Říká se tomu "kecy v kleci"
Tématem je klecový chov slepic, možnost zákazu této formy produkce vajec anebo celkové “humanizace chovu zvířat”.
Ráda bych věřila, že motivací k rozpoutání kampaně, směřující k zákazu chovu slepic v klecích, je hluboký lidský soucit se zvířetem, které je nuceno žít v omezeném prostoru, se všemi z toho plynoucími důsledky. Chci tomu věřit, a proto uvedu několik nesporných faktů, které tuto představu myslím dost korigují:
- Chov slepic v klecích byl v rámci celé Evropské unie zakázán v roce 2012; od té doby je přípustný pouze chov v obohacených klecích, kde mají rozhodně slepice víc životního prostoru a také určitou „výbavu“: bidýlka na hřadování, popeliště a hnízda;
- Úhyny slepic, chovaných v těchto obohacených klecích, jsou nejnižší – v průměru celostátně na úrovni zhruba 3 %; pokud jsou slepice chovány na podestýlkách, úmrtnost se zvyšuje na 6–7 % a ve výbězích umírá kolem 14 % chovaných slepic;
- Vejce z obohacených klecí jsou prakticky nesmírně čistá, a tedy z hlediska zdravotního nejméně riziková: nejsou v nich mikroorganizmy, streptokok a salmonelóza; to vše se pochopitelně dostává daleko snáz do vajec ve volných výbězích;
- Kdo chová slepice na dvorku tak, ví, že stres (například z útoku predátora) se u slepic projeví zejména poklesem snůšky – nu a nesporným faktem je, že slepice v obohacených klecích snášejí hodně vajec a velmi pravidelně.
Dovolím si zároveň položit vedle uměle vyvolávaného soucitu poněkud praktičtější pohled na věc: pokud by měl být chov v obohacených klecích nahrazen chovem na podestýlkách a ve výbězích, existují jen dva možné scénáře: buď naše produkce vajec výrazně klesne, nebo se zásadně zvýší plocha, na které budeme slepice chovat. Předpokládat lze pokles produkce zhruba na třetinu dnešní úrovně, případně rozšíření plochy pro chov slepic na několik desítek tisíc hektarů. Znamená to, že by vesnice – i některá města – byla prakticky obklopena slepičími farmami, kam by se soustavně zaváželo krmivo a odkud by se stejně soustavně musela odvážet produkce.
Snížení domácí produkce by vyvolalo zvýšené ceny vajec a zároveň by vyvolalo nutnost mohutného dovozu. Zřejmě by to nebyl dovoz pouze ze zemí EU, a těžko by někdo dohledal, zda jsou dovážená vejce z takových nebo onakých chovů. Měli bychom jenom více problémů se zdravotní závadností vajec na našem trhu.
Nemá cenu kritizovat názory, které stojí za kampaní proti klecovému chovu slepic, když nebudeme hledat řešení. K tomu snad jen dvě poznámky:
Zaprvé – naprosto nelze souhlasit s tím, aby Česká republika sama komplikovala svou produkci vajec, bez harmonizace s EU. Znamenalo by to pouze další vytěsnění domácí produkce z domácího trhu. Namítnete-li, že Rakousko, Německo a další země chov slepic v klecích omezují, pak je potřeba také dodat, že kolem 60 % své spotřeby kryjí dovozem a to do značné míry ze zemí mimo EU. Jsou to vejce, která především putují k dalšímu zpracování a na trh se dostávají v jiných výrobcích. Zatímco na obalech s vejci je napsáno (povinně) z jakého typu chovu pocházejí, na majonézách, pomazánkách, salátech a spoustě dalšího zboží už to napsáno není (a ani nemusí být). Takže jediné, co má v tomto ohledu smysl, je spolupracovat v rámci EU a poskytnout zde naše zkušenosti a znalosti.
Zadruhé – neodmítám jiné typy chovů. Myslím si, že na trhu (tak, jako třeba v Rakousku nebo v Německu) by měla být jak běžná vejce z klecových chovů, tak i z podestýlek a z výběhů. Proč ne? Spotřebitel má právo si vybrat.
Nu a konečně mýtus, který by se měl zbořit: vejce z klecových chovů se kvalitativně nijak neliší od vajec z podestýlek nebo z výběhů, nejsou horší než ta, která vám prodá drobný chovatel. Veškeré dostupné analýzy prokazují, že z klecových chovů jsou vejce stejně kvalitní, samozřejmě čistší a méně riziková. Žloutky jsou možná barevně méně výrazné, ale to je tak všechno. Pigmenty oněch „lepších“ vajec nemají z hlediska chuti ani výživy praktický význam.
Snad je titulek tohoto článku poněkud drsnější, ale chtěla jsem tím vyjádřit hlavně jednu obavu. Abychom neřešili problémy klecí, když stojíme před daleko vážnějšími hrozbami. Na této planetě ubývá dostupné vody, v oceánech se vrší tisícitunové, gigantické hromady odpadů, zejména plastů, lidí na Zemi velmi rychle přibývá a s tím se zmenšuje i přirozený prostor pro život. Lidé opouštějí venkov a hromadí se ve městech, a my sami ztrácíme schopnost uživit se svou vlastní produkcí potravin. Myslím, že je to ve své podstatě humánnější a praktičtější pohled.
Margita Balaštíková, poslankyně Parlamentu ČR