Zdenka Žáková: Kde domov můj?

Ano, ptá se tak text naší krásné hymny a v duchu odpovídáme, že přece v Česku. Zlobíme se, když nás mnozí cizinci spojují s Jadranem nebo když ani po tolika letech rozdělení našeho státu nezaznamenali, že se něco změnilo.

Když už jsme u toho, lze celkem předvídat, že naše novodobé dějiny netvoří pivo, Švejk a zlaté české ručičky (snad se neztratily), ale elegantní rozchod se Slováky. Tehdy jsme se zlobili, dnes jsme v pohodě a přátelství.

Domov je jistě synonymem bezpečí, vztahuje se k naší rodině, bytu, domu. Někde stojí byt i dům. V mém případě ve Zlíně. Narodila jsem se ve Znojmě, jsem na to náležitě pyšná, a přestože tu žiji 47 let, pořád jsem si víc užívala ovzduší v Kroměříži, Uherském Hradišti apod. Holt ta historie …

Už druhým rokem (no konečně) se v mé konzervativní hlavě něco mění. Vztah ke Zlínu nabyl jiných rozměrů, posílám fotografie mailem do Holandska a moji přátelé, kteří Zlín poznali za předchozího režimu, zírají. Někdy v 80. letech se manžel mé kamarádky vyjádřil trefně, že si myslel, že naše národní barvy jsou bílá, červená, modrá, ale mýlil se, je to šedá.

Tak to už není pravda. Zlín je barevný, svěží, moderní a já se poťouchle usmívám...Vnuka jsem k jeho 6. narozeninám vzala do Holandska a zcela nové pro něj bylo jen letadlo.

Jinak vše přijímal tak, jak je ze Zlína zvyklý. A pak že se nic nezměnilo ! Bodejť bych se neradovala. V roce 1991 se na jednom technickém lyceu v zemi tulipánů přihodilo toto : Starý pán vběhl do sborovny a ptal se :“Prý je u nás někdo ze Zlína ?!“

Trochu zmateně jsem uvažovala, proč neříká, že z Československa. Představili nás a on spustil, jak byl příručím u Baťů, jak jel do Zlína na půl roku na zkušenou a velebil a velebil, co bylo…

Povzdechla jsem si a povídám : “No vidíte, teď jsem na zkušené já.“

Často na to setkání vzpomínám a vím, že dnes bych mohla mluvit úplně jinak. Třeba i proto, že se ve Zlíně cítím dobře a mám být na co hrdá.

A teď si představte, že s ANO bude ještě líp !