení se nikdo nebál jmenovat lidi, kteří v něčem jeli, dokonce to někteří z nich dávali sami na odiv. Asi to souviselo s jejich inteligencí a dojmem, nutno říci, že oprávněným, že si v této zemi můžou dělat, co chtějí. Že peníze přebijí úplně všechno.

A změnilo se to už?

Myslím, že trošku ano. Ty struktury zpozorněly a jsou opatrnější. Ale kvantitativně to říct nedokážu. Cítím, že kvůli Babišovi si spousta lidí dává minimálně větší pozor.

Ale možná taky zásluhou vlády Petra Nečase, za níž se spousta věcí dala do pohybu.

Souhlasím. Je to paradox, že člověk, který něco rozjel, na to taky doplatil. Protože asi nedomyslel všechny následky té laviny, která s sebou smete úplně všechno.

Jaký máte názor na zavedení eura?

Možná by nás zbavilo ČNB. To by byla vynikající zpráva. ČNB nás připravila o 400 milionů korun svým brutálním a z mého pohledu nepodloženým bodnutím do zad. O důvodech můžeme jen spekulovat. Protože důvod deflace není pravdivý. Nedávno například šéf Evropské centrální banky Draghi prohlásil, že v eurozóně deflace v současné době nehrozí. Navíc vycházet z předpokladu, že Česko je vývozní země, když na 100 korun vývozu potřebujete 70 korun dovozu? My jsme v lepším případě reexportní země. Zeptejte se v Mladé Boleslavi, kolik procent aut se vyrobí tady a kolik jich zůstane venku.

Nůž do zad? Až tak dramaticky?

Ano, tak jsme to vnímali a tak to vnímáme. Kdyby to opatření šlo v krocích, dalo by se o tom diskutovat. Ale když vás najednou posunou v kurzu oproti euru a dolaru o deset procent, to je přece strašně moc peněz. Chceme kupovat letadla a dnes to pro nás znamená 400 až 500 milionů navíc. Ale abych se vrátil k euru. Nemám na to úplně vyhraněný názor. Jsem si vědom výhod, ale zároveň mi vadí, že se některé země v rámci eurozóny chovají nezodpovědně, a nemyslím, že je dobré jim v tom nějak pomáhat.

Rozhovor vedli: Jindřich Šídlo a Martin Jašminský

***

Jiří Šimáně (64)

Vystudoval práva a od roku 1976 pracoval v podniku zahraničního obchodu. V roce 1991 založil Unimex Group, do níž patří například letecká společnost Travel Service či dovozci destilátů a vín Global Spirits a Global Wine. Nedávno oznámil rozchod s partnery, s nimiž provozoval síť hobbymarketů OBI, a uvažuje o koupi sítě Baumax. Travel Service loni získal 34 procent ČSA. Patří k nejlepším golfistům v českém byznysu, v jeho portfoliu je i známý golfový areál Albatros Resort. Je rozvedený, má dospělého syna. Celý svět pod okny

Kanceláře Šimáněho společnosti Unimex Group najdete na jednom z klíčových míst českého byznysu – Václavském náměstí, na dohled od sochy svatého Václava. Na to, že tu mluvíte s člověkem, který se pravidelně umísťuje v žebříčcích nejbohatších Čechů, působí vlastně docela skromně, jinde si na dojmu, který udělají na návštěvníka, potrpí mnohem více. A osazenstvo tu trápí také překvapivě obyčejné věci, jako například hluk z jednoho z největších náměstí v zemi, který právě v čase rozhovoru obstarává neúnavný dudák, jenž má patrně v centru Prahy navozovat atmosféru Skotska. Po pár minutách se averzi vůči tomuto nástroji ani nedivíme. „A nejhorší je, když spustí o něco níž indiáni, to se dohromady nedá vydržet,“ stěžují si Šimáněho asistentky. Rozumíme: neschopnost státu zabránit mísení skotských a indiánských rytmů ve veřejném prostoru je i podle nás dalším závažným důvodem k všeobecné skepsi vůči vymahatelnosti práva.

Pokračujte ve čtení